Miniaturní padáčky se stávají součástí kypré sněhové vrstvy,
která zabraňuje průniku mrazu do země. Změny teploty vzduchu se tak
promítají do hloubky sněhové pokrývky se zpožděním, a to jen do
maximální hloubky okolo 20 cm. Od tohoto horizontu směrem k zemi se ustaluje
téměř rovnoměrné stoupání teploty sněhu až k 0 °C těsně nad
terénem. V našich klimatických a horských podmínkách stačí i v krutých
mrazech zabránit promrznutí země sněhová pokrývka vysoká přibližně 115
cm.
Cesta k firnu…
Příroda je vždy dobrým hospodářem. Sněhový krystal po pomalém pádu
a dosednutí nepotřebuje už bohatě rozprostřený tvar, který stojí spoustu
energie, a proto příroda zdroj vypne. Energie se však nemůže ztratit a
přemění se znovu na teplo. I to pracuje a v první fázi urychluje rozpad
košatého sněhového krystalu na energeticky nepatrně náročný kulovitý
tvar, který se obecně nazývá firn. Celý proces se nazývá metamorfóza,
tedy přeměna struktury sněhu.
…není okamžitá
V první fázi jde o dekrystalizační metamorfózu. Bohatý krystalický
dekor mizí rozlámáním krystalu a shlukováním zbytků do plstnatých
kulovitých tvarů. O firn se ještě nejedná, ale o takzvaný plstnatý sníh.
Jeho vznikem končí dekrystalizační metamorfóza. Další vývoj je poměrně
pomalejší, poněvadž není již podporován působením tepla z rozpadové
energie. Nazývá se konstruktivní metamorfózou. Její průběh závisí
zejména na vlivu vlhkosti a teploty vzduchu, na délce a úhlu dopadu
slunečního záření, na síle větru, a v neposlední řadě na expozici a
tvaru terénu. V této vývojové fázi přeměny sněhu vzniká už firn.
Nejdříve firn jemnozrnný. Postupným mechanickým slepováním a vzájemným
krystalickým pohlcováním se mění na opticky amorfní zrna hrubozrnného
firnu.
Za obvyklých zimních podmínek jsou zrna hranatá. Klesá-li však dále
teplota vzduchu a nastane-li období suchých mrazů, dochází uvnitř
sněhové pokrývky k zvláštnímu průběhu konstruktivní metamorfózy.
Nízká teplota vzduchu se zvolna promítá do ležícího sněhu, a třebaže
země nepromrzává, dochází k velmi rozdílným teplotám horních a
spodních vrstev sněhu. Výsledkem takového výrazného teplotního gradientu
je sublimace nejspodnějších sněhových vrstev (přeměna pevného
skupenství přímo na fázi plynnou) a migrace takto vznikající vodní páry
směrem k povrchu sněhu. Nejspodnější část sněhové pokrývky řídne a
často vzniká i dutina těsně nad terénem. Vodní pára při postupu vzhůru
na chladných horizontech znovu krystalizuje a takto vzniklými ledovými svazky
vertikálně spojuje jednotlivá firnová zrna ve vláknitý firn. Při delším
mrazivém období nastává rekrystalizace hrubozrnného firnu na tvary v
atmosféře neznámé, na takzvanou dutinovou jinovatku. Jsou to výrazné
šestiboké, duté, lehké, lesklé a nesoudržné krystaly, které se mísí s
firnovými zrny a vyplňují vzniklou dutinu sypkou vrstvou takzvaného
pohyblivého sněhu, velmi nebezpečnou pro vznik těžkých deskových
lavin.
Jarní tání
Poslední fází přeměny sněhu je jarní tání, třebaže se může
dočasně a přerušovaně vyskytovat i v průběhu zimního období. Hranatá
zrna hrubozrnného firnu, a především krystaly dutinové jinovatky,
reagující velmi citlivě na zvýšení teploty, se proměňují na kulovitá
ledová zrna, obalená často tenkým vodním filmem. Nastává období
destruktivní metamorfózy, kdy ze sněhové pokrývky zbývá vlhký nebo
mokrý firn. V důsledku popsaných fází metamorfózy sněhu dochází k
různě rychlému a kvalitativně rozdílnému sesedání sněhové pokrývky, k
rozlišení různorodých sněhových vrstev a k celkovému houstnutí. Máme
stále na mysli horské oblasti, kde je zasněžení nejvýraznější a
dlouhodobé. Uprostřed normálně probíhajícího zimního období, někdy v
polovině února, nalezneme ve sněhové pokrývce řadu odlišných sněhových
vrstev s rozdílnou tvrdostí, vlhkostí, velikostí zrnění, teplotou a
dokonce i s rozdílným odstínem běloby. Populárně vyjádřeno se dá
vrstvení sněhové pokrývky považovat za povětrnostní kalendář zimy,
demonstrující období sněžení, tání, větrného dusání, povrchové
jinovatky a podobně. V této době zralosti váží krychlový metr sněhu od
400 do 700 kg.
