Článek vyšel v časopise SNOW 147 (listopad 2023)

Je jedním z nejúspěšnějších závodníků v historii alpského lyžování. Má zlato z olympiády i mistrovství světa, vyhrál dva velké globy za celkový triumf ve SP. Jako jeden z mála lyžařských univerzálů dokázal zvítězit ve SP v každé z pěti disciplín – a coby jediný na světě pět- a vícekrát. Během kariéry získal šest olympijských medailí, šest celkových vítězství v disciplínách SP a čtyři tituly mistra světa.

Platila babička

Lyžovat se Bode naučil na sjezdovkách, které jeho prarodiče Jack a Peg Kenneyovi vybudovali na rodinném pozemku v městečku Easton ve východoamerickém státě New Hampshire. Od svých dvou let věku trávil každou zimu lyžováním, sáňkováním či jiným pohybem po zledovatělých cestách venkovského rodinného pozemku, který prarodiče levně pořídili hned po skončení druhé světové války. Měli nezkrotného podnikatelského ducha a současně byli vášnivými lyžaři; babička Peg – za svobodna Taylorová – byla závodnicí s olympijskými ambicemi, skvěle lyžoval i její muž Jack a všechny jejich děti.

Kenneyovi doufali, že do svého malého hostince a na sjezdovky přilákají dost lidí, aby je jejich podnikání uživilo. Jack si o všem vedl deníkové zápisky plné hrdosti a romantiky. Píše v nich: „Jsme pro tento životní styl jako stvoření, protože máme smysl pro humor a vidíme, jak málo můžeme mít pod kontrolou živly a osudy. Člověk je nemilosrdně bičován tolika věcmi jako počasí, růst nákladů, nestálost cen, rušení zájezdů atd. Je to neustále se měnící a velmi nejistý byznys.“ Deníky nyní zdědila nejstarší z pěti dětí Jacka a Peg, Bodeho matka Jo. Narodila se v roce 1949 a nyní žije ve starém lesním domě svých rodičů. Vzpomíná na ně, že si „dělali, co chtěli, a moc se nestarali o to, co si myslí vyšší vrstvy.“

Lyžařský areál Kenneyových byl ve stálých existenčních potížích, a tak jej začátkem padesátých let Jack a Peg zavřeli a vybudovali na pozemku tenisové kurty, na nichž začali pořádat tenisové kempy. To se vzápětí stalo hlavním komerčním zaměřením podnikavé sportovní rodiny. Jimi založená firma na stavbu a údržbu tenisových kurtů funguje dodnes.

Mladému Bodemu pomáhala v prvních krůčcích jeho lyžařské kariéry právě jeho babička Peg. Na začátku každé zimní sezóny mu půjčovala peníze na sezónku do nedalekého areálu Cannon Mountain, kde Bode trávil celé dny na sjezdovkách a objevoval svůj osobitý styl. „Dvě stě šedesát dolarů,“ vzpomíná Bode na půjčky, které zkoušel babičce splácet prací na jejich kurtech. „Zametal jsem antuku, lajnoval dvorce, opravoval sítě, sekal trávník. Nakonec mi to všechno platila ona – já jsem to dokázal splatit sotva z poloviny. Většinou jsem býval sezónu pozadu.“

„V oblasti, kde jsem vyrostl, je pravděpodobně nejbohatší lyžařská kultura v Americe. Všichni v okolí věděli spoustu věcí o závodění; tak trochu jako v Rakousku. V rámci mojí rodiny to dva mí strýcové – Peter a Mike – dotáhli až k profesionálům. Takže u nás vždycky platilo, že závodit na lyžích nebylo něco, co by dělaly jen děti.“

Lyžování zůstalo pro Bodeho rodinnou záležitostí po celou dobu jeho pozoruhodné kariéry. Jeho hlavním trenérem v národním týmu – pokud šlo kdy říct, že sportovec tak intenzivně nezávislý jako Miller má trenéra – byl jeho strýc Mike Kenney, po štacích SP známý tím, že lezl po vysokých stromech podél sjezdovky, aby získal lepší záběry svého synovce a dalších členů týmu pro technickou videoanalýzu.

