Tento rozhovor vyšel v časopise SNOW 135. Pokud vás články o skialpu zajímají, chcete je číst včas a z papíru, předplaťte si SNOW zde.
Lucko, kdy ti hory poprvé
učarovaly?
Moje máma mě vodila ve třech letech na sjezdovku Jedlová nad Jiřetínem
v Lužických horách. Dodnes se mi ten krásný pocit vrací – máma jako
božstvo, které prošlapává sníh. Prošlapává ho z chalupy na Jedlovou,
za ní jde můj brácha, za bráchou já. Jsou mi tři roky a ten sníh mi
sahá snad po ramena. Když dnes vidím třpytící se sníh, tak z toho mám
moc dobrý pocit. I kdyby se mi v životě všechno hroutilo a ztrácelo, tak
když se dostanu na pláň, kde se třpytí vločky, budu mít pořád ten
dětský pocit blaženosti. Jako kdyby tam někdo rozsypal diamanty. A protože
jde přede mnou v mé naivní mysli to božstvo, tak jsem pořád pod ochranou.
Aspoň takhle si to představuji. Když jsem šla přes Antarktidu, na mámu
jsem hodně často vzpomínala. To napojení je přímé, musela mít obrovskou
radost.
Zrovna teď je ale pro tebe takové období čekání na
sníh…
Ano, skončí lezecká sezóna v horách, skály jsou už mokré a velké hory
mají první sníh, ale do lyžování je ještě daleko. V říjnu
a v listopadu se aspoň chodím dívat do své „tajné komnaty“, jestli
mám opravdu vše připravené na zimu. Jestli mi třeba nechybí jedna
haršajzna…
Naštěstí vím, co to je, kovové stoupací železo na lyže. Máš
v sobě krásnou posedlost, viď?
Mám zvláštní neklid. Protože první natažení pásů, že někam jdeš, je
obrovský svátek. Až to může v mém věku působit směšně. Ale krásné
je, když napadne první sníh, ty šlapeš někde po Krkonoších, potkáš
další blažené nedočkavce a víš, že ten svátek slavíte společně.
Jako malá jsi na lyžích i závodila?
Ano, ale nebyla jsem žádná hvězda. Asi ve třinácti jsem pak měla úraz,
zlomila jsem si nohy při závodě. Vypadalo to, že bude s lyžováním
i horami konec. Aspoň doktoři říkali: „Na to rovnou zapomeňte.“ Ale
já nezapomněla a do hor se pak pomalu vracela.
Jednou se mne máma ptala, zda jedu na hory. „Ale nemáš lyže, že ne?“
ubezpečovala se. Já že ne… ale už tři dny před tím mi vezli kamarádi
vybavení do Pece, aby máma nic neviděla. Začínali s akrobatickým
lyžováním a půjčili mi krátké lyže na balet, abych to měla na
pohodu.
Jaká byla první jízda po dlouhé době?
Je pravda, že mě všechno bolelo a že jsem to hned trochu přehnala. Zvykala
jsem si, že to bolí, ale pak to přestalo bolet, nohy se osvalily a já
začala znovu lyžovat. Kdybych v té době věděla, že existují skialpy, tak bych se asi úplně zbláznila. Pro mě
lyžovat tehdy znamenalo sjezdovat.
A jak tě později napadly skialpy?
Kamarádi horolezci mi povídali, jak přešli na skialpech třeba Roháče nebo
Jeseníky. Ale měla jsem malé dítě a doma poslední rok i umírající
mamimku. To nešlo, chtěla jsem být s mámou do posledního okamžiku. Až
když máma odešla a odtruchlili jsme si to, někdy v lednu 2015 jsem
zavolala horskému vůdci Dawovi Knillovi, aby mě někam vzal. Tehdy jsem
vyrazila na první skialp. Bylo to krásné nadechnutí, dokonce dvojnásobné,
protože jsem byla tak dlouho zavřená doma.
Pamatuješ si na své první šlapání a první sjezd v terénu?
Jak ses učila techniku?
