Článek vyšel v časopise SNOW 142 (prosinec–leden 2022/23)
Jednoho by napadlo, že když jste mistryní světa, olympijskou šampiónkou, celkovou vítězkou Světového poháru a nadto ještě úspěšnou televizní komentátorkou, nebudete asi taková ta obyčejná máma odvedle. Jenže před pár lety – zjara 2020, kdy prvně uhodila všem známá pandemická opatření, se i švédská legenda závodů v alpském lyžování Pernilla Wibergová ocitla zavřená doma v Monte Carlu a dělala to, co mnoho dalších rodičů všude na světě: učila své děti z domova a pak s nimi vyrážela ven za pohybem.
„Je to jízda na horské dráze,“ říká dnes dvaapadesátiletá Wibergová o rodičovství, „ať už je nějaká pandemie, nebo ne. Není to snadné a neexistuje žádný jediný správný způsob, jak to zvládnout.“ Pernilla a její manžel Bødvar Bjerke, bývalý trenér norské reprezentace v alpském lyžování, se už roky pravidelně dělí o rodičovské povinnosti u syna a dcery školního věku. Většinu zim Bjerke za Wibergovou zaskakuje, když od konce října do března Pernilla hodně cestuje kvůli své práci v televizi.
Zatímco za zmíněné pandemie byla rodina v karanténě v Monaku, bratr, sestra a matka Wibergové žili ve Švédsku prakticky bez omezení dál. „Nikdo teď nedokáže říct, jestli přístup, který Švédsko zvolilo v případě covidové pandemie, bude nakonec správný, nebo ne; bude to trvat několik let,“ prohlásila tehdy Wibergová o významně méně restriktivním přístupu v této severské zemi.
K Pernillině cestování patří pravidelné výjezdy do hotelu Pernilla Wiberg v Idre Fjall, malém lyžařském středisku a bývalé hornické vesnici zastrčené v blízkosti norských hranic v severozápadní části švédské Dalarny. Třípatrový tříhvězdičkový hotel na okraji střediskové sjezdovky byl postaven v roce 2003, krátce poté, co Wibergová ukončila závodní kariéru. „Byl to ideální projekt, do kterého jsem se v tom čase mohla pustit,“ vzpomíná na dobu před dvaceti lety Wibergová. Využila svých zkušeností zcestovalé světové sportovkyně, od práce se sponzory a vyjednávání smluv až po „dělání chyb“, jak sama říká. Pernilla se dodnes podílí na všech aspektech provozu hotelu, od navrhování praktického zařízení zaměřeného na lyžaře – včetně například vytápěných a odvětrávaných skříněk na sušení lyžařských oděvů či spousty věšáků v každém pokoji – až po osobní dohled nad hotelovým marketingem nebo hotelovým jídelním lístkem. Její vášnivá oddanost lyžování se v čase proměnila z vyhrávání závodů na sdílení lásky k tomuto sportu.
Mladé roky
Dodnes nejúspěšnější švédská lyžařka nevyrůstala v typické lyžařské oblasti, nýbrž v Norrköpingu v rovinatém jižním Švédsku. Jako prostřední ze tří sportovně založených dětí rodičů, kteří byli učiteli, se Pernilla účastnila všemožných pohybových aktivit, včetně orientačního běhu, gymnastiky, basketu, tance a hudby. Fyzickou sílu a sportovní vůli si v raném dětství budovala typicky tím, že se honila za svou starší sestrou Annikou. Všichni sourozenci se naučili lyžovat na místním 400 metrů dlouhém kopci Yxbacken a o školních prázdninách vyjížděli s rodiči na výlety do vyšších hor na sever.
