Po třech zimách strávených pod Dachsteinem je to pro mě zažitá rutina. Ráno vstávám o půl osmé, ještě si rychle připravím snídani a svačinu na s sebou, neb na jídlo většinou během dne moc času nezbývá.

Šupnu do červenobílé uniformy se jmenovkou Susi. Lyžáky a helmu hodím do batohu a může se vyrazit. Před domem většinou rovnou navlékám mačky, neboť cesta k zastávce autobusu je strmá a přes zimu téměř trvale ledová. Bez čtyřkolky nemáte šanci. Někdy ani s čtyřkolkou.

K zastávce skibusu to mám zhruba dvacet minut pěšky. To je taková moje ranní rozcvička. Dokonalé ticho. V prosinci a lednu ještě tma, v únoru potom vycházející slunce a křupající sníh pod nohama jsou úplný balzám na duši. Ticho před bouří. Za chvíli totiž začne porada, všichni se budou překřikovat. A potom hurá, já budu překřikovat děti.

Skibus zastaví, s řidiči už se znám, někdy si povídáme, jindy si přisednu ke kolegům, které autobus posbíral už na dřívějších zastávkách. Za 5 minut jsme před naší dřevěnou školní boudou, kde se v 9 hodin koná porada.


Nedělní a pondělní rána většinou panuje poněkud nervózní nálada, protože se všichni teprve dozvídáme, jakou dostaneme práci. Někteří instruktoři budou jezdit s většími dětmi celý den, jiní půl dne s menšími a ti nejšťastnější potom privátně s jednotlivými klienty nebo skupinkou dospělých. Nikdo se ani nesnaží tvářit, že mezi námi nepanuje rivalita. Jaký chudák asi dostane skupinu dvanácti pubertálních začátečníků?

Malá chatka, která je z půlky i lyžárnou, je velikostně zcela nedostačující. Všichni se tam mačkáme a halekáme jeden přes druhého. Na stole čeká velký kbelík plný gumových medvídků, které dostávají děti za odměnu. Ti z nás, co se nestihli nasnídat, se jimi ládují, aby doplnili aspoň nějaké kalorie. Když v nejvyšší sezóně není čas na obědy, nezřídka se stane, že gumíci jsou pro mnohé i jediným obědem.

Šéf a zakladatel školy přijede vždy na sněžném skútru. Je to velká autorita. Získal titul mistra Evropy v synchronním lyžování, což je disciplína, která se proplétá historií naší školy. Jakmile otevře dveře od boudy, začne porada. Mluví takzvanou Steinsterisch (kamennou štýrštinou), nesrozumitelnou i pro některé německé rodilé mluvčí. Trvalo mi aspoň dva měsíce si na tento dialekt zvyknout. Mám také kolegy Holanďany, kteří na tom nejsou o moc lépe než já. Kolegové, co dojeli z Vídně nebo Německa, se tomuhle nářečí spíš smějí, je to pro ně synonymem hor a vesnické kultury.

Někdy ještě o půl desáté nevíme, kolik nám dorazí lidí, a proto máme mezi sebou často nějaké náhradníky, kteří chudáci čekají, jestli práce bude, nebo nebude. Tvrdá realita je, že když klienti nedorazí, šéf je pošle domů a nedostanou nic zaplaceno. Platí nás totiž podle odpracovaných hodin, do kterých se ranní porady nepočítají.

Já už jsem zde známá firma a rozdělování práce mě nezaskočí. Ráno jezdím dvě hodiny s malými dětmi do pěti let a od dvanácti do tří potom soukromé hodiny. Moje věková škála klientů se rozpíná někde mezi dvěma a sedmdesáti lety. V hlavní sezóně mám někdy jen patnáctiminutovou pauzu. To si pak stihnu jen přijet vyměnit lyže, rychle se napít, zakousnout se do chleba a už zase spěchám na vedlejší svah, kde se jezdí s pokročilejšími lyžaři.


V pátek vždy pro děti pořádáme závody mezi brankami, to je vrchol týdne, na který se všichni těší. Je to čas, kdy se přijdou podívat rodiče, co jsme jejich děti za ten týden naučili. Když jsou spokojení, dostaneme většinou nějaký Trinkgeld.

V sobotu na svahu potkáte jen soukromé instruktory, žádné skupiny, protože se mění turnusy. V hlavní sezóně se mi stane, že za tři týdny nemám den volna, neboť v neděli se už zase začíná s novými skupinami.

No a kdy vůbec půjdu sama lyžovat? Když je slabší den nebo týden, je na lyžování času dost. Také míváme ranní tréninky. To pro nás vlekaři rozjedou sedačku o hodinu dřív a my ještě před poradou trénujeme. Někdy je to sportovní trénink, někdy spíše učitelský, zaměřený na cvičení pro klienty.


Odpoledne po výuce se nejde ani lyžovat, ani rovnou na apres-ski. Všichni uklízíme a připravujeme sjezdovku pro rolbu. Slalom, dětské atrakce, skokánky, plůtky, vše musí pryč, abychom to další den mohli znovu postavit.

Po úklidu už přichází většinou jen rychlá porada. Kdo si potřebuje zanadávat na zlobivé děti, tak má nejlepší šanci. V boudě nechybí ani lahev Bacardi a Stroh 80. Nebudu vám nic nalhávat, někdy jsme už pořádně mrtví. Přesto tímto den instruktora nekončí.

V pondělí pořádáme Schneefest. Diváci přijdou ke sjezdovce sice až na osmou, ale my se scházíme v sedm. Místní borci vymýšlí různé šílenosti, jako lyže s třemi vázáními, na kterých se jede ve třech. Dále mají nacvičenou choreografii a jezdí ve svítících bundách se svítícími hůlkami. Zbytek instruktorů potom jede s vlajkami a loučemi. Ve středu večer pořádáme dětský večírek. Nechybí sjíždění sjezdovky na buscuitech, ohňostroj, paragliding, malování na obličej nebo opékání klobásek. Ve čtvrtek večer všichni píšeme diplomy a chystáme medaile, startovní čísla a odměny na páteční závody. A v pátek večer? Po náročném týdnu nás šéf pozve na pivko do Tenne a my zůstaneme ještě aspoň na dvě tři další. Samozřejmě nechybí DJ, který hraje pravé rakouské šlágry, na které si někdy i zatancujeme.

A než se vzpamatujeme, začínáme v sobotu nebo v neděli nanovo...


Komerční tip:

Nebuď pecivál a lyžuj zadarmo celou zimu v Harrachově! Buď Classic a rozšiř tým naší lyžařské školy. Více na www.classicskischool.cz/zamestnani.