Všechna boží stvoření mají vrozenou tendenci rozvíjet svůj potenciál. Například ptáci se rodí s potenciálem létat, jejž rozvíjí v jednoduchých, pokračujících stádiích. Ke svému dovednostnímu pokroku potřebují nějaký čas, zkušenosti a trochu vedení od svých ptačích rodičů. Bez omezujících starostí, zda a kdy se v létání zlepší, se ptáčata učí vznášet ve vzdušných proudech, klesat, otáčet se, klouzat. Ptačí pokrok v létání není v jejich světě nikdy ničím zpochybňován; neexistuje žádný nátlak, násilí, žádný komplex méněcennosti, žádná nafouklá ega – a taky žádné nedostatky v koordinaci.

U lidských bytostí vidíme v jejich snaze se v nějaké aktivitě zlepšovat všechny kvality zmiňované u ptáků – včetně problémů s koordinací pohybu. Proč je dovednostní pokrok tak zdánlivě snadný u ptáků, ale problematický a nezřídka frustrující u lidí? Proč lidi obvykle vyvíjí přemíru snahy tam, kde pro zbytek přírody věci fungují hladce a nenuceně?

Jak ironické, že lidstvo je jediným živočišným druhem vybaveným schopností strkat nohu do příslovečných dveří vlastního pokroku. Druhem blokujícím přirozený proces učení se zpochybňováním svého potenciálu. Lidi většinově věří, že pokud něco nedokážou zvládnout hned či rychle, nemají k tomu vlohy. Domnívají se, že pro své zdokonalení potřebují přidávat něco nového, co zatím nemají; stát se tím, kým dosud nejsou. „Nelyžuju dobře, a abych dobře lyžoval(a), potřebuju si osvojit nezbytné dovednosti, jež ve mně nyní nejsou,“ jako by si říkali.

Ve skutečnosti potřebují pochopit, že zlepšování se je přirozený proces napomáhání vynořit se něčemu už přítomnému. Majestátný dub existuje už v žaludu. Mladý pták učící se létat jednoduše manifestuje svůj vlastní vnitřní potenciál, s nímž se narodil. Žalud potřebuje vodu, půdu a slunce, pták potřebuje vedení a zkušenosti; rozvoj každého z nich je však přirozeným procesem rozvíjení už existujícího potenciálu.

Ačkoli poloha mezi těmito dvěma přístupy se může zdát obskurní, rozdíl, který přináší, je překvapivě jasný. Zlepšení se umožněním přirozeného vynoření vlastního potenciálu bývá nenucené, příjemné a pozoruhodně stálé; proces zlepšení skrz záměrnou snahu docílit domněle chybějící schopnosti či kvality je obvykle frustrující a často nejistý. Pouze proto, že používáme svých unikátních schopností bránit vlastnímu pokroku, připadá nám proces zlepšování se problematický; tento fakt platí nejen, avšak zejména, pro rekreační lyžování.

Protože člověk občas doslova překáží svému vývoji, jeho výkonnost bývá vrtkavá, často hluboko pod hranicí vlastních možností. Většina sportovců je zmatena svou opakovanou tendencí jeden den podat skvělý výkon, jen aby napříště selhali. Úroveň lyžařovy výkonnosti v kterýkoli čas je rozdílem mezi jeho současnými schopnostmi a rozsahem vměšování jeho vědomé mysli do nich. Bude lyžovat pod své možnosti v přímé závislosti na rozsahu jeho mentálního ovlivnění. Osvobodí-li se od limitů vědomé mysli, jeho lyžování bude nejlepší možné – blížící se jeho hraničnímu potenciálu v daný čas. Další zlepšení bude spojeno s dodatečnou zkušeností stimulující nový progres.

Po mém soudu, většina lidí se zlepšuje dvěma způsoby: první přibližuje stávající dovednosti současným schopnostem dané osoby; druhým způsobem je učení se novým dovednostem. Nejprve se budu věnovat prvnímu typu – způsobům, jak rozeznat a překonat hlavní překážky bránící nám stabilně lyžovat tak dobře, jak už svedeme.

Uvolnit to, co už umím

Mnoho lyžařů ve své snaze zdokonalit se co nejrychleji přehlíží nebo zcela opomíjí první zmíněný typ zdokonalení. Myslí si, že pokud nenacvičují něco nového, nemohou se zlepšovat (dostatečně rychle). Není to však nutně pravda; mentální nepohoda, jež lyžaři neumožňuje lyžovat rozumně nejlíp podle svého aktuálního potenciálu, mu současně zproblematizuje učení se novým dovednostem. Než se pustím do výměny mdle svítící žárovky v zaprášené místnosti, dává smysl nejdřív očistit tuto starou zaprášenou žárovku, abych viděl, kolik světla bude dávat bez vrstvy prachu. Podobně je dobré v lyžování nejdříve odstranit strachy a pochybnosti vědomých myšlenek, bránících nám lyžovat – metaforicky svítit co nejjasněji.

