Článek byl redakčně aktualizován (listopad 2023).
V polovině ledna bývá na nádraží v Lauterbrunnen tradičně zvýšený
ruch. Ve vagónech električky směr Wengen – Kleine Scheidegg se tísní davy
fanoušků, kteří následně obklopí trať závodu stabilně patřícího do
programu soutěží o Světový pohár v alpských disciplínách. Na západně
orientovaných svazích Lauberhornu se tradičně těší mimořádné
pozornosti zejména závod ve sjezdu. Jeho extrémně dlouhá trať (4 260 m) s
převýšením 1 028 m, s několika technicky náročnými pasážemi a
superrychlými úseky, dává šanci pouze těm nejlépe připraveným
odvážlivcům. Počet startujících zde proto obvykle příliš nepřekračuje
číslo 50.
Zpravidla o týden dva později, v sobotu, se na dolní stanici dráhy
směřující do Mürrenu opět shlukují stovky turistů, mezi jejichž
běžnými zavazadly upoutají pozornost lyže dlouhé i přes 2 m. To se
sjíždějí lyžaři – amatéři všech věkových kategorií, kteří si
váží toho, že se „vešli“ do maximálního limitu 1850 účastníků
Inferno Rennen – Pekelného závodu. Zatímco tvrdí profesionálové se s
početným doprovodem spěšně přesunou z Wengenu do Kitzbühelu a na další
štace Světového poháru bojovat o body a finanční prémie, na svazích
Schilthornu nad Mürrenem se v podstatně klidnější, přátelské atmosféře
odbude další ročník závodu (v roce 2024 jubilejní 80.), který nemá a
nikdy neměl mezi sjezdovými závody obdobu. Jeho výjimečnost spočívá
nejen v parametrech a charakteru trasy sjezdu, ale hlavně v historii,
odvíjející se od 29. ledna roku 1928.
Z Indie do Mürrenu
Bláznivým nápadem uspořádat závod ve sjezdu alpským terénem na trase
dlouhé přes 15 km s převýšením okolo 2 100 m se zaobíralo několik
Angličanů, navštěvujících pravidelně Mürren již delší dobu. Vůdčí
roli v jejich společnosti hrál místní hoteliér, Angličan Arnold Lunn. Jeho
cesta do těžko přístupných hor nebyla rozhodně přímočará. Narodil se
totiž v roce 1888 v Indii v rodině metodistického misionáře. Jeho otec byl
zřejmě odvážný a podnikavý muž. Po návratu s rodinou na Britské ostrovy
vedl cestovní kancelář, která se orientovala na služby poskytované tehdy
ještě dost výstředním zájemcům o zimní lyžařskou turistiku. Na časté
cesty do Alp bral i syna Arnolda, který se na zasněžených horských
stráních nadchl pro lyžování.
Ve 20. letech již zaznamenáváme první razantní vstupy mladého Lunna do
alpského lyžařského dění. V roce 1924 založil v Mürrenu volné
sdružení majetných Angličanů, holdujícím lyžím – Kandahar Ski Club.
Názvem v alpském prostředí dost neobvyklým vzdal hold dlouholetému
rodinnému příteli generálu Robertsovi, vyznamenanému za zásluhy po dobu
jeho služby v Indii titulem „lord z Kandaharu“.
Setkání A. Lunna s představitelem Arlberg Ski Club St. Anton H.
Schneiderem se stalo podnětem k uspořádání prvního kombinačního závodu
ve sjezdu a slalomu s mezinárodní účastí. V březnu r. 1928 proběhla tak
ve Sv. Antonu úspěšná premiéra Arlberg-Kandahar Rennen. Od roku 1930 se
tento závod konal střídavě v působištích obou klubů a vítězům se
dostávalo poct hodných neoficiálním mistrům světa. Výčet dalších
zásluh A. Lunna o prosazení progresivních tendencí v alpských
disciplínách je obsáhlé téma. My se tentokrát vrátíme ještě jednou
zpět, do dějiště 1. ročníku již zmíněného Pekelného závodu.
