Byly doby, kdy do Alp se chudý student, ba ani mladý zaměstnaný člověk nedostal. Překážky byly zejména finanční, ale i kulturní. Proto jsme v době při a těsně po studiích vyráželi velmi často na Slovensko, kde stály a dodnes stojí pěkné a vysoké hory a kde i kulturní prostředí přálo našim potřebám nevybouřených mlaďasů. Jezdila nás partička, vesměs páry a tak nějak různě poslepovaní kamarádi, takže sportovní výkonnost a zájmy byly různé a denní čas jsme netrávili nutně všichni spolu. A samozřejmě, po lyžování následovalo après-ski, které bylo možná ještě důležitější než sport sám.

Část I.

Tehdy jsme se vypravili po stopách Anděla do Tatranské Lomnice, do jednoho z velkých hotelů na pobyt s polopenzí. Jednoho dne před večeří jsme zašli na sklenku vína či něčeho podobného do slavného baru Koliesko, kde byly stoly důsledně odděleny přepážkami stylizujícími povoz a vůbec silně intimní prostředí. Jak se tak bavíme a popíjíme, přijde jeden páreček z naší party a usedne na baru, aniž by nás kdo z nich zaznamenal – i proto, že naše místo se nachází pěkně v přítmí a ve skrytu. Onen páreček na baru tvořil chlapec Petr a slečna Martina. Petr rád mluvil, vyčníval zejména zaujatým, byť nevyžádaným popisem milostných scén, nepoměrně častěji fantazijních než reálných. A taky měl v oblibě do ostatních až únavně rýpat. Martina byla Blondýna, která dbala o svůj zjev natolik, že si při horské túře ve vichřici odmítala kvůli stylu zapnout bundu – tu scénu z Hrebienku vidím jako dnes. Člověka tak ihned napadlo, že je namístě si z nich nějak vystřelit.

Idea přišla záhy. Poprosili jsme číšníka o čistý lístek a zanedlouho jej požádali, aby ho se vzkazem předal Martině. Stálo ně něm: „Už dľhšú dobu sa mi páčiš. Čo to máš sebou za somára? Sraz vonku o 10 minut. Tvoj Paľo.“ Petr ho četl přes rameno zároveň s Martinou. A pak už jsme se jen královsky smáli grimasám a nenápadnému rozhlížení se (Petr nebyl žádný urostlý rváč), šepotu s příkazy „dopij to, dělej, jdeme“, urychlenému zaplacení a odchodu. Petr a Martina tedy spěšně opustili podnik – k naší veliké a upřímné legraci.

Část II.

Ovšem podobná zlomyslnost se ne vždy vyplácí a možná existují síly, které ji trestají. Za nedlouhý čas jsem navštívil jednu libeňskou hospůdku, tehdy asi opravdu ještě tzv. IV. cenové skupiny – prostě pajzl, jaký dnes už málokde najdete. Seděl jsem nedaleko výčepu s dvěma pohlednými studentkami vysoké školy, jedna čistá a druhá špinavá blondýna (s malým b, byly to fajn chytrý holky). Taková společnost mladého muže rozradostní a rozjíví a já si tak nějak vzpomněl na historku z baru Koliesko, kterou jsem jim začal živě vyprávět. Hlavně moment, jak se pak Petr tvářil, a že byl posr. až za ušima a tak. Tak jsme se smáli a já se čepýřil, když v tom přistály na stůl dva velký fernety. Dva, a my jsme byli tři. A přistály pouze u děvčat. Začal jsem, dost možná stejně jako nedávno Petr, monitorovat situaci – a teď přichází onen moment z úvodníku, kdy mnou tzv. prostoupil strach – u výčepu se na holky šklebil urostlý přiopilý romský mládenec. Ono tehdy před těmi možná skoro třiceti lety nebylo tak neobvyklé, že někdo v podobné hospodě dostal několik přes čumec, v některých podnicích to byla dokonce jakási běžná kultura, obzvláště od domácích štamgastů směrem k nekompatibilním náhodným hostům. Primárně to byl tedy asi strach, že dostanu přes kešeň. Každopádně po právě odvyprávěné historce nepřipadalo v úvahu, abych vzal (i s děvčaty) roha, podobně jako páreček z Kolieska. Prekérka. Opakovaně jsem si promnul oči, abych zjistil, jestli to není jen sen – vždyť to se přeci nemůže stát, taková náhoda, že vyprávím historku, která se mi hned v ten moment v bleděmodrém stane. Nebyl to sen. Osud přebil mou kartu svou vyšší.

„Tak teď se ukaž, frajere,“ proběhlo mi hlavou, a ačkoli mě strach táhl pryč, já se musel chtě nechtě (samozřejmě nechtě) vydat vstříc Romovi, abych zachránil před krasavicemi zbytky své cti. Kdybych se s tou pitomou příhodou nechlubil, měl bych mnohem širší manipulační prostor, ale takhle? Musel jsem se zachovat opačně, hrdinně, ne srabácky (nebo rozumně?) jako Petr. I kdybych měl odejít s monoklem. Bylo to jako při bungee jumpingu, tělo se brání, ale rozum ví, že se musí skočit. V případě bungee jumpingu je ale vysoce pravděpodobné, na rozdíl od nastalé situace, že se člověku nic nestane. Takže spíš než rozumové odhodlání ke skoku připomínala má chůze k výčepu za snědým chlapíkem spíš cestu na porážku…

Happy end

Jak to dopadlo? To už ani není moc důležité, podstatný je ten souběh událostí. Ale pro zvědavé to dovyprávím. V třesu jsem dokázal objednat dva fernety, mladík jeden přijal. Nevím, jestli zaznamenal či rozluštil můj přiblblý úsměv, ten podělaný výraz nuceně korigovaný, že se jako nic neděje, prostě sranda (výraz, který byl možná sám o sobě na ránu), ale překvapivě se hned rozpovídal: Chtěl vědět, jaký je „to“ s blondýnou, měl prý milostné zkušenosti jen s cikánkou a chtěl si je rozšířit. To mě dost uklidnilo, jelikož už bylo zřejmé, že na žádné prudké násilí nedojde. A dokonce jsem měl pocit, že mě ten chlapec vnímá jako jakousi oborovou autoritu! (Je to risk, překonávat strach, ale někdy to holt vyjde.) Ujistil jsem ho, že „to“ s blondýnou je „úplně normální“, „stejné jako s každou“ a zamumlal něco ve smyslu, že děvčata mají každá svého chlapce. On to přijal a tím to skončilo. Já se zase za chvilku vrátil k děvčatům a zanedlouho společně s nimi opustil lokál. Uf.