Vezměme za příklad lyžaře, jenž sám sebe považuje za spíše nešikovného a vykazuje relativně nízký stupeň sebevědomí ohledně vlastních dovedností. Jelikož myšlenky a domněnky z jeho hlavy budou ovlivňovat jeho konání, nedostatek sebedůvěry se nepochybně odrazí na jeho lyžařském projevu. Může se třeba přiklánět k hornímu svahu, mít neohebná kolena, nerytmicky píchat holemi a tak dál. Pokud by se rozhodl odstranit tyto problémy jeden po druhém, bude mu to trvat přinejmenším zbytek sněhové sezóny – než si své představy o vlastních nedostatcích opraví. Bude-li se pokoušet změnit všechny neduhy naráz, jeho hlava bude nejspíš přehlcena instrukcemi do té míry, že jeho lyžování to paradoxně ještě zhorší.

Na druhé straně, když je stejný lyžař veden nápomocnou instruktáží někoho, komu věří, chyby, jichž se dopouštěl, mohou začít spontánně mizet. Lyžař se začne cítit sebevědoměji a záhy pro něj bude snazší aktivně se předklánět dopředu dolů po spádnici, dominantně v oblouku zatěžovat vnější lyži, mít uvolněné končetiny, zautomatizovat píchání holemi atd. Eliminování jakékoli – byť jediné – mentální překážky vyprodukuje mnoho fyzických zlepšení. Ve výsledku si lyžař zlepší víru ve své schopnosti, což na oplátku sníží rezistenci k osvojování si nových dovedností. Lyžař tak může dojít k poznání, že co považoval za novou dovednost, už jeho současné kapacity obsahovaly.

Vlastní představy překážkou

Pravděpodobně největší překážkou jakéhokoli dovednostního růstu jsou naše vlastní koncepty o nás samých. Uvěřím-li, že nejsem ve sportu dobrý, limituji sám sebe, jak dobře budu schopen lyžovat. Uvěřím-li, že nikdy kloudně nesjedu svah nebo nevykrojím oblouk, nejspíš to skutečně nesvedu. Budu-li v sobě hýčkat přesvědčení, že jsem průměrný lyžař, zpozdím a zproblematizuji proces své cesty k nadprůměrné úrovni dovedností.

Podvědomé já se v principu podobá sofistikovanému počítači schopnému přijmout obrovské množství dat z vlastní zkušenosti, uložit je do paměti a využít jich při tvorbě nových a zlepšování stávajících dovedností. Pokud bychom měli počítač schopný vyřešit třeba jakoukoli možnou odmocninu, ale naprogramován by byl pro odmocniny jen do 999, čtyř- a vícemístné odmocniny by nedokázal počítat. Přičemž limity v jeho naprogramování neznamenají, že počítač sám není schopný úkol vyřešit; jen jednoduše brání využít jeho plný potenciál.

Myšlenky v hlavě limitují podvědomí stejným způsobem. Jejich negativní obsah nedokáže snížit potenciál vlastního podvědomí, může však a typicky omezuje jeho plné využití. Myšlenky v hlavě nedokážou anulovat schopnost podvědomého já provést korektně jetý oblouk, pokud takový um už je v lyžařových dovednostech; dokážou však zabránit tomu, aby lyžař takový oblouk zajel. Pokud bude podvědomí neustále zásobováno myšlenkami, že lyžař něco nesvede, už existující dovednost bude sabotována. Tato obvyklá tendence vědomého já vnucovat limitující myšlenkové koncepty „celému“ tělu stojí za tím, že lyžař překáží v cestě svému vlastnímu růstu.

Což neznamená, že pokud mysl vzkáže tělu, že dokáže expertně lyžovat, pak takový vzkaz lyžařovi dovednost umožní. Počítač nelze naprogramovat k řešení složité matematiky pouhou lichotkou, že je skvělý počtář. Toto osobně považuju za principiální vadu takzvaného pozitivního myšlení. Podvědomé já nedokáže provést nějaký náročný úkol pouze tím, že si budeme opakovaně vsugerovávat, že to dokážeme; svede to pouze pomocí vlastních zkušeností a z nich vyživovaného růstu – pokud má dostatek nezbytných zkušenostních dat uložený v paměti. Lidské počítače lze naprogramovat formou pozitivních nebo negativních myšlenkových konceptů, ale žádný z nich nezmění vlastní kapacity podvědomého já. Pokud si lyžař začátečník vsugeruje, že umí lyžovat, na jeho umu to nic nezmění a nejspíš jej to jen vystaví rozličným nebezpečím. Namísto vědomé tvorby pozitivních programů (kterým lyžař nemusí ani věřit), aby jimi nahradil stávající negativní (jimž nejspíš věří), bude efektivnější zaměřit se na eliminaci jakýchkoli limitujících myšlenkových konceptů.

Je pozoruhodné, nakolik vlastní myšlenky dovedou zatočit s našimi lyžařskými dovednostmi – a jaké okamžité zlepšení typicky nastane, jakmile je dokážeme odstranit.