Stubaiské údolí – s nevyčerpatelnými možnostmi výletů

Možnosti výletů ve Stubaiském údolí se ani za týden nedají vyčerpat. Co se samozřejmě vyčerpat dá, je vaše peněženka, a proto si i v této alpské destinaci pro návštěvníky připravili rezortní kartu zvanou Stubai Super Card, se kterou můžete využívat lanovky v údolí zdarma a kterou obdržíte, když se ubytujete v partnerském hotelu. Partnerských hotelů je po údolí asi 353, takže je malá pravděpodobnost, že byste se do nějakého při výběru ubytování netrefili.

Stubai Super Card pak platí na všechny lanovky v okolí, tedy na Stubaiský ledovec, Elfer, Schlick a také Serlesbahnen, vždy jde ale jen o 1 jízdu nahoru a dolů. Většinou to sice stačí, protože výlety s lanovkami bývají celodenní záležitostí, nicméně na Elferu bikeři najdou dva singltraily, tedy Super Card na více jízd nestačí a je potřeba koupit alespoň tříhodinovku za 28 eur. Stubai Super Card udělá velmi vděčnou službu i při špatném počasí, protože platí do bazénu v Neustift, v Mieders a také do vodního světa s tobogány StuBay. Kromě toho můžete kartu jednou týdně využít i na bobovou dráhu v Mieders a slevu získáte i na další aktivity a atrakce, jako je například trampolínový svět Air Parc nebo ledovcová jeskyně Eisgrotte, kde vás vstup se Super Card vyjde na 5 eur pro dospělého.

Ve Stubaiském údolí se bude líbit hlavně horalům, kteří tu budou mířit do výšek za krásnými horskými scenériemi a fotkami odtud si ze svého instagramu snadno vytvoří výkladní skříň. Populární je tu tzv. Stubaier Höhenweg, tedy okružní vysokohorská stezka, která zabere několik dní, a tak je dobré si s předstihem rezervovat nocování v horských chatách. Hlavní výzvou je pak „Seven Summits“, tedy zdolání sedmi hlavních okolních vrcholů. U některých je to otázka několika hodin, u některých i dva dny.

Abyste měli ještě větší motivaci vystoupat na všech sedm vrcholů, vyzvedněte si v infocentru v Neustift „Stempelpass“, tedy malý pas se všemi sedmi označenými vrcholy. Na každém vrcholu pak najdete razítko (cvakátko), kterým si příslušné políčko v pase procvaknete a jakmile budete mít procvaknutých všech sedm, můžete si v turistické kanceláři v Neustift vyzvednout dřevěnou trofej. Stejně jako vrcholy, můžete „sbírat“ i razítka z horských jezer nebo Naturschauplätze, tedy speciálně vytipovaná místa v horách s nějakou neobvyklou nebo jinak zajímavou horskou scenérií - moderně řečeno jde o „instagram-friendly“ spoty, kde zkrátka nejde jinak, než si udělat fotku.

Seven Summits – Hoher Burgstall
My do svého pasu chtěli jako první přidat vrchol Hoher Burgstall (2 611 m), který je na výstup jeden z nejméně náročných. Startovní čárou pro výstup na tuto horu je horní stanice kabinkové lanovky na kopec Kreuzjoch (2 136 m) v areálu Schlick 2000. Hned u výstupu z lanovky se před vámi ukáže majestátní masiv Kalkkögel, který svými kolmými stěnami a hranatějším vzezřením připomíná italské Dolomity, a tak se mu právem přezdívá „Dolomity severního Tyrolska“.

Od výstupu kabinkové lanovky se nabízí několik tras, kudy se vydat na Hoher Burgstall, my jsme zvolili delší trasu, která nás protáhla kolem jednoho z deseti Naturschauplätze, takže jsme zhruba po hodince a půl pohodové chůze narazili na Naturschauplatz s názvem Gletscherblick, tedy velký kovový rám s výhledem přímo na ledovec. Počasí nám zrovna v tu chvíli úplně nepřálo, takže část ledovce jsme měli v mraku, i tak nám to ale samozřejmě nedalo a v rámečku jsme se zvěčnili.

Od rámečku jsme kousek klesali, pak ale kousek nad chatou Starkenburgenhütte přišlo poctivé hodinku a půl dlouhé stoupání po horské pěšině, při kterém už sice člověk pocítí těžkost dýchání řídkého vzduchu, na druhou stranu nejde o nijak náročný terén na chůzi. Z této strany výstupu na horu se před vámi navíc otevře nejen Stubaiské údolí, ale také boční údolí Oberbergtal a také je odsud možné zahlédnout všech „Seven Summits“.