Lyžařský samorost

Bode Miller se narodil 12. října 1977 volnomyšlenkářským rodičům Jo Kenneyové a Woodymu Millerovi a vyrůstal spolu s nimi a ostatními sourozenci na rozlehlém lesním pozemku v jednoduchém dřevěném domku bez elektřiny a vodovodu. Punkoví rodiče se oddávali ezoterice a své děti vychovávali jako vegetariány. Do školy děti nechodily, učily se doma. Státní školu začal Bode navštěvovat až po rozvodu rodičů. Po jejím vychození získal jako talentovaný dorostenec stipendium na závodní lyžařské akademii v Maine.

„Učil jsem se doma, takže jsem nalyžoval spoustu objemu. Stačilo se jenom s někým svézt na kopec, v té době byla horská kultura velmi důvěřivá. Takže se mnou nikdo nelyžoval snad od mých pěti let. Byl jsem prostě odkázaný sám na sebe. Vysadili mě ráno a vyzvedávali v půl páté. Bylo to takové: Postarej se o sebe sám,“ vzpomíná na své dětství Bode.

Jakkoli se Bode dostal do širšího povědomí lyžařských fandů až v roce 2002, kdy na domovské olympiádě v Salt Lake City získal dvě stříbra, na mezinárodní scénu vtrhl v roce 1996 coby osmnáctiletý divoch, už tehdy lyžující svým bezohledným stylem, kdy často riskoval pády, jen aby zvýšil šanci na úspěch. Ve své biografické knize Bode svůj styl komentuje: „Mým hlavním cílem coby lyžaře nikdy nebylo vyhrávat medaile, ale spíš lyžovat tak rychle, jak mi to přírodní zákony dovolí.“

Ve Světovém poháru Bode poprvé startoval v roce 1997, rok nato už reprezentoval USA na ZOH v Naganu. Zpětně na své začátky vzpomíná: „Na svém prvním svěťáku v listopadu 1997 jsem v obřáku dojel jedenáctý – nic velkolepého, až na to, že by to byl pravděpodobně jediný SP, ve kterém jsem tu sezónu startoval, kdybych se nekvalifikoval do druhé jízdy. Jediný důvod, proč jsem jel, byl ten, že jsme pořádali závod v Park City a měli jsme volné místo.“

„V první jízdě jsem startoval jako 69. a startovní stan už byl prázdný. Nahoře se mnou byl kluk z Kazachstánu a jeden kluk z Maďarska. Nikdo jiný. Všichni borci, kteří postoupili, se už připravovali na druhé kolo. Já si říkal: Tak jo, jsem tady, tohle je světová špička, tohle je Světový pohár, můj první. Jestli to teď nerozjedu, nikdy nic nebude. Tak jsem vyrazil jako šílenec. Bylo to jedno z nejhůř vypadajících lyžování, jaké jsem kdy v životě zažil, dokonce i od úplného dětství. Ale nakonec jsem se kvalifikoval na 23. místě. Byl jsem jediný Američan, který se dostal do druhého kola. Druhou jízdu jsem odjel jen tak tak, skončil jsem jedenáctý a dostal jsem se do A týmu a na olympiádu v Naganu. Všechno mohlo být opravdu jinak, kdybych k tomu přistoupil jinak. Chápal jsem to a byl jsem ochoten riskovat.“

V následujícím roce k technickým disciplínám přidal i SG a ve všech třech disciplínách se objevil na domovském MS 1999 v Beaver Creeku, kde ve slalomu skončil osmý. Rok nato už stál na pódiu SP (3. ve SL ve Val-d'Isère, 2000). Na následujícím MS 2001 startoval jen v SG; během sjezdové části kombinace spadl a přetrhal si kolenní vazy, čímž pro něj sezóna skončila.

