Článek vyšel v časopise SNOW 140 (listopad 2022)

Během 13 let získala Hedda Berntsenová titul mistryně světa v telemarkovém lyžování (Meiringen 1997), bronzovou medaili z mistrovství světa ve slalomu (St. Anton 2001) a stříbrnou olympijskou medaili ve skikrosu (Vancouver 2010). To ji nezpochybnitelně řadí do čela nepočetného exkluzívního klubu mistrovské všestrannosti spolu s už nežijícím krajanem Birgerem Ruudem (získal zlato ve skocích a v kombinačním sjezdu na stejných ZOH 1936 v Garmischi) – a naší Ester Ledeckou (památné zlato v superobřím slalomu a na snowboardu na korejských ZOH 2018). Nyní, ve svých 46 letech, vlastní Hedda Berntsenová doktorát ze sportovní psychologie a stále se umisťuje na stupních vítězů v závodech FIS.

Hedda Berntsenová žije v zimě se svým manželem Tylerem Conradem v norském lyžařském středisku Hemsedal; léto pak obvykle dělí mezi lyžařský areál Berkshire East v Massachusetts, v němž Tyler spravuje tamní bikepark, a Tønsberg na norském pobřeží. Manžel Tyler byl členem lyžařského týmu na univerzitě v Middlebury a baseballovým nadhazovacím esem, dodnes držícím školní rekord ve strikeoutech (177). Hedda Berntsenová je docentkou psychologie sportovního výkonu na univerzitě v jihovýchodním Norsku. I s padesátkou na dohled se však Berntsenová sotva stáhne do sportovního důchodu: letos v březnu (2022), ve svých 45 letech, skončila třetí a čtvrtá ve fisových slalomech na dvou závodech za sebou. V žádné kategorii Masters – porazila děti narozené v tomto století – o 25 let mladší než ona sama. Jak jinak, závodila i v den svých 46. narozenin, letos v dubnu.

„Nerada se vzdávám, víte?“ reagovala Berntsenová do článku norské sportovní novinářce Aimee Bergové. „Pořád mě baví pracovat na slalomové technice.“

Její současnou posedlostí se však zdá být jízda na skateboardu. Že by trénovala na slavné X Games? Kdoví; zvlášť, když z aspenských zimních X Games už má dvě stříbrné medaile ve skicrossu (2008, 2012). Aby toho nebylo málo, je rovněž držitelkou medailí z národních šampionátů v jízdě v boulích, ve sjezdu, dokonce ve skocích na lyžích (jako mládežnice) a wakeboardingu. Napsala čtyři knihy a v roce 2019 získala doktorát.

Co sportovní nezmarka Berntsenová ještě nestihla, ale soutěžně se stihnout chystá?

„Krasobruslení!“ vyhrkla prý podle Bergové s vážnou tváří toto nečekané sportovní odvětví. Rozhodně však v jejím případě jde o nejtradičněji znějící disciplínu, jelikož dál jsou na jejím ambiciózním seznamu – považte! – také ice cross (obdoba skikrossových závodů na hokejových bruslích v ledovém korytě), wing foiling (surfování na prazvláštním prkně s vodními křídly a neméně zvláštním větrným kitem v rukou), freestyle dance (gymnastiská verze flashdance) a tumbling (postupná gymnastická salta na 25metrové odpružené dráze). Vedle všech těchto věcí orientační běh, který jako každý typický sportovní Nor i Hedda ovládá a podle časových možností provozuje, zní skoro jako konzervativní víkendová nuda.

A zdá se, že ani toto není všechno: „Vždycky jsem chtěla opravdu skvěle surfovat. Mám spoustu vášní a zájmů a chci to všechno dělat. Jenže člověk se samozřejmě musí rozhodovat, co všechno může reálně zvládnout a stihnout – a to není moje silná stránka. Stejně to mám i ve své akademické kariéře. Chtěla bych se věnovat designu, psychologii, motivaci, výuce.“

Jenže kolik lidí z malé norské rybářské vesničky u Oslofjordu však skutečně dosáhne mezinárodních úspěchů ve většině svých snů?