Závodit Pernilla začala v 11 letech a na sjezdovkách poměrně rychle zaznamenala první úspěchy. Na svých prvních mezinárodních závodech vyhrála ve 14 letech slalom na proslulé mládežnické akci Tropheo Topolino v Itálii. V 16 letech se připojila ke své sestře na studiích na lyžařské akademii ve švédském Malungu (kterou později navštěvovala i zlatá olympijská medailistka z roku 2018, krajanka Frida Hansdotterová) – a pokračovala ve svém kariérním vzestupu. V roce 1988 reprezentovala Švédsko na mistrovství světa juniorů. Sportovně založené děti vyrůstající ve Švédsku měly tehdy v osmdesátých letech pro každé roční období svého domácího boha, který se jmenoval Ingemar Stenmark a Björn Borg. „Bylo to něco úžasného,“ popisuje Wibergová a vzpomíná na chvíli, kdy její lyžařský idol Stenmark procházel chodbou, kde se ona a další mladí sportovci protahovali během tréninkového kempu: „Připadalo mi, jako by se vznášel nad zemí.“
Stále mladičká Pernilla Wibergová utrpěla devastující zranění kolena při závodech v americkém Vermontu, těsně před juniorským mistrovstvím světa v roce 1989 na Aljašce. Sportovci a trenéři amerického lyžařského týmu přesvědčili nešťastnou osmnáctiletou závodnici, aby zraněna zůstala ve Státech a navštívila proslulého ortopeda sportovních hvězd Dr. Richarda Steadmana, tehdy působícího v kalifornském South Lake Tahoe. Po pětihodinové operaci a náročné rehabilitaci, jež mimo jiné zahrnovala i rozvážení pošty na kole, aby vybudovala zpět svou sílu, se tak Pernilla stala dalším úspěšným příběhem v portfoliu referencí pravděpodobně nejslavnějšího lyžařského doktora světa, dnes usazeného a ordinujícího ve Vailu.
Pernilla však na sebe ve snaze vrátit se zpět přespříliš tlačila. Teprve když ji rodina přiměla odjet o Vánocích na dovolenou a ona na týden přestala trénovat, začalo jí to klapat. K závodění se vrátila v únoru 1990 a v březnu, necelý rok po operaci, už stála na stupních vítězů ve slalomu Světového poháru.
15. února 1994: Pernilla Wibergová
v ženském super G na olympiádě
1994 v Lillehammeru
Dlouhý vrchol
Hned v následující sezóně získala Pernilla Wibergová své první vítězství ve Světovém poháru, a to ve slalomu v Bad Kleinkirchheimu v lednu 1991. Další měsíc na dospělém mistrovství světa 1991 v Saalbachu se Wibergová dostala ze ztráty 1,6 sekundy po první obřákové jízdě a získala svůj první titul mistryně světa. Následující rok na ZOH v Albertville 1992 přidala do bobtnající sbírky úspěchů své první olympijské zlato, opět v obřím slalomu. Pak Wibergová zařadila do svého repertoáru i rychlostní disciplíny a nakonec dokázala docílit vítězství ve všech pěti disciplínách Světového poháru a ve čtyřech získala medaile z mistrovství světa a olympijských her.
Švédský lyžařský tým pod vedením kouče Jalleho Svanberga byl malý a uzavřený. Často trénovali s americkým týmem a Američanka Julie Parisienová ráda vzpomíná na výlety na soutěže NorAm (seriál fisových závodů v Severní Americe) a později na tréninkové kempy lyžařského týmu USA s Wibergovou, její týmovou kolegyní Ylvou Nowenovou a Svanbergem.
„Byl to skvělý tým a byla s nimi taková legrace,“ říká Parisienová, která vzpomíná na Wibergovou a její sílu a auru superhvězdy. Když se na scéně objevily kloubové tyče, Švédky byly první, kdo zvládl přizpůsobit svou techniku a pečlivě testovaly způsoby, jak co nejefektivněji projíždět branky. Poté, co v roce 1994 v italské Cortině získala své první vítězství ve SP v super-G a rovněž olympijské zlato v kombinaci (Lillehammer 1994), začaly Wibergovou lákat sjezdy. V létě se opět připojila k Američanům a jejich slavná sjezdařka Picabo Streetová si vzala Wibergovou pod svá křídla. „Byla jsem jak mycí houba,“ říká Wibergová, „poslouchala jsem každého.“
Jalle Svanberg, který strávil 11 let jako Wibergové osobní trenér (od Pernilliných čtrnácti), podporoval tohoto jejího inovativního a odvážného ducha. „Od raného mládí chápala, že aby byla nejlepší, musí dělat něco, co nikdo jiný nedělá,“ vzpomíná Svanberg. To zahrnovalo vyčerpávající testování a vylepšování vybavení, experimentování s oblíbenými vůněmi k navození kýženého stavu samovolného plynutí (Svanberg: „Nejsem si zdaleka jistý, jestli to fungovalo, ale zkoušeli jsme to.“) a spolupráci s předním neurologem, jehož studie doporučovaly den před závodem cvičit těžké dřepy s maximální váhou.