První velké triumfy

Během sezóny 2001–02 začal pravidelně závodit ve sjezdu, čímž se stal lyžařem všech pěti disciplín SP. V prosinci 2001 vyhrál Bode svůj první závod SP v GS ve Val-d'Isère, následující den na něj navázal vítězstvím ve SL v Madonně. V lednu 2002 vyhrál další dva slalomy a v únoru 2002 získal dvě stříbrné medaile na ZOH v Salt Lake City, čímž se stal nejlepším závodníkem amerického lyžařského týmu.

Na domovské olympiádě získal v kombinaci své první stříbro. Po sjezdové části byl patnáctý se ztrátou 2,44 sekundy na Nora Aamodta; poté však předvedl famózní druhou jízdu ve slalomové části a skončil celkově druhý – jen 0,28 vteřiny za vítězným Norem. Následovalo Bodeho druhé olympijské stříbro v GS za Rakušanem Eberharterem. Bode měl na dosah medaili i ve slalomu. Po prvním kole byl druhý; na startu před svou finálovou jízdou měl obří náskok 1,79 sekundy na do té doby vedoucího Amieze. Místo toho, aby si Bode opatrnou jízdou zajistil alespoň další stříbrnou medaili, rozhodl se usilovat o zlato. Jeho tradiční taktika však vyústila v pád a vynechání branky, čímž skončil daleko za medailovými pozicemi. Tato sezóna byla jeho poslední na lyžích Fischer; po jejím skončení přešel na Rossignol.

V sezóně 2002–03 Bode usiloval o celkové prvenství ve SP, ale neuspěl a skončil druhý za Rakušanem Eberharterem. Na MS ve Svatém Mořici v roce 2003 získal Bode tři medaile: zlato v GS a kombinaci a stříbro v SG. Během sezóny vyhrál další dva obřáky SP.

V následující sezóně 2003–04 získal Bode tituly ve SP ve dvou disciplínách: GS a kombinaci, nicméně v soutěži o velký globus skončil čtvrtý. Vyhrál šest závodů SP: tři GS, dvě kombinace a jeden SL. Po sezóně přešel na lyže Atomic.

V sezóně 2004–05 získal svůj první celkový titul ve SP a zapsal se do historie tím, že vyhrál alespoň jeden závod v každé ze čtyř standardních disciplín SP. Vítězstvím ve SL v Sestriere v prosinci 2004 se připojil k legendě Girardellimu, jemuž se to jako prvnímu podařilo v roce 1989; Bode to však dokázal v kratším čase. Na MS 2005 v Bormiu získal dvě zlaté medaile, v SG a DH.


(Foto: Facebook)

Rebelské roky

Přestože se o Millerových ambicích před italskou olympiádou 2006 hodně mluvilo, žádnou z pěti očekávaných medailí na hrách v Turíně nezískal: ve sjezdu skončil pátý, během druhé části kombinace byl diskvalifikován, ačkoli byl v té době první, SG nedokončil, v GS dojel šestý a ve SL znovu nedojel, když v prvním kole minul branku.

V médiích byl Bode pranýřován za to, že vypadal, jako by mu na výsledcích nezáleželo. Zpětně soudí, že k některým problémům ho přivedl stres, kdy musel soutěžit v mnoha disciplínách coby národní naděje: „Uvědomte si, že od roku 2001 jsem byl jedním z lídrů reprezentace a na mých bedrech ležela hlavní tíha všeho, co se týkalo Světového poháru, po dobu 10 až 15 let. Závodil jsem ve všech disciplínách, pořád jsem někam cestoval. Ostatní kluci odjížděli, jezdili domů. Ten neustálý kolotoč mě prostě unavoval a občas ve mně vyvolával ty nejhorší stránky mé osobnosti.“

Přesto Bode během sezóny vyhrál dva svěťákové závody a umístil se na třetím místě v boji o celkové prvenství ve SP. Na mistrovství USA v roce 2006, které následovalo po skončení SP, vyhrál Bode titul v GS a DH. Po skončení sezóny přestoupil na vybavení Head. V únoru 2006 se podrobil proloterapii kolenních vazů (alternativní léčbě, jež v klinických studiích neprokázala žádný účinek).