Předčasný typ

Když Hedda Berntsenová vyrůstala ve Filtvetu se dvěma sourozenci, neustále pro sebe hledala výzvy. Její otec Dag se věnoval klasickému lyžování na vysoké škole ve vermontském Middlebury. I její matka Marte byla vášnivou lyžařkou. Když bylo Berntsenové pět let, její otec prodělal aneurysma (vydutí tepny v oblasti míchy) a od té doby je na vozíku. „Je fantastický, nikdy se nevzdává, je velmi optimistický a pozitivní, “ vyznává se Hedda. Ve svých 75 letech stále učí matematiku a přírodní vědy na stejné střední škole, kde Heddina sestra Ingrid, dvojnásobná olympionička v jízdě v boulích, učí tělesnou výchovu a přírodní vědy.

Ve svých osmi letech Hedda vynikala ve skocích na lyžích. Porážela téměř všechny chlapce mnohem dřív, než se skokankám podařilo prosadit v mezinárodní konkurenci. „Byla jsem trochu předčasný typ,“ říká. Ve třinácti letech se dala na alpské lyžování, v sedmnácti začala závodit a snila o tom, že se stane sjezdařkou.

Během dvou let na norské lyžařské akademii Hedda po nocích pro zábavu jezdila telemarkové brány. Každé léto trénovala se svou sestrou v boulích. „Byl to paralelní vývoj mezi všemi těmito disciplínami,“ vzpomíná, „s velkou variabilitou. Možná proto jsem se stala tak rychle dobrou. Pro rozvoj odbornosti je důležité neustále vystupovat ze své komfortní zóny – a já se chtěla stále zlepšovat a zvládat všechny tyto sporty.“

Když se však Hedda hned nedostala do národního alpského týmu, její otec jí navrhl, aby šla na školu, kterou řídil. „Já nevím,“ vzpomíná si na nerozhodné váhání. „Jediné, co jsem chtěla, bylo stát se lyžařkou světové úrovně. Myslela jsem si, že se mi to nepodaří, když půjdu na vysokou školu, ale rozhodla jsem se, že to bude možné. A taky to bylo možné, protože jsem tomu věřila.“

Útočný Viking

Na univerzitu do Vermontu přišla jako nováček, takže Mark Smith, tehdejší ředitel Middlebury Alpine, i dnes říká, že by ji nikdy nepřijal. „Myslím, že její tabulkové skóre bylo někde kolem 80 nebo 90 fisových bodů, ale my jsme hledali třicetibodové sportovce,“ říká. „Ale ona byla velmi inteligentní, zejména, co se týče techniky. Rovněž na sobě neúnavně pracovala. U nás na Middlebury Snow Bowl zavírala vleky skoro každý lyžařský den. V rámci tréninku jsme jezdili i na běžkách a ona se skoro zabila, jen aby v žádné tréninkové situaci nebyla poslední. Byla pořád aktivní, v ofenzívě. Slyšeli jste termín ‚útoční Vikingové‘? Její fotka by mohla být pod tímto heslem ve slovníku.“

Dalším Heddiným zásadním vlivem na studiích v Middlebury byl její týmový kolega Forest Carey, který po působení v americkém lyžařském týmu závodil za Middleburské Pantery a poté je 14 let koučoval v pozici šéftrenéra, když pomineme dvouleté působení v roli trenéra Bodeho Millera – v době, když se svéráz Bode od národního týmu odtrhl. Carey měl neobvyklý dar efektivně vysvětlovat techniku už jako student, takže Hedda měla neustále co nového vstřebávat.