Bylo to na Rudolfshütte pod Grossglocknerem a pak jsme chodili na okolní
kopce. S Dawem začaly být postupně ty výstupy stále náročnější
a náročnější. A tak jsem se techniku správného šlapání učila za
pochodu.
Co je na skialpech tak krásného?
Jako by mi někdo otevřel okno do úplně jiného světa a já vstoupila na
novou planetu. Byla jsem úplně uhranutá. A pochopila jsem, že na
sjezdovkách už asi nechci jezdit. Protože mám ráda svobodu v pohybu, ale
ne ve smyslu cochcárny. Že si ten sjezd po celodenním šlapání do kopce
nakonec zasloužíš. Můžeš šlapat jen s parťákem nebo s malou partou
někam, kde tě nikdo nesrazí bezohlednou jízdou. Kde jste součástí
nějakého vyššího celku.
Je to podobné jako surf, stačí ti prkno a dál už můžeš sám. A tady ti
stačí mít prostě lyže. Jen nesmíš machrovat, nesmíš být hloupý
a musíš mít pokoru. Čím víc se v horách pohybuji, tím mám také
větší respekt. Zažila jsem momenty, kdy jsem pochopila, že se dá zemřít
i 500 metrů od chaty.
Už jsi na nich prochodila pěkný kus hor, kde všude?
V Rakousku, Itálii, Švýcarsku, Francii, Švédsku, Íránu, Slovensku,
Antarktidě nebo i na Elbrusu.
Jaký byl tvůj nejvyšší kopec?
Asi právě Elbrus – 5 642 metrů. A pak Damávand, štítová sopka vysoká
5 609 metrů, nejvyšší vrchol Íránu i celého Blízkého východu. Tam je
to nádhera. Celou dobu dolů jedeš na lyžích. Slyšíš, že někdo při
jízdě strašně křičí, a pak si uvědomíš, že jsi to ty.
Kde to bylo nejkrásnější?
Moc vzpomínám na Kebnekaise, nejvyšší horu Švédska. Řeknu ti proč, má
to pro mě i trochu pragmatický důvod. Jela jsem tam po zranění kolene ze
Silvretty a moc jsem nevěřila, že budu moci vůbec lyžovat. Pamatuji si to
jako dnes. Bylo naprosté bezvětří, nahoře jsem se odpíchla a jela
s nohou v ortéze prašanem v dokonalé extázi. Radovala jsem se z té
krásy, i z toho, že noha funguje. A k tomu to zvláštní světlo. Je tam
tak neskutečné, světlo v horách dělá hrozně moc. Podobně mi učarovalo
i na Antarktidě. Nikdy nebudu popisovat bílé peklo a smrtící mrazy,
i když byly. Já totiž pořád vidím tu krásu, která mě sytí. A když
jsou blbé podmínky, tak jsou prostě „jen“ blbé podmínky. Ale získávat
si tím posluchače, čtenáře nechci.
Jak ses dostala do Antarktidy?
Moc jsem tam chtěla. Daw, který tam už dva roky před tím vedl skupinku na
nejvyšší horu kontinentu Mt. Vinson, vymyslel, že bychom mohli na Vinson
a pak se vrátit necelých 200 km na lyžích na základnu. Z Punta Arenas
v Chile jsme letěli ruským transportním Iljušinem Il 76. Sedělo nás
v něm asi padesát a mířili jsme na základnu Union Glacier. Odtud pak
malým letadlem s ližinami do Vinson Base camp. Potom jsme už šlapali na
lyžích, vylezli Vinson a šli zpátky na americkou základnu.
Co jsi tam všechno zažila?
Toho bylo. Třeba, když mi na Štědrý den kluci postavili improvizovaný
vánoční stromek a pak ještě rozdávali cukroví od maminky. Nechápu, jak
to všechno s sebou táhli. Ale to nejdůležitější se stejně odehrálo
uvnitř. Napsala jsem o tom i knížku Mezi světy.
