Předchozí část čtěte v článku:

Den 2 – čtyři jazyková údolí

Následující den se chystáme pokračovat prvním ranním vlakem, který vyjíždí v 7.32 z Poschiava, směrem na Sv. Mořic. Stefano nám na cestu připravuje obložené ciabatty s prosciuttem a sýrem a servíruje výbornou a silnou kávu Bernina z místní pražírny. Z jeho oblíbeného rádia – stanice Virgin - nás do nového slunečného dne vítá píseň "Dancing Barefoot" v podání Ivana Krále, skvělého muzikanta s českými kořeny. Třívozový moderní vlak Rhétských drah známý pod jménem Allegra, s designem rohů podle všudypřítomných kozorohů, ráno slouží zaměstnancům restaurace Alp Grüm jako jediné spojení. Kromě nich jsme tu dnes jedinými cestujícími.

Slovo „allegra“ znamená v rétorománském jazyce pozdrav ve smyslu „raduj se“. To beze zbytku naplňujeme, zatímco vlak neúnavně stoupá mnohými serpentinami, tunely a viadukty. Obrátky o 360 stupňů, díky nimž vlak neustále mění směr, nás nutí přebíhat z levé strany vagonu na pravou, abychom se stíhali orientovat, kudy jsme to vlastně v hlubokých údolích pod námi před chvílí jeli.

Za stanicí Cavaglia vyjíždíme ze stinného údolí a nad námi se objevují první bělostné jazyky ledovce Palü (Vedretta di Palü). Přes nejvýše položenou staničku Ospizio Bernina opět míjíme jezero Lago Bianco a šumění elektrického vlaku jen jemně narušuje statickou krásu a absolutní ticho Berninského průsmyku, v němž se příroda teprve probouzí. Neodolatelná barva jezera, zvýrazněná ostrým ranním sluncem, odráží modř nebe a bílé vrcholky ledovce. Na trávě se třpytí rosa a náš vlak „raduj se“ rozpohybuje stádo krav unikátního plemene hnědého horského skotu odpočívajících blízko trati, které se líně zvedají a uvolňují cestu prvnímu spoji.

Protože je většina zastávek v režimu na znamení, zastavujeme až u dolní stanice lanovky na Diavolezzu. Na parkovišti pozorujeme ranní rituály probouzejících se novodobých nomádů z obytných aut i starých přebudovaných dodávek. Vzdalujeme se od majestátních bílých masivů ledovce Diavolezza a Morteratsch. Cestou se snažíme pochytit vlakové hlášení a nestačíme se divit jeho jazykovým proměnám. Zastávky na znamení se postupně z italsky zpěvných „fermata su richiesta“, mění přes tajuplně znějící rétorománskou verzi „fermata sün dumonda“, na německy jasné „Halt auf Verlangen“.

Pravidelnými vlaky Rhétské dráhy se po trase Bernina Expresu přes Samedan a Albula pass přesunujeme k údolí Rýna. Ve stanici Reichenau-Tamins přestupujeme na spoj směřující po trase neméně známého Glacier Expressu proti proudu řeky k Oberalppassu (2 044 m n. m.).

Vlak stoupá proti toku Předního Rýna a přimyká se k bílým stěnám kaňonu, jehož hloubka je místy i 400 metrů. Až do vesničky Valendas vedou hlubokým údolím jen koleje. Závidíme vodákům, kteří sjíždějí v horkém dni svižnou řeku. Vodácky nejhezčí úsek začíná ve městečku Ilanz nad kaňonem. Zastávka Versam-Safien je zarovnaná kánoemi z místní půjčovny a díky nedalekému kempu si připadáme jako v české lokálce v době vodácké sezony.

Ve stanici Disentis / Mistér s rozsáhlým klášterem přestupujeme z červeného vlaku Rhétské dráhy do neméně zajímavého vlaku Matterhorn Gotthard Bahn. V zimě tento ozubnicový vlak zajišťuje jediné spojení mezi Sedrunem a Andermattem přes sedlo Oberalppass, které slouží i lyžařům v rámci skiareálu, protože silnice je téměř půl roku uzavřena.

V sedle Oberalppass (2 046 m n. m.) stojí nedaleko pramenícího Rýna jediný maják v Alpách. Předloha majáku pochází z rotterdamské čtvrti Hoek van Holland u ústí Rýna do moře a jeho místní replika je vysoká 14 m.

