Opustíme-li povrchní dojmy z tisícových cen a dáme prostor řeči
čísel, začnou se nám určitá fakta jevit poněkud jinak.
Lyže i boty jsou levnější
Když jsem před skoro 30 lety začínal jako učitel na gymnáziu, pobíral
jsem 1 700 korun hrubého (tuším 1 400 čistého) a závodil na Rossignolech
ST za 3 500 korun. Mezi 3 000 a 3 500 korunami stály tehdy nemnohé závodní
– a tedy skoro jediné pořádné – lyže. Průměrná mzda byla někde mezi
2 a 3 tisíci.
Stačí ale sáhnout po modelu rok starém a cena někdy i stejné lyže jde
až o tisícovky dolů. Dva tři roky staré lyže pak mohou stát i jen
polovičku. Samozřejmě nevrtané.
Už vůbec nemluvím o nabídce lyží použitých. Kdo se vyzná a dá si
práci, může vyzobnout krásný kousek ještě levněji.
Všechny tyto možnosti se vám přitom přímo vnucují. Kdysi jsme se
naopak snažili vnutit my do přízně vedoucího obchodu, aby právě nám za
flašku nebo protislužbu ten vytoužený pár schoval takzvaně pod
pultem...
Ještě markantnější je to u bot. V 70. letech stávaly ty nejlepší
skoro totéž co lyže, tedy opět skoro dvojnásobek průměrné mzdy. Dnes
jsou těsně nad 10 000,-, ale nabídka je neskonale širší a vhodné boty pro
většinu lyžařů stojí znatelně méně. A zase je tu nabídka starších
modelů, takže třeba stále špičkové Lange L10 bylo nedávno možné koupit
za neskutečných 2 500,-. Na to platí jen „no comment“.
Oblečení „vylétlo“
Uznat musím, že výrazně vzrostla cena oblečení. Jenže srovnávat to,
jež se u nás dalo sehnat kdysi, s dnešními bundami a kalhotami, snad ani
vůbec nejde. Šusťák proti goretexu prostě postavit nelze. Tehdy bylo
levné, ale podle dnešních měřítek dost děsné. Když někdo prodával
šponovky „ze Západu“, o částku blížící se polovině průměrné
výplaty si taky řekl. A jsme zase doma... Kromě toho máme dnes možnost
vybrat si drahé i levnější.
Ježdění podražilo, ale…
Jedna jízda na Pláň za 4,-, při permanentce na tuším devět jízd za
3,- a s poměrně rozšířenou tzv. lyžařskou známkou za 2 koruny. Podobně
i na dalších lanovkách a vlecích ČSTV. „Komunál“ se cenově nelišil a
za hříšně drahou platila Rokytnice, kde o vzácném dnu s malými frontami
dokázali největší chrti projezdit až tři bodové permanentky po
šestatřiceti.
Dneska vyděláváme asi šestkrát tolik a den lyžování je tam vlastně
levnější. Denních dvacet jízd ve Špindlu po 3,- je šedesát, dnes při
šestidenním skipasu přijde den na 437,- (7x více, ale 6x více
vyděláváme) a jednodenní na 550,-. Co bychom ale tehdy dali za sezónku,
jež se zaplatí za necelých čtrnáct dnů!
Je to o něco více. Ale zase: lyžování tehdy a dnes skoro ani nejde
srovnat. Lanovky, úprava, šířka tratí, zasněžování s jistotou sněhu
– to všechno má větší hodnotu než relativní zvýšení ceny oproti
minulosti.
A co cesta a bydlení?
Autobus do Krkonoš stával 36,- (Rokytnice) až 45,- (Pec). Dnes 3-4x více,
ale nezapomeňme, že 6x více vyděláváme! Podnikovým autobusem se
„cizí“ mohl svézt za dvacku, ale to je pořád ten šestinásobek. Autem
jede málokdo více než 150 km, tedy asi pětistovka za benzín přijde tři
lidi dokonce na méně než autobus.
Spali jsme za dvacku bez jídla? Asi ano. Levněji než dnes, uznávám.
Mnohdy to byly podnikové chaty, a tak za ještě méně. To už ale nebyly ceny
běžné, nýbrž pro vyvolené, kteří měli to štěstí, že pracovali v
podniku, jenž na horách získal dům po Němcích, případně si postavil
svůj. Tím se už dostáváme ne k cenám běžným, nýbrž k možnostem.
Možnosti lyžovat levně jsou i dnes. Jen se o nich mluví méně než o
šokujících cenách, jimiž ráda argumentují mnohá média. Cenovým
měřítkem současného lyžování rozhodně není jen týden čtyřčlenné
rodiny ve špindlerovském hotelu.
Ze zhruba 400 provozovatelů lyžařských areálů a areálků je naprostá
většina výrazně levnější než naše špičky. I ve Špindlu lze bydlet za
250,- se snídaní. Jezdit se dá na dopolední jízdenku, s před- a posezonní
slevou. I v Alpách můžete bydlet za 15 eur se snídaní a jsou oddíly, jež
tam při soustředěních bydlí v apartmánech za sedm a půl na osobu. Jejich
mladí závodníci přitom mají až do 15 let celoroční skipas za 190 eur. Ve
vybraném termínu tam můžete mít týden i se skipasem už od 140 eur. Do
Francie lze v určitých okrajových termínech jet na 8denní lyžování za
neskutečných pět tisíc. Tolik stála Tři údolí v první polovině 70.
let, kdy se tam pod vedením Pavla Borského začínalo jezdit…
Kapitolu lyžování v „kapitalistické cizině“ snad raději vůbec
neotevírejme. Možnosti cestování tehdy a nyní srovnávat vůbec nejde.
Tak je, či není drahé?
Lyžování tedy vůbec nemusí být tak drahé, jak se má za to. Chápu,
že ne každý má čas, chuť a nakonec i schopnosti potřebné informace si
sehnat. Mnohý si raději zaplatí, nestará se a jede. Proč ne, jsou to jeho
peníze a jeho volba. Taková praxe ale zkresluje. Nouze nás kdysi naučila
vynalézavosti. Dokázali jsme si sehnat i zdánlivě nesehnatelné (špičkové
lyže, ubytování na horách) a vyšťourat kdeco. Byl to samozřejmě
nedůstojný způsob existence a díkybohu je za námi. Trocha té pídivosti,
dnes třeba moderně nazvaná práce s informacemi, nám ale může pomoci
zjistit, že lyžování vlastně vůbec nemusí být tak drahé, jak se
traduje.
Nejde totiž jen o ceny požitku zvaného lyžování. Všichni víme, že
některé součásti našeho života skutečně výrazně zdražily. Ve
výplatním sáčku máme sice víc, ale to ještě nic neříká o výši
reálných mezd a o tom, kolik nám na kratochvíle kalibru lyžování zbyde.
Navíc máme mnohem více možností, jak s vydělanými penězi naložit. Lze
si za ně skutečně něco pořídit, více si jich proto vážíme a
přemýšlíme, jestli je dát právě do ježdění na hory. Lyžování se
nám pak může jevit drahé i ve srovnání s jinými příjemnostmi.