„Při každém tréninku mi dýchala na záda,“ vzpomíná Carey. „Hedda vyjede sedm branek za vámi a v cíli vás postříká sněhem, protože byla tak blízko a je tak napumpovaná, mluví o pocitech, vjemech, vrátí se na vlek a odjede to stejně znovu. Měla šíleně nakažlivou energii. Byla tak jiná než kdokoli další, koho jsem kdy potkal. Odhodlání. Prostě to chtěla dokázat, ať to stálo cokoliv. Měla jedinečný přístup a schopnosti.“

„Upřímně řečeno, ona byla důvodem, proč jsem během studia zvládl závodně lyžovat,“ přiznává Carey. „Výborně hrála fotbal, jezdila na skateboardu po kampusu, obloukové zatáčky, neustále v pohybu, stále aktivní.“

V roce 1997 získala Hedda Berntsenová zlato na mistrovství světa v telemarku ve švýcarském Meiringenu v tříminutové klasické jízdě (zahrnující branky, bruslení a skok). „Nikdy v životě jsem nebyla unavenější, ani v závodě, ani po něm,“ vzpomíná. V tom roce rovněž vytvořila školní rekord Middlebury v počtu vstřelených gólů za jednu sezónu ve fotbale a kopačky pověsila na příslovečný hřebík.

Carey byl zděšený, když se dozvěděl, že hodlá fotbal opustit. „Říkám si: Heddo! Co to děláš?“ vzpomíná. „A ona na to, že má ty zápasy ráda, ale na fotbalových trénincích se prý jenom běhá. Pak prý nemůže zvedat činky a nemůže nabrat sílu, aby mohla rychle lyžovat. Je to nejlepší fotbalistka, jakou kdy škola měla, nastřílela tolik gólů. A ona si skončí, aby mohla rychleji lyžovat! Říkal jsem si, že se zbláznila!“

Olympijská satisfakce

Po ukončení studií se Hedda Berntsenová vydala rovnou na Světový pohár v alpském lyžování. V sezóně 2000–01, její první kompletní sezóně ve SP, získala sedm umístění v top 10 ve slalomu, včetně tří pátých míst. Ve stejné sezóně brala na mistrovství světa v alpském lyžování v rakouském Sv. Antonu bronzovou medaili, když porazila Chorvatku Janicu Kosteličovou a stupně vítězů sdílela s další seveřankou, vítěznou švédskou legendou Anjou Paersonovou.

Hedda tehdy nebyla překvapená: „Teprve když se na to dívám zpětně, nemůžu uvěřit, že se mi to podařilo. Nemělo by to být možné. Ale zrovna tam a tehdy už žádné pochybnosti nevidím. Naprosto jsem si věřila, že se stanu nejlepší na světě. Byla jsem o tom přesvědčená.“

Po školních letech v Middlebury, kdy se každý rok tři měsíce závodilo, byl přechod na tvrdý tréninkový režim světové úrovně šokující. Došlo u ní k nebezpečnému poškození svalové hmoty. Její krevní testy vykazovaly vysokou hladinu kreatinkinázy neboli CK, což mohlo vést k poškození ledvin. „Tým mi nedovolil individualizovat program, takže mé zotavení trvalo opravdu extrémně dlouho,“ vzpomíná. V roce 2002 byla připravena k olympijskému debutu v Salt Lake City (spolu se svou sestrou v jízdě v boulích), ale nedařilo se jí ani na ZOH, ani následně ve slalomech SP. V roce 2003 ze SP vypadla.

Na dlouhých sedm let se stáhla ze světových soutěží a dávala svůj oslabený organismus zdravým životním stylem a umírněným kondičním sportováním pozvolna dohromady.

V roce 2010 s návratem olympiády na americký kontinent se však i Berntsenová vrátila v plné síle a byla připravena startovat v olympijské premiéře skikrosu. Ve Vancouveru 33letá Hedda vyhrála všechny jízdy a v semifinále porazila i pozdější zlatou medailistku. V závěrečné jízdě však měla pomalý rozjezd a vybojovala stříbro za Kanaďankou Ashleigh McIvorovou.