Čím je Antarktida jiná? Neznalý by řekl, taky jen sníh
a hory…
Byla jsem úplně uhranutá. Ty hory vypadají, jako když se teprve rodí ze
země. Je to něco úplně jiného. Byla to asi největší euforie, co jsem kdy
zažila. Sjížděli jsme po obří pláni a věděli, že nikoho nepotkáme.
Zpět z vrcholu na základnu jsme pak ušli a ujeli asi 170 km. Srdce se ti
tak otevře, že už to víc nejde. Počkej, něco přinesu (nese kámen). To je
zkamenělý list starý 50 milionů let. Antarktida byla tehdy součástí
superkontinentu Gondwana. Stojíš na tom, co vytrčí z ledovců, saháš si
na minulost světa a zároveň jsi na místě, které člověk ještě
nestačil zkazit. A říkáš si, takhle to vypadalo na začátku světa.
Čisté, průzračné, nádherné… Musím se tam vrátit.
Když jsem pak byla na táboře za dětmi vyprávět jim o Antarktidě, vzala
jsem jim tenhle kámen. Najednou byly děti všude kolem mne, na kameni patnáct
paciček. Jedna holčička vydechla a řekla: „Já jsem teďka na
Antarktidě!“ Málem jsem se rozbrečela.
Zvykala sis nějak na skialpové vybavení? Zkoušela jsi různé
lyže?
Zkoušela a brzy zjistila, že ty nejlehčí, co se na nich dobře stoupá, mi
úplně nevyhovují. Protože se na nich pak hůř sjíždí. A tak jsem si
nakonec nejvíc oblíbila lyže „superguidy“ (Scott Superguide – pozn. red.). Byly nejlepší, jaké
jsem kdy měla. Dobré k tomu, co potřebuji. Na přístup k lezení nebo na
nějaký vrchol, na dobrý freeride. A hlavně mají dobré vlastnosti, nejsou
měkké a podrží i v náročnějších místech. Když pak vjedeš do
prašanu, krásně se vznášíš, protože jsou pěkně široké. Je asi blbé
říct, že se zamiluješ do lyží, ale já to tak mám.
Jak bys doporučila lidem začít?
Udělat si dobrý lavinový kurz a každý rok si to celé osvěžit. Nebýt
lehkovážný, nepodceňovat ani české hory, znát svého parťáka i výbavu
a vyzkoušet ji předem. A když je náročnější túra, zeptat se
místních… a ještě líp, nešetřit a vzít si průvodce. Ten zbaví
člověka starostí, má túru připravenou, ví kam jít a je to s ním
úplně jiný zážitek.
Na co si dát nejvíc pozor?
Na vlastní pýchu. A taky na to, že ostatní před tebou nemuseli vědět,
kam jedou. Jsou stopy, které vypadají úžasně, ale končí skálou. Někdy
se těžko zastavuje, adrenalin může ublížit. Vždy zastavit nad
průvodcem.
Už jsi jela s lavinou nebo byla v její těsné
blízkosti?
Jela, ale byl to naštěstí jen menší splaz na Aletschhornu ve Švýcarsku.
Ujela jsem z toho rychle do levého traverzu.
Jak se dnes pohybuješ na skialpech? Musíš mít aspoň Alpy, Tatry
nebo si ráda jen tak na den vyrazíš i do Krkonoš?
Na velkých horách mám ráda obří horizont a okolní věžičky a štíty.
Ale jak napadne první sníh, chytne mě to a jedu do Krkonoš.
Kde je to tam krásné?
Máme dědu v Jilemnici, tak jedu ráda třeba na Horní Mísečky a odtud
s pásy na Zlaté návrší a potom podle času. Nebo do Špindlu, Labským
dolem nahoru na Labskou boudu a okruhem sjedu přes Mísečky zpět do
Špindlu. To jsou moje ověřené rychlé trasy, když potřebuji utišit
absťák.
Jaký je tvůj největší skialpový sen?
Nemám žádný sen. Jsem prostě ráda na horách. Miluju hory ve všech
podobách.