Wibergové schopnost vrátit se ze zdánlivě nepřekonatelných problémů – včetně zranění, časových deficitů nebo výkonnostních propadů v sezóně – byla legendární a podle ní zcela vrozená: „Člověk se narodí se schopností zvednout se z pádu, nebo ne,“ říká. Kouč Svanberg vzpomíná na chvíli, kdy sportovní psycholog po jednom setkání se švédským týmem Pernille Wibergové řekl: „Ty mě nepotřebuješ.“
Sportovní úspěchy Pernilly Wibergové, podtržené jejím oslnivým úsměvem, výmluvností a přátelským chováním, se promítaly do neobvyklé popularity v její vlasti i mimo ni. Po zisku prvního (ze čtyř) titulů mistryně světa odložila univerzitní studium ekonomie a jejím podnikatelským vzděláním se stal sport. V témže roce vydala videoklip s popovou písní Privilege (uloženo na YouTube). V roce 1992, po své první ze dvou zlatých olympijských medailí, se spojila s dalšími švédskými sportovci a pokusila se prosadit příznivější daňový status pro zachování svých příjmů. Bez úspěchu; nakonec tedy, byť zprvu neochotně, následovala cestu svých sportovních vzorů Stenmarka a Borga a v roce 1995 se přestěhovala do Monaka. „Nakonec to bylo dobře,“ dodává Pernilla a naznačuje, že díky blízkosti Alp bylo benevolentní Monacké knížectví pro aktivní lyžařku vlastně mnohem výhodnějším místem než neoblomné Švédské království.
Stejně jako mnoho jiných úspěšných sportovců se Wibergová snažila o větší nezávislost a výslovně chtěla, aby s ní její norský partner Bjerke mohl cestovat jako osobní podpora. Když se proti tomu postavili ostatní členové švédského týmu, odešla od nich, vydala se vlastní cestou a strávila jeden rok tréninkem s norským týmem a pak následující sezónu se Svanbergem jako svým soukromým trenérem. V tom roce (1996) získala Wibergová tituly mistryně světa ve slalomu a kombinaci a v následující sezóně vyhrála velký glóbus ve Světovém poháru. Navzdory těmto společným úspěchům se však se Svanbergem shodli, že dynamika jejich soukromého minitýmu nebyla zdravá; nakonec se Wibergová vrátila do švédského týmu. S národním koučem Nowenem, s nímž měla původní konflikt, zůstávají dodnes blízkými přáteli.
Po kariéře
V době, kdy Pernilla Wibergová po ZOH v Salt Lake City 2002 ukončila závodní kariéru, měla na svém kontě tři olympijské medaile (dvě zlata plus stříbro), šest medailí z mistrovství světa (čtyři zlaté), jeden celkový titul ve Světovém poháru, individuální titul ve slalomu a 24 vítězství ve všech pěti disciplínách SP. V roce 2019 získala čestnou cenu Švédské sportovní akademie, která se uděluje „sportovci, který svým trvalým úsilím přinesl obdiv a respekt a obohatil švédský sport“.