Po překonání nejvyššího bodu trati prudce klesáme serpentinami do Andermattu, přičemž v nejstrmějším úseku trati klesání dosahuje 120 promile a příjezd do Andermattu pod námi připomíná přistávání v letadle. Toto kdysi vojenské město je v současnosti megalomansky se rozvíjejícím skiareálem egyptského investora s množstvím nově budovaných luxusních hotelů.

My tu v nádražním kiosku jen doplňujeme vodu a vydáváme se nejbližším spojem přes Brig a Visp k Ženevskému jezeru. Přesouváme se do francouzské části Švýcarska s lehkou nejistotou, jak se bez znalosti francouzštiny domluvíme, ale ty se naštěstí nakonec ukáží jako zcela zbytečné.

V horkém odpoledni opouštíme myšlenku podvečerní návštěvy Montreaux, města spojeného s hudbou a jazzovým festivalem a zůstáváme raději v horách.

Ze stanice Aigle stoupáme pozapomenutou zubačkou do městečka Leysin, které nostalgicky vzpomíná na svou zašlou slávu. Unikátní poloha a čerstvý ozdravný vzduch jsou důvodem, proč je Leysin, podobně jako Davos, lázeňským městem se zajímavou historií. Světoznámý román Kouzelný vrch z prostředí tuberkulózního sanatoria, jehož autorem je Thomas Mann, se odehrává přímo v davoském Schatzalpu. Představujeme si, že se možná E. M. Remarque, autor neméně známého románu Nebe nezná vyvolených, mohl volně inspirovat atmosférou sanatoria v Leysinu. V časech tuberkulózy místní zubačka údajně vozila z Aigle pacienty na postelích, na nichž v poslední stanici vyjížděli rovnou do pokojů. Z neznámé vesničky se během několika málo let stalo lázeňské město se šesti tisíci obyvateli, z nichž polovinu tvořili nemocní. Zásluhou streptomycinu se však postupně stala sanatoria s velkými slunnými balkony nepotřebnými a změnila se na mezinárodní školy a ubytovací zařízení.

Zdejší zubačka byla postavena roku 1900 a je neprávem zastíněna marketingově známějšími ozubnicovými drahami ve Švýcarsku. Nás zaujme svojí autentičností a dopravní funkcí pro místní obyvatele. Z Aigle (404 m n. m.) projíždí souprava z roku 1966 nejdříve městem po Rua de la Gare jako tramvaj, a pak ze zastávky Aigle-Dépôt strmě stoupá v délce 5,5 km přes vinice. Otevírá se tu úchvatný pohled na zámek a údolí Rhôny. Protože sklon dosahuje až 230 promile, cestující sjíždí ze sedaček a vystupování po nakloněné podlaze se pro některé turisty s kufříky na kolečkách stává ve stanici Leysin – Village obtížně zvládnutelnou výzvou. My vystupujeme ve stanici Leysin Feydey, odkud vlak pokračuje do konečné stanice Leysin-Grand-Hôtel v nadmořské výšce 1 398 m n. m. V pozdním odpoledni se v kavárně Station Rock Cafe Leysin občerstvujeme kávou, vínem rosé a kocháme se výhledem na louky a ledovce.

Čeká nás přibližně hodinový pozvolný sestup do ubytování Les Noisetiers, mezi Leysinem a Le Sépey. Z Leysinu jsme mohli popojet místním autobusem 175, ale raději se vydáváme přes louky pěšky. Na farmě, okolo které procházíme, nás zaujme bezobslužný obchůdek, v němž si nakupujeme výtečné kozí sýry. Spíme na bývalém statku s nádherným výhledem na okolní hory, kde nám společnost kromě dřevěných medvědů v životní velikosti a běžných domácích zvířat, dělá i chlupatý skotský náhorní skot, lamy, a dokonce dva papoušci.

Pokračování čtěte v článku:


Autorem článku jsou Aleš Kučera a Petra Fremundová. Aleš rád cestuje s malým batohem, nejraději svobodně bez auta, nejčastěji do hor a po Portugalsku, do Karpat a na lyže do Švýcarska, je iniciátorem turistického značení a lavinové prevence v ukrajinských Karpatech, zajímá se o film a hudbu, rád fotografuje.