Dvě verze závodů
A. Lunn byl, co se týče lyžařských aktivit, zřejmě muž dvou tváří.
Na jedné straně vypracoval závazné regule závodů ve sjezdu a slalomu,
poměrně přesně vymezující dráhy, po kterých se závodníci musí snažit
dosáhnout cíle v nejkratším čase. (Po složitých diplomatických
tahanicích je FIS přijala za své v roce 1930). Na druhé straně byl ve
stejné době organizátorem a aktivním účastníkem soutěže, ve které
volba trasy sjezdu i další náležitosti byly ponechány na rozvaze a odvaze
startujících, případné pády nebyly tragédií a zdrojem uspokojení
nemělo být konečné umístění, ale samotná účast. Pekelný závod v
tomto pojetí vycházel z kořenů alpského lyžování a i v současné
podobě nedává zapomenout na alpské lyžařské pionýry. Ti, pokud šlo o
účastníky Inferno Rennen, museli stoupat s lyžemi na ramenou, často v
hlubokém sněhu, dlouhé hodiny k vrcholu Schilthornu. Zde si po krátkém
odpočinku upravili oděv, připnuli lyže a postavili se na start
závodu.Další dějství 1. ročníku Pekelného závodu popsal A. Lunn
následovně: „Hromadný start se uskutečnil na vrcholu Schilthornu na pokyn
jednoho z účastníků. Ti, kteří nedokázali vyšplhat až pod vrchol, se
připojili, až když kolem nich projížděli ti, co odstartovali nahoře.
Sníh nebyl preparován a na trati se vyskytovaly i protisvahy a úseky,
nutící k běhu. D. Eliotová, jediná ženská účastnice, ztratila přes 10
minut, neboť se vracela, aby pomohla jezdci, který při pádu utrpěl
zlomeninu žebra. Přesto dojela jako 4. za vítězem H. Mitchellem, který
projel pekelnou trať za 1 hod. 12 min. Cílový tým sestával jen z jednoho
muže, který se nemohl závodu zúčastnit kvůli vymknutému kotníku. Ten
měl z minulého dne synchronizované hodinky s mými. Po mém příjezdu do
Lauterbrunnen na 6. místě se dozvěděl přesný startovní čas a poté mohl
určit výsledné časy závodníků.“
Dlouhé přestávky
Další dva ročníky nesvědčily o tom, že by Pekelný závod upoutal
velkou pozornost. Do cíle nikdy nedojelo více jak 10 startujících a
organizační zajištění nebylo bez vady. Např. vítěz druhého závodu
Angličan Riddel nenašel po dojezdu do cílového prostoru v Lauterbrunnen ani
jasně vyznačený cíl závodu, ani časoměřiče. Ty překvapil uprostřed
zábavy v nedaleké restauraci a jeho oficiální čas 45 min byl výsledkem
domluvy nad sklenicí piva!
Následovala pětiletá přestávka, ve které se sice Pekelný závod
nekonal, ale Mürren v té době žil bohatým sportovním životem. Horská
obec s pouhými 350 obyvateli přivítala postupně účastníky dvou
Mistrovství světa v alpských disciplínách a tří mezinárodních závodů
Arlberg-Kandahar. Ani v průběhu II. světové války se v neutrálním
Švýcarsku nepodařilo závod uskutečnit. Až v roce 1947 si mohl horský
vůdce Stäger dojet po devítileté odmlce pro své druhé vítězství v čase
37:52 min.
Hole nesmí brzdit
Díky rostoucí publicitě v regionu v 50. letech zvolna narůstal počet
startujících, ale současně „shora“ hrozilo závodu zrušení.
Byrokratům ve švýcarském lyžařském svazu nešel pod fousy jeho volný
statut, který byl v rozporu s mnoha paragrafy svazových pravidel pro
pořádání závodů ve sjezdu. Situaci zachraňovala různá kompromisní
označení závodu, ale i dodatky v soutěžním řádu. Příkladem může být
ukončení benevolentního přístupu k uživatelům účinné techniky
snižování rychlosti jízdy na strmých úsecích trati v sedu na sepnutých
holích, ryjících za jezdcem v měkkém sněhu. Ta byla zřejmě ve velké
míře uplatňována mnoha závodníky až do roku 1954. Tehdy se stal vítězem
příslušník italského horského pluku G. Marciandi. Sjezd na holích
ovládal tak brilantně, že s výjimkou dvou stoupání dojel „vsedě“ od
startu až do Lauterbrunnenu v rekordním čase 26:15 min. (Současný rekord z
roku 2013 je 13:20 min.). Poté byl reglement Pekelného závodu doplněn
zákazem takovéhoto „zneužití“ lyžařských holí, stejně jako zákazem
výměny lyží v průběhu jízdy, pokud nedojde k jejich zlomení.
