Článek vyšel v časopise SNOW 46 (březen 2009).
Jenže tato dekáda zdaleka nebyla tak skvělá, jak si většinou myslíme. Carving sice zabodoval a pomohl, ale ve skutečnosti největší slávu lyžování ani on nevrátil.
Jak už víme, osmá desetiletka znamenala mírný ústup popularity našeho bílého sportu. Víme, že jej způsobila i konkurence dovolených v teplých zemích, ale nově také snowboarding. A ke všemu dostalo lyžování zákeřnou ránu do zad od počasí. Devátá dekáda začala ve znamení dvou katastrofálních teplých zim se zoufalým nedostatkem sněhu. Jejich načasování stěží mohlo být horší. „Bezpříkladná historie úspěchu se v zimě 1992/93 zastavila,“ konstatuje tehdy Die Zeit. Další tři sezóny v Alpách klesaly počty hostů i hotelů. Málo platné, globální chladné období 1950–1980, prý vyvolané i aerosoly v atmosféře, bylo pryč. Opatrně lze vyslovit předpoklad, že na slavných obdobích lyžování – počátcích koncem 19. století a šesté až osmé dekádě dvacátého – má určitou zásluhu i relativně chladné počasí.
Špatná sázka na cap
Pod tlakem klesajícího odbytu lyží a rostoucích problémů firem i celé branže zesílily koncem 80. let staré snahy o racionalizaci výroby. Oprášením staršího nevyužívaného patentu Dynamicu z roku 1966 se nejprve Salomon a Elan vrhly na tzv. cap, tedy samonosnou konstrukci, jejímž základem je profil ve tvaru obráceného „U“, posazený na hranách. Primárním cílem bylo zjednodušení a zlevnění výrobního procesu, oficiální story ale zdůrazňovala „přímý přenos sil na hrany“ a z toho plynoucí nejskvělejší vlastnosti. Svým Monocoquem právě takto mezi výrobce lyží roku 1990 vtrhl Salomon, doprovázený Elanem s jeho Monoblockem. Agresivní marketing vykonal své a během kratičké doby se efektně vyhlížející capové lyže staly doslova povinností.
I když někdy šlo jen o kosmetické překrytí konvenční stavby. V každém případě přezbrojení na skořepinu-cap stálo firmy ohromné peníze, bohužel vynakládané v naprosto nešikovnou dobu dopadů oněch špatných zim. V době, kdy měli rozumně přestát otřes špatných sezón a přizpůsobovat se poklesu zájmu a prodeje, tak výrobci vrhali nepřiměřené prostředky do projektů, jež nemohly situaci zachránit. Capové lyže byly sice efektní, ale navzdory usilovné reklamní masáži to pořád byly v zásadě stejné lyže, jaké jsme znali už od šedesátých let. Nakonec, i když s nimi Elan, Salomon a především Atomic svou Betou dokázali uspět, se ukázaly spíše jako slepá ulička. Probíhající návrat k sendvičům je toho důkazem.
Jiné boty, jiné lyže
Jenže když se v první polovině dekády továrny konečně vybavily formami na capy, stály najednou před ještě větší nutností – honem pořizovat zase jiné na nové lyže carvingové. A dalším tlakem byl nastoupený trend „vše od jedné značky“, tedy mít své lyže, vázání i boty. Sladění lyže s deskou a vázáním určitý funkční smysl mělo, k tomu bota ale byla jen záležitostí image.
Lídr trhu Rossignol nemohl nechat svého největšího konkurenta Salomona stát se výrobcem vázání, bot a nyní i lyží. Převzal značku Caber a mnoho peněz vrhl do svých bot. Poté 1994 získal německé vázání Geze a uvedl i své vázání. Na toto všechno nemohl nereagovat Atomic: záhy získal boty Koflach, aby i on měl svou trojkombinaci (původně německá vázání Ess už měl).
Kdyby ale jenom to. Jak rovněž víme, byla 80. léta ve znamení bot se zadním nástupem. Jenže i tady se nakonec ukázalo, že jejich určité výhody nevyváží funkční nedokonalost. Další falešná stopa… Takže ke všemu se ještě výrobci museli vracet ke klasickým botám s předním nástupem. Čili opět nové drahé formy, vývoj, testování… K tomu všemu přibyla potřeba řešit průhyb lyže a zvýšené postavení deskami a podložkami coby úplné novum.
Na dovršení všeho se do hospodářských problémů dostává Japonsko. Na tomto do té doby zdánlivě nenasytném lyžařském trhu tak najednou zůstalo neuvěřitelné kvantum 1,5 milionu neprodaných lyží – předcarvingových, takže záhy neprodejných.
Výrobci si tak zčásti zbytečně přidělávali, zčásti museli řešit problémy, z nichž se svým způsobem navzdory úspěšné carvingové revoluci nevymotali dodnes.