Nejstrmější část z celé túry je až ta závěrečná, která je místy jištěná i lany a našla se tu také jedna kramle ve skále pro jistější krok. Jde ale opravdu o kraťoučký, nijak nebezpečný úsek, který tu zvládli levou zadní i daleko starší ročníky, než jsme my. Nevím sice, jak je to u jiných hor z repertoáru Seven Summits, nicméně kouzlo hory Hoher Burgstall za mě spočívalo hlavně v tom, že její vrchol je poměrně „ostrý“, tedy tu není žádná velká plocha, na které by se mohli turisté hromadně válet na dece, čímž tu vzniká docela komorní atmosféra. Špička Hoher Burgastallu tím navíc umožní třistašedesátkový výhled kolem dokola.

Pro sestup z Hoher Burgstallu jsme zvolili nejkratší trasu napřímo, která v horní části obnášela strmý terén, kde se trochu i sypalo kamení, takže bylo na místě využívat jistící lana a v některých kolmých skalách se i vyplatilo dát si trochu načas. Jde ale jen o 50 metrů dlouhý úsek a pak už na nás zas čekala pohodová pěšinka zakroucená do serpentýnek.

Sestup zpět k lanovce zabral už jen hodinku a půl, kterou jsme si ale užili z celého výletu skoro nejvíc, protože se mraky rozfoukali a my se mohli kochat pohledem na hory do všech stran. Tato túra (popis trasy s mapičkou v češtině) je ale opravdu zvládnutelná i pro méně zkušené jedince, většinu trasy se jde po pohodlném chodníčku, který zpočátku stoupá jen pozvolně a výrazné stoupání a horší terén je pouze bezprostředně těsně pod vrcholem.

Cestou tam i zpět budete míjet horskou chatu Sennjochhütte (2 225 m), která je už v našich kruzích známá skrze obří porci vanilkové polevy, která se tu servíruje k jablečnému štrúdlu, až se tu musí podávat v hlubokém talíři. Tenhle dezert vydá skoro za celý oběd.

Bezejmenná jezírka bez námahy
Velmi oblíbené jsou ve Stubaiském údolí také výlety za horskými jezery, které se rovněž dají „sbírat“ do razítkovacího pasu. Komu se nechce podnikat pěší túra do hor za jezery, a přesto by návštěvu nějakého toho průzračného jezírka uvítal, může se nechat vyvézt lanovkou na Stubaiský ledovec, konkrétně až na vrchol Schaufelspitze (3 333 m) a odtud seběhnout cca 5 minut k nejbližšímu jezírku směrem ke snowparku Stubai ZOO. Bezejmenné jezírko je sice menší, ale na kráse mu to nijak neubírá a jeho tyrkysová barva vás bude tahat za oči.

My jsme od jezírka pokračovali dále po pěšině, která není nikterak výrazná ani značená a směřuje k nástupní stanici šestisedačkové lanovky Fernau. Naším cílem bylo totiž další bezejmenné jezero, tentokrát však o poznání větší. V tomto případě už nejde o žádnou vyhlazenou pěšinku, ale o ryze vysokohorskou turistiku v kamenitém terénu. Opuštěnou měsíční krajinu tu prostřeluje modrá barva jezírek a bílošedá barva ledovce, což výletu dodává skoro až na exotičnosti.

K druhému jezeru je to od výstupu kabinkové lanovky Schaufeljoch něco okolo hodinky, můžete si však být skoro jisti, že tu budete sami. Ani první, ani druhé jezero nespadá do souboru doporučených jezer uváděných v razítkovacím pasu, takže je berte jako tip pro ty, kteří zkrátka nechtějí jít s davem. Naše návštěva těchto jezer ovšem neměla žádný rebelský charakter, ale zatímco v celém údolí byla mlha, v této jediné kotlině bylo docela hezké počasí, protože mraky se tu zarazily o okolní hřebínky.

Samozřejmě jakmile jednou budete na Schaufeljoch, je takovým tím „must-visit“ místem známá vyhlídka Top of Tyrol (3 210 m), což je visutá terasa, která vám nabídne pohled přes Stubaiské Alpy až po italské Dolomity. K její návštěvě je potřeba zdolat jen pár desítek schodů od výstupu kabinkové lanovky a vstup sem je zdarma.

Cyklotrasa Almenrunde Schlick
Ačkoli se v areálu Elfer najdou dva poměrně technické přírodní singltraily, zaměřuje se Stubaiské údolí spíš na širší cyklistickou veřejnost preferující šotolinové cesty a nejde tu vyloženě o nějakou trailovou či bikeparkovou oblast. Co do počtu cyklookruhů a cyklotipů, bavíme se tu podobně jako u turistiky o bezpočtu tipů a doporučení. Protože se nám ve Stubaiském údolí tuze líbí pohled na monumentálnost masivu Kalkkögel, vybrali jsme si cyklotrasu č. 585 Almenrunde Schlick, která začíná u nástupní stanice lanovky Schlick 2000 v městečku Fulpmes a hned první hodinku výletu strávíte šlapáním do kopce po lesní šotolinové cestě. Jakmile se ale přiblížíte k jezeru Panoramasee, otevře se před vámi zmiňovaný Kalkkögel, což už je samo o sobě poměrně dostačující odměnou za hodinové dupání do kopce.

