Předchozí část čtěte v článcích:

Den 3 – od vinic na ledovec

Probouzíme se opět do jasného a zářivého rána. U vynikající snídaně složené převážně z místních produktů nás jeden z papoušků, Gipsy, zpěvavě přivítá „Bonjour“. Naším cílem je dnes Glacier 3000, neboli Glacier de Tsanfleuron, se známou visutou lávkou spojující dva horské vrcholy ve výšce okolo tří tisíc metrů nad mořem. Scházíme do malebné vesnice Le Sépey. Jízdenky Swiss Travel Passu platí i na druhé trati úzkokolejky, která vede z Aigle přes Le Sépey do 23 kilometrů vzdáleného turistického centra Les Diablerets (1 155 m n. m.). Od koncového nádraží navazuje k dolní stanici lanovky Col du Pillon autobusový spoj Post Bus, na který naše čtyřdenní jízdenka také platí. Usměvavá pokladní nám po předložení Swiss Travel passu nabízí 50% slevu na lanovku. Jsme mile překvapeni minimem turistů oproti davům, se kterými jsme se setkali například v okolí Brigu.

V horní stanici vystoupáme po visuté lávce na vrchol Scex Rouge (2 971 m n. m.), odkud si prohlížíme majestátní vrcholy Matterhornu, Eigeru nebo Mont Blancu. Na protilehlé straně se v oparu ukazuje Ženevské jezero a poznáváme hřeben nad Leysinem. Po ledovci jsou vyznačeny pěší túry, které vedou částečně po směsi tajícího ledu a částečně po kamenitém svahu. Cesta přes odtávající ledovec se v horkém dni stává dobrodružným zážitkem, ledovcová voda teče do bot vrchem a tak si dopřáváme osvěžující koupel nohou. Ani tady pohled na rozbředlý a zčernalý ledovec a rtuť teploměru mnoho klimatického optimismu nepřináší. Zajímá nás název Les Diablerets, který slovním významem připomíná Diavollezzu v italské části. I toto jméno pochází ze středověkých legend o pastýřích, podle nichž se úrodné pastviny Tsanfleuronu (květinového pole) proměnily ve studenou skalní poušť. Místo osídlily temné síly, které zde kvílely a prováděly své rituály, takže se mu začalo říkat „obydlí ďáblů“. Po ďáblovi je ostatně pojmenován i jeden z vrcholových skalních útvarů Quille du Diable („ďáblova kuželka“ ve výšce 2 908 m n.m.). Je vidět, že velehory ve všech dobách vzbuzovaly posvátnou úctu a respekt a dokázaly být nevyzpytatelné a kruté.

Zpátky se vracíme přes Le Sépey, kde si krátíme čas před odjezdem autobusu na terase místní restaurace. Teploměr ještě v šest hodin večer ukazuje 28 stupňů.

Večer trávíme ve společnosti papouška Gipsyho a dalších ubytovaných hostů v restauraci našeho penzionu. Večeříme delikátní sýrové fondue, a objednáváme si k němu výtečné víno z vinic u Aigle. Pan majitel osobně servíruje večeři a nedbaje naší neznalosti francouzštiny, košatě vypráví o vínu s opravdovou láskou ke svému kraji. Vzhledem k tomu, že jsme zde jedinými cizinci, vyzvídá, odkud pocházíme. Ukáže se, že v Čechách byl, a rozzářeně přináší suvenýr, který si od nás přivezl. Je to zednická lžíce se zvonkem a šesti otvory na panáky, kterou hned použije na přípitek vlastní silnou mirabelovicí.

Den 4 - přes turistický střed Švýcarska

Čtvrtý den našeho putování, kdy k přesunům s mnoha přestupy používáme vlaky všech možných typů, volíme méně náročný program. Chceme se nechat „vytáhnout“ z nížin nějakou lanovkou do vyšší nadmořské výšky s příjemnější teplotou. Každý den ráno, když balíme batohy, ukládáme na dno oblečení pro chladnější počasí a proti dešti - zatím jsme si i na ledovcích vystačili jen s tričky.

Z Le Sépey sjíždíme táhlými serpentinami kolem hradu Château d'Aigle z 12. století zpátky do Aigle, které je centrem vinařského regionu Chablis v údolí Rhôny. Odtud se vracíme přes Visp a Spiez do Interlakenu. Interlaken je zaplaven davy turistů všech národností, typů a zaměření, kteří míří směrem k Jungfrau, lákadlu z propagačních materiálů po celém světě.

Rozhodujeme se pro turisticky méně navštěvovanou „atrakci“, kterou je zubačka na Schynige Platte. Začíná ve Wilderswillu, kam se přesunujeme regionálním vlakem. Mile nás překvapuje, že tato historická atrakce, která zahájila provoz v roce 1893 a stále používá lokomotivy z let 1910 až 1914, není obležená davy. Stoupání je opravdu strmé. Na úseku 7 kilometrů šplhá na náhorní plošinu do výšky 1 967 m n. m., překoná okolo 1400 výškových metrů a maximální sklon trati je 250 promile. Poučeni ze zapomenuté zubačky do Leysinu, si sedáme zády do údolí, abychom stále neklouzali z dřevěných sedaček.

Na náhorní plošině nás kromě turistiky a dechberoucích výhledů čeká alpská botanická zahrada založená v roce 1927 s téměř 600 druhy alpských rostlin.

V pozdním odpoledni se spouštíme do údolí a míříme do rozpáleného Curychu. Těšíme se na sprchu, české pivo a večeři v lůžkovém vagónu Českých drah do Prahy, který odjíždí ve 21:32.

Vlak byl během uplynulých čtyř dnů naším spolehlivým průvodcem. Vlaková dovolená nám přinesla spoustu nezapomenutelných zážitků. Během čtyř dnů jsme projeli různé jazykové regiony, odlišné kouty Švýcarska, putovali údolími i po ledovcích, poznali dobré lidi. Cestování bez auta přináší bližší propojení s místem a jeho atmosférou. Najeli jsme přes dva tisíce kilometrů bez nutnosti řídit.

Poklidné pohupování a rytmus vlaku EuroNight nás ukolébává ke spánku. Pod zavřenými víčky si znovu promítáme modrou, bílou a zelenou barvu švýcarských hor a podhůří a pomalu se ladíme na zítřejší probuzení do pracovního týdne.


Autorem článku jsou Aleš Kučera a Petra Fremundová. Aleš rád cestuje s malým batohem, nejraději svobodně bez auta, nejčastěji do hor a po Portugalsku, do Karpat a na lyže do Švýcarska, je iniciátorem turistického značení a lavinové prevence v ukrajinských Karpatech, zajímá se o film a hudbu, rád fotografuje.