Krásná, ale těžká doba
Počátkem 90. let si potřeba co nejlépe vyjíždět přesazovanější branky vynutila opatrné zvětšování krojení obřaček. S tímto trendem pak ladily už od 80. let se množící pokusy o vykrojenější lyže. Roli samozřejmě hrál i příklad snowboardu. První pokusy o komerční nasazení „nových“ lyží – Elan Parabolic a Kneissl Ergo – jak známo nezabraly. Potřeba něčeho skutečně nového byla ale silná a doba i technologie zralá. V sezóně 95/96 jdou na trh s „parabolickými“ lyžemi čtyři firmy (ještě Blizzard a Head), hned o rok později už většina.
A paradoxně právě velcí Rossignol a Salomon, vyčerpaní svými nedávnými investicemi, napřed trochu zaostávají. Možná si vzpomenete, jak jsme se tehdy divili, že se ze začátku ke „carvingu“ chovali macešsky… Zatímco si carvingem oprávněně oslněný lyžař myslel, že lyžování nastává nejzlatější éra, jela celá branže nadoraz. A mnohdy i přes něj. Není náhodou, že právě tehdy přichází za šéfování svého zetě o fabriku Toni Arnsteiner (Blizzard, 1996, napřed vstupuje Scott, pak jej roky drží banka), stejně jako jeho letitý konkurent Anton Rohrmoser (Atomic, 1994 získává finský Amer). Pepi Fischer jako jediný se udrží díky postoupení třetiny akcií japonské skupině Kanematsu-Goldwin (později odkoupeno zpět). Roku 1991 kupuje a 1999 likviduje Benetton značku Kästle, turbulencemi u Ameru prochází Dynamic, pod banku spadne na čas i Elan.
Rozmáchlá Tyrolia likviduje své lyže i boty, Marker jde koncem dekády pod Tecnicu, Salomon 1997 do skupiny Adidas. Další značky končí. Naopak expanduje skupina Kneissl, posléze ale v dubnu 2003 také bankrotující. Vlastně tak nastává počátek poslední velké koncentrace, jež neskončila dodnes.
Carving budiž pochválen
Druhá polovina dekády pak je už ve znamení našeho milovaného carvingu. To je historie tak čerstvá a známá, že ji zde nebudeme opakovat. To, co opatřujeme dosti vágní cedulkou „carving“, bylo jednoznačně úspěchem. Přesněji: u lyží. Tzv. carvingové boty (cca 1997–99) přinesly trochu změkčení a o něco vyšší uživatelskou příjemnost. Jejich další vývojové stádium, sezónou 2000/01 velkolepě ohlašované „softy“, po funkční, a tedy praktické stránce selhaly a zařadily se mezi velké propadáky branže.
Naopak vykrojené lyže se záhy staly standardem. Sjíždění se opravdu silně proměnilo. Nejde jenom o krájení oblouků na pistě, byť se tam nenaplnily představy průkopníků o masách lyžařů bez holí opájejících se efektními náklony. Potřeba jízdy po hraně přinesla materiálový a konstrukční pokrok, jenž poté umožnil i stavbu lyží stále širších a přitom elastických a ovladatelných. Vděčné zde tak musejí být i freeride a freestyle. Oba směry nejsou nic nového (sjíždění v terénu přece začínalo, v boulích se jezdilo odedávna, roznožky a dokonce salta dokázali už naši pradědové, hot dog 70. let je přímým ideovým předchůdcem jak dnešního institucionalizovaného akrobatického lyžování, tak i freestylu), ale právě také současným materiálem se mohly povznést na dříve nepředstavitelnou úroveň.
Pro toho, kdo se s fenoménem carvingu setkal dostatečně včas v době bouřlivých změn, jsou devadesátá léta jedinečným a neopakovatelným obdobím. Něco podobného snad nyní, o deset let později, prožívá menší, avšak jistě podobně šťastná armáda freeskierů nad širokými a nádherně pestrými rockery. To už je ale současnost. Tu je lépe žít. Čas na dokumentaci teprve přijde.
V neposlední řadě
Považuji za zbytečné probírat relativně nedávné události sportovní. Jsou dostatečně zdokumentované a leckdy dosud v naší živé paměti. Snad jen uveďme, že 1991 bylo přijato skokanské „véčko“, 1996 se jelo poprvé MS snowboardistů a zahájil SP trávařů. Olympiády najely na „střídavý“ cyklus (takže 1992 Albertville a hned 1994 Lillehammer), v Naganu 1998 se poprvé závodilo v U-rampě.
Stejně tak jistě není nutné připomínat zde zásadní změny společenské. Jejich dopad na naše životy s možnostmi pracovními, podnikatelskými, na cestování a lyžování v zahraničí i na poměry vlastnické, vedoucí k velkému rozvoji domácích středisek, je samozřejmě ohromný a pro nás větší než plastové boty, bezpečnostní vázání a carving dohromady.
Jsme tedy u konce našeho seriálu. Doufám, že vás tento pohled do minulosti, do zákulisí, na motivy a souvislosti zaujal a snad trochu poučil. I mně se líbilo dávat takový opravdu původní materiál dohromady.