Zapomenutý Bud Werner
Útlá publikace, zachycující historii závodu, se zmiňuje o tom, že i v
následujících letech až do roku 1959 vítězili v Mürrenu vojáci,
sloužící v zahraničních horských útvarech. Pro ty se stal sjezd ze
Schilthornu vhodným testem. Je překvapující, že se autoři, komentující i
to, že ceny vítězům předával polní maršál Montgomery, nepozastavili nad
jedním jménem: Bud Werner, příslušník americké jednotky se sídlem v
tehdejším Západním Německu, vynikající sjezdař, se totiž v roce 1958
nestal pouze vítězem Pekelného závodu. Do Mürrenu si jen „odskočil“ z
nedalekého Wengenu, kde na náročné sjezdové trati obsadil 2. místo za T.
Sailerem a následně se stal vítězem alpské kombinace v již zmíněném
prestižním závodě pod Lauberhornem. Je škoda, že se v roce 1958 pro
nedostatek sněhu v dolních partiích odbýval Pekelný závod na zkrácené
trati. Pro výsledný čas B. Wernera, jednoho z mála špičkových sjezdařů,
kteří se postavili na jeho start, tak chybí srovnání.
Radikální změna
V 60. letech nedošlo v historii každoročně pořádaného Pekelného závodu k žádným pozoruhodným událostem. Počty startujících se pohybovaly okolo čísla 40 a „až dolů“ se díky častému nedostatku sněhu jelo jen třikrát. Trvale kritická sněhová situace v nižších polohách Bernských Alp se odrazila v tom, že závod se mohl uspořádat v plném rozsahu až po jedenáctileté přestávce v roce 1980. Mezitím se zásadně změnila situace v dostupnosti vrcholu hory Schilthorn. V roce 1970 byla dokončena stavba tehdy nejmodernější lanovky na její vrchol a snadná dostupnost startu populárního závodu měla rychlou odezvu v narůstajícím počtu startujících:
- rok 1970 – 97 startujících
- rok 1975 – 330 startujících
- rok 1979 – 1 139 startujících
Od konce 70. let neklesl počet závodníků v cíli Pekelného závodu pod
jedenáct set, přičemž stále přibývá zahraničních účastníků.
Masový sjezdový závod osobitého charakteru byl na světě.
Nejstarší účastník
V roce 1974, ve věku 86 let, zemřel Arnold Lunn. V té době již nebylo
pochyb o životaschopnosti závodu, u jehož kolébky stál. Počty
startujících se postupně přibližovaly ke dvěma stovkám a místní učitel
lyžování a dnes ředitel lyžařské školy Kurt Huggler byl k neporažení.
Z výsledků závodu se však nevytratilo ani příjmení Lunn. Syn Arnolda
Lunna, Peter, v nich figuruje coby legenda dodnes. V roce 1932, jako
osmnáctiletý mladík, hájící barvy Kandahar Ski Clubu, obsadil 2. místo ve
slalomu a v kombinaci ve III. ročníku Lauberhornrennen. O rok později obsadil
18. místo ve sjezdu na MS v Innsbrucku a na IV. Zimních olympijských hrách v
Garmisch-Partenkirchen byl 13. ve slalomu. Ještě dnes se tento
šestaosmdesátiletý kmet vydává jako nejstarší účastník na trať
Pekelného závodu a nekončí na posledním místě. I když P. Lunn jednou
usoudí, že je závod nad jeho síly, bude jméno jeho otce – zakladatele -
připomínat soutěž čtyřčlenných klubových družstev nazvaných Sir-
Arnold-Lunn-Cup. V té se již od roku 1993 pravidelně umísťoval v prvé
polovině výsledkové listiny tým, který pod hlavičkou Jede-Matic SC
reprezentovali severočeští sjezdaři – veteráni K. Lank, R. Zakouřil, R.
Štancl a další.
Domněnka na závěr
Na závěr se ještě jednou vraťme k osobě A. Lunna. Byl duší prvních
ročníků Pekelného závodu. Stál rovněž u zrodu moderních forem alpských
disciplín. Závody Světového poháru pořádané ve Wengenu bývají ostře
sledovanou exhibicí skvělých výkonů. Především s ohledem na dravou
komercionalizaci, bez zábran pohlcující takovéto sportovní podniky, lze
vyslovit domněnku, že starému pánovi by z obou jeho „ratolestí“
přinesl sjezdařský festival pod Schilthornem větší uspokojení.