Ze všech svých sportovních úspěchů považuje Hedda Berntsenová vancouverské olympijské stříbro za nejvýznamnější: „Bylo to tak nepravděpodobné a tak pozdě v mé kariéře. Trpěla jsem pocitem, že jsem v alpském lyžování nikdy plně nedosáhla svého potenciálu, takže mi přišlo fantastické, že jsem mohla znovu dosáhnout vrcholné úrovně ve skicrossu.“

Sportovní důchod? Kdeže!

Další dobré zprávy, tentokrát ryze osobního charakteru, následovaly na svatbě kouče Careyho v Mexiku v roce 2015. Heddu měl po příletu vyzvednout Carey, ale musel cosi vyřizovat, a tak požádal jejího tehdejšího týmového kolegu Tylera, aby se o ni postaral. Oba se tak po vysokoškolských společných letech znovu setkali a nezapomenutelně se uvedli na tanečním parketu. „Dodnes se tomu všichni smějí, protože spolu tančili celou noc, ale bylo to spíš něco jako plyometrické cvičení, jako kalanetika, což jim oběma do puntíku sedí. Však Tyler je rovněž fenomenální sportovec,“ vzpomíná Carey.

„V Tylerovi jsem našla svůj dokonalý protějšek. Se vztahy jsem to mívala vždycky těžké, protože já obvykle kluky v kdečem porážím, ale on je lepší než já snad úplně ve všem,“ říká Hedda. O čtyři roky později se vzali.

V současnosti, když má Hedda Berntsenová doktorát ze sportovní psychologie, přemýšlí o své meteorické a mnohostranné lyžařské závodní kariéře a pročítá všechny své staré tréninkové deníky. Chystá se napsat vědeckou práci o rozvoji dovedností. „Existuje spousta teorií o tom, jak probíhá sportovní učení se,“ přemítá.

„Je to velmi složité a někdy se vám ta složitost v teoriích nezdá. Já jsem byla po celou svou kariéru velmi poznávací typ. Trávila jsem hodně času analýzou a spojováním pocitu z dobrého obratu s tím, co jsem viděla na videu a slýchala ve zpětné vazbě od trenérů. Samozřejmě je to jen moje vlastní zkušenost, ale mám ji docela dobře zdokumentovanou. Každý rok, kdy jsem závodně lyžovala, tedy od roku 1994, jsem si psala podrobné tréninkové deníky: na čem jsem chtěla pracovat, co fungovalo, kolik jízd jsem udělala, jak jsem pocitově vnímala oblouky. Vystřihovala jsem si obrázky slavných závodníků a lepila si je, dokonce jsem se pokoušela o vývojové modely svých soutěžních lyží,“ zamýšlí se.

Poctivě vedené staré deníky by se Heddě nyní mohly hodit dvojnásob, protože ambiciózní Norka má stále vysoké sportovní cíle: „Opravdu se chci zlepšit ve svém alpském lyžování! Bylo by fajn jet na národní mistrovství a být v top 15 ve slalomu. Ale moje současná práce je velmi náročná a zkrátka už mi nedovoluje pořád lyžovat – aspoň ne tolik, jako všechny ty moje mladé soupeřky. Ale to je můj velký sen.“

A pokud by se jí splnil, málokdo by se asi divil.

„Lidi se mě kvůli mé trenérské minulosti ptají, koho považuju za nejlepšího sportovce, se kterým jsem se setkal,“ říká kouč Carey. „Polovině lidí dávám jednoznačnou odpověď, že přeci Bode Miller, jeden z nejlepších sportovců, kteří kdy stáli na lyžích; a to zejména kvůli tomu, jaké vzrušení lidem přinášel. Hodně to bylo taky proto, že měl svou hlavu a nenechal si říct. Ale druhé polovině říkám, že Hedda. Podívejte se, co všechno sakra dokázala, jaké má výsledky a jaké má nadšení pro sport. Ponořuje se do všeho s takovou vášní a energií. Je to jeden z mých nejoblíbenějších lidí na světě.“