Wibergová je i nadále pravidelnou účastnicí cirkusu Světového poháru – nyní však, coby komentátorka švédské televize, která o víkendech jezdí do studia ve Stockholmu a někdy i do lyžařských areálů. Její americká kolegyně, olympijská medailistka a rovněž dlouholetá televizní komentátorka Christin Cooperová-Tachéová oceňuje Wibergové talent na svahu i v kabině. Na ZOH v Soči si obě denně vyměňovaly poznámky při kontrole tratí za úsvitu. „Je velmi chytrá a o lyžařských závodech velmi informovaná a objektivní,“ prozradila o ní do médií Cooperová. Wibergová si užívá soudobé výzvy a spojení se svým bývalým světem: „Závodění bylo mým životem po mnoho let a nyní mohu svému sportu vrátit to, že vysvětluji aspekty závodění široké veřejnosti.“
Hotel Pernilla Wiberg v Idre Fjall, lyžařském středisku
v severozápadní části švédské Dalarny
Ale Pernilla Wibergová vrací svému sportu i dalšími způsoby. Ještě během své závodní kariéry byla svými kolegy zvolena předsedkyní komise sportovců FIS v letech 1996–2000 a poté v období 2002–2010 do komise sportovců MOV. Od té doby je její angažovanost na mezinárodním bafuňářském poli vpravdě závratná, včetně její zanícené práce v posledních deseti letech v pracovní skupině FIS pro alpské vybavení. Tato mezinárodní skupina sportovců a trenérů Světového poháru pomáhala identifikovat a rozvíjet způsoby, jak snížit počet zranění – zejména prostřednictvím zkoumání takových věcí, jako jsou design a materiálová skladba vybavení, struktura tkanin odolných proti proříznutí a proměnlivé faktory, jako jsou fyzický trénink, rovnováha, fyziologie a technika. Pernilla si všímá toho, jak relativně málo zraněními trpěli vyvážení lyžaři jako Mikaela Shiffrinová a Marcel Hirscher, a věří, že právě citlivá vyrovnanost hraje klíčovou roli v prevenci zranění. Je rovněž zastánkyní volnějšího rozvrhu soutěží, který sportovcům umožní delší dobu na zotavení.
Vedle úvazků pro FIS a MOV je Wibergová také takzvanou „ministryní míru“ pro mezinárodní nevládní organizaci Peace and Sport a členkou představenstva Světové olympijské asociace a národní Svenska Olympier. První z nich se věnuje inspiraci více než 100 000 olympioniků po celém světě k pomoci společnosti a kolegům olympionikům a druhá je organizací všech žijících olympioniků ve Švédsku. Kromě další řady dobrovolnických funkcí Pernilla působí například v odborné radě prostřednictvím své práce s bezpečnostní technologií přileb MIPS (multi-directional impact protection system).
Navzdory své vlastní psychické odolnosti v soutěžní kariéře Pernilla Wibergová chápe, jak se mnozí sportovci potýkají s problémy, které jim přináší úspěch: „Když máte medaili, každý vás vidí jako hvězdu. Očekávají, že budete superhrdina, a pokud jím nejste, pád dolů může být tak dlouhý a tak citelný. Když se cítíte křehcí, nechcete to nikomu říct. Je ale na místě nahlas říct, že je v pořádku, když se necítíte v pořádku.“
Wibergové vlastní děti nekráčejí ve šlépějích rodičů vrcholových sportovců, ale věnují se rekreačnímu lyžování, fotbalu a gymnastice. Televizní pracovní povinnosti Pernillu dál drží mezi stockholmským studiem a evropskými destinacemi SP, hoteliérské povinnosti ji pravidelně volají do Idre Fjall, kde letos řídí velkou rekonstrukci a stavební rozšíření rodinného podniku.
Co ji čeká dál na osobní horské dráze? „Lidi od vás očekávají, že budete mít v normálním životě cíle, ale vy je nemáte. Kariérní cíl zatím nemám, ale práce ke mně přichází z různých důvodů a směrů.“ Ať už přijde cokoli, Pernilla Wibergová na to nejspíš opět zaútočí svým obvyklým stylem, s odvahou a odhodláním: „Všichni vrcholoví sportovci dělají rádi věci na sto procent!“