Samozřejmě nelze jen tak projet bez povšimnutí kolem odbočky na Panoramasee a nenavštívit ho, opět se totiž jedná o jezero s nádechem modro zelené barvy, která tahá za oči a kontrastuje s šedivou barvou v pozadí se vypínajícího Kalkkögelu. Kdo by chtěl vidět Panoramasee a nechce se mu k němu hodinu šlapat na kole, může se nechat vyvézt lanovkou Schlick 2000 do mezistanice Froneben, odkud je to už necelou půlhodinku pěšky k jezeru. Kola kabinková lanovka na Schlicku nevyváží.

Od Panoramasee se dá navázat dále na cyklotrasu č. 562 a vyšlápnout si až k horní stanici kabinkové lanovky na Kreuzjoch (2 136 m), ale to už je poměrně dost strmé stoupání, takže my jsme se vydali ještě na poctivý „šnitzl“ dále na horskou Schlickeralm (1 643 m) a následně jsme sjeli zpátky k Panoramasee a pokračovali po původní trase 585 k horské chatě Galtalm (1 680 m), kam vedla cesta částečně po vrstevnici a částečně se „houpala“ lehce nahoru dolů.

Z chaty Galtalm, která vás uvítá nejen teráskou s výhledem, ale i velmi příjemným útulným interiérem jak z pohádkové chaloupky, se dá dále pokračovat po šotolinové cestě až k další horské chatě Kaserstattalm (1 680 m) a odtud sjet pohodlně po šotolině dolů do údolí. Nás ale na Galtalm chytil déšť, takže jsme se nejkratší cestou rozhodli sjet dolů do Fulpmes, tedy přímo u chaty jsme to ohli prudce doleva dolů po turistické pěšině. Ta však nakonec posloužila jako příjemně hravý lesní singltrail, na kterém byla snad jen tři obtížnější místa, jinak ho zkušený biker sjede takřka bez problému.

Další scenérii, která tu na oči působí jak magnet, vytváří horský hřeben Serleskamm táhnoucí se vesničkou Mieders a dále podél údolí Pinnistal. Právě toto údolí stojí za projížďku na kole, proto jsme další cyklovýlet podnikli po cyklotrase č. 571 Pinnistal Karalm, která údolím prochází od začátku až do konce.

Cyklotrasa je opět vedená po šotolinové cestě a v průběhu nabídne rovnou tři horské chaty s venkovními teráskami s výhledem rovnou na Serleskamm. Ačkoli se po celých 9 km trasy jede do kopce, je stoupání relativně pozvolné. S výhledem na hory, které tu svou výškou a tvarem jako by názorně předváděly, kdo je tohoto kraje pánem, utíká navíc cesta poměrně rychle a příjemně.

Po cestě budete jako první míjet horskou chatu Issenangeralm (1 374 m), která ještě leží v trochu zalesněné části tak nějak u nohou masivu Serleskamm, takže jsme jí odolali a s vidinou lepšího výhledu na hory pokračovali dále. Další horská chata Pinnisalm (1 557 m) už si nás ale omotala kolem prstu a těžko říct, jestli to bylo díky bezprostřední blízkosti kolmých skal nebo jedním z nejlepších Vídeňských řízků, co jsme kdy jedli.

Cyklotrasu mezi chatami Pinnisalm a konečnou stanicí cyklotrasy Karalm v tomto úseku zpestřuje další „Naturschauplatz“, tentokrát jde o místo zvané Gespaltener Stein. Historie vzniku tohoto rozštěpeného kamene sahá až kamsi do období tzv. brennerských druhohor, kdy došlo k masivnímu pohybu hornin mezi úbočím Elferu a horským hřebenem Serleskamm. Kámen tvořený dolomitem se při tomto pohybu rozlomil a zůstal tak dodnes. Samozřejmě ani tady nechybí „cvakátko“ na označení políčka ve „štemplpasu“.

Cyklotrasa 571 končí až na samém konci údolí u horské chaty Karalm, kde začíná - případně končí zmíněná několikadenní vysokohorská túra Stubaier Höhenweg. Romantická chata Karalm vystavěná z kamene a dřeva krásně zapadá krajinného rázu a od předchozích chat se liší trochu komornější atmosférou. Poslední úsek k chatě obnáší nejprudší stoupání z celé trasy, takže ne každý sem má namířeno. Co se týká gastronomie, specializují se v této chatě hlavně na různé druhy knedlíků od sýrových až po špenátové.

Cyklotrasa 574 Elfer
Zpátky z Karalm jsme nesjeli po stejné cestě až do Neustift, ale u chaty Issenanger jsme se napojili na cyklotrasu 574 Elfer, která opět po šotolinové cestě stoupá v serpentinách k horní stanici kabinkové lanovky Elferbahn (1 812 m). Stoupání je o něco prudší, než stoupání údolím, zabere zhruba hodinku a nabídne výhled na Serleskamm zas z trochu jiného úhlu pohledu.

Z Elferu opět nevíte, kam koukat dřív, protože se tu před vámi tyčí nejen stále zmiňovaný Serleskamm, ale také výhled do údolí skoro až k Innsbrucku a výhled se tu otevře také na protější Kalkkögel. Aby toho nebylo málo, zaujme tu vaši pozornost ještě působivý dřevěný útvar, představující největší průchozí sluneční hodiny v Alpách. Pokud se vám nechce šlapat na Elfer „za své“, můžete „poždímat“ Stubai Super Card a z Neustift se nechat vyvézt kabinkovou lanovkou na Elferbahn. Koneckonců jde o jedinou lanovku ve Stubaiském údolí, která převáží kola, za kolo je ovšem potřeba připlatit si ještě 5 eur.

Singltraily na Elferu
Na Elferu najdete také jediné dva singltrail Stubaiského údolí, a sice „EinsEinser Trail“ a „ZweiZweier Trail“, o kterých jsme již psali v reportu Stubaital – nevídaně pestré údolí. Oba traily jsou přírodního charakteru a poměrně technické, určitě nejde o nic pro začínající nebo méně zkušené bikery. Ačkoli se tu najdou i „hladší“ úseky, většina trailů se odehrává v kamenitých nebo kořenovitých úsecích, a to jak v prudkých úsecích, tak i v zatáčkách.

Kdo ale náročnější přírodní techniku vyhledává, bude se mu Elfer líbit. Mně osobně přijdou traily jako ideální tratě k tréninku na endurové závody, protože jsou dlouhé kolem 4 km, prudké a jezdce prozkouší ve všech směrech. O něco jednodušší je ZweiZweier Trail, který zahrnuje o něco méně kořenovitých pasáží, než jeho brácha.

A toto vše je stále jen zlomek toho, co se dá ve Stubaiském údolí podniknout. Určitě doporučuji vyzvednout si v infocentru v Neustift kromě Stempelpassu také brožurku na turistiku i cyklistiku, kde jsou popsané a zmapované všechny výlety (některé materiály jsou dokonce stejně jako webové stránky i v češtině). Se svou Stubaier Höhenweg, Seven Summits a dalšími horskými feratami je Stubaiské údolí zajímavou výzvou pro zdatné a zkušené sportovce, na druhou stranu vyhlídky na kopcích, kam vedou lanovky, můžou být zajímavým a fyzicky nenáročným výletem klidně i pro vaše prarodiče. Hezkou rodinnou záležitostí je tady dále například nová cyklostezka Stubai Radroute 19 vedoucí údolím Stubaital, která má zatím 9 km, v budoucnu je naplánováno až 40 km. Po této cyklostezce se pohodlně dostanete napříč údolím až chatě Doadler Alm (1 260 m) lěžící téměř na konci údolí směrem k ledovci. Kdo by rád pohodový výlet bez kola, je velmi zajímavým tipem stezka Wilde Wasserweg, což je unikátní alpská cesta podél potoka Ruetz a dělí se na několik etap, přičemž hlavním „highlightem“ cesty je dobře dostupný vodopád Grawa. Podrobně jsme o stezce psali v našem dřívějším reportu Stubaital – nevídaně pestré údolí.

Tip na ubytování:
Ve Stubaitalu jsme byli ubytovaní v hotelu Stubaierhof ve Fulpmes nedaleko nástupní stanice lanovky Schlick 2000 a rovněž tento hotel nabízí rezortní kartu Stubai Super Card. Jedna z výhod hotelu jsou dva wellnessy, respektive dva bazény se saunovými světy, přičemž jeden z nich je po páté hodině odpoledne určený pouze dospělým. Já tu dále ocenila venkovní vířivku, fitko a velmi dobrou gastronomii, na které se tu v kuchyni podílí dokonce český kuchař.

Stubai v kostce:

Ve Stubaiském údolí jsme reportovali v helmách a brýlích značky SMITH, s tlumením FOX, řetězem KMC a vložkami do kol TANNUS od firmy CYKLOŠVEC. Hudbu kdekoli do ucha ať už na cestách nebo při oddechu na horách nám zajišťuje sluchátky SENNHEISER firma PANTERSHOP.CZ.