Na začátku nové sezóny 2006–07 Bode získal čtyři první místa ve SP; za celou sezónu skončil celkově čtvrtý a získal titul v SG. V květnu 2007 pak zčistajasna oznámil, že opouští národní tým. Následoval tím precedens, jejž vytvořila krajanka Kristina Koznicková, která po sezóně 2000 opustila oficiální US Ski Team a dalších šest let závodila za USA jako nezávislá závodnice.

V roce 2008 získal Bode ve finále SP v Bormiu své druhé celkové prvenství. O šanci získat titul ve sjezdu přišel, když se kvůli špatnému počasí neuskutečnil poslední závod štace SP. Bode získal své první vítězství v sezóně v prosincovém sjezdu v Bormiu. Hned v lednu vyhrál podruhé za sebou legendární sjezd ve Wengenu a vyrovnal se tak Philu Mahrovi jako nejúspěšnějšímu americkému lyžaři s 27 vítězstvími ve SP. Tento rekord překonal dalším lednovým vítězstvím v kombinaci na Hahnenkammu. Koncem ledna vyhrál v Chamonix první kombinaci v kariéře a ujal se vedení v průběžném pořadí SP. Zkraje února vyhrál kombinaci ve Val d'Isère a získal titul SP v kombinaci. V březnu získal Bode v Kvitfjellu šesté vítězství v sezoně, upevnil si vedení v celkovém pořadí a ve sjezdu se přiblížil na 5 bodů vedoucímu Cucheovi. Na konci této snové sezóny byl korunován celkovým šampionem SP.

Na úspěch ve SP 2008 navázal nejhorší sezónou své profesionální kariéry, což vedlo ke spekulacím o vyhoření. V karavanu žijící Bode poprvé po osmi letech nevyhrál žádný závod a v sezóně si připsal pouze dvě oficiální umístění na stupních vítězů. Při prosincovém pádu v Beaver Creeku si utrhl vaz v levém kotníku. V únoru a březnu si dal pauzu a vynechal závěr sezony SP, přestože měl stále šanci získat globus ve sjezdu. Jinotajně do novin uvedl, že „každý oheň po čase vyhasíná“ – naznačoval tím konec?

Olympijské žně

Po návratu do družstva Bode vynechal začátek sezóny 2009–10 kvůli výronu kotníku, v lednu 2010 se však vrátil vítězstvím v kombinaci SP ve Wengenu, prvním po téměř dvou letech.

Na turínské ZOH 2010 byl nominován do všech pěti disciplín, přestože prakticky netrénoval. Ve svém prvním závodě získal po několika odkladech kvůli teplému počasí a špatným sněhovým podmínkám bronzovou medaili v DH. Millerův čas byl o devět setin pomalejší než zlatý Défago a o dvě setiny pomalejší než stříbrný Svindal; rozdíl mezi zlatou a bronzovou medailí byl nejmenším v historii olympijských sjezdů. Poté bral stříbro v SG, čímž si připsal čtvrtou olympijskou medaili, více než kterýkoli jiný americký sjezdař.

21. února 2010 vyhrál svou první zlatou olympijskou medaili v kombinaci. Po sjezdové části závodu byl na sedmém místě, ale ve slalomu skončil třetí, což mu zajistilo vítězství. Vzpomíná: „Zajet takový slalom jsem ten rok neměl nárok. Moje vybavení bylo příšerné. Už léta jsem nedokončil slalom tak rychle. Bylo to pro mě odměnou, ale myslím, že i pro všechny ostatní, protože k tomu byl potřeba zázrak. Sám bych toho asi nebyl schopen. Z padesáti jízd se taková povede možná jednou. Jenže zvládnout to právě tehdy, když máte tu jedinou šanci jít si pro zlato, to byla spolupráce mezi mnou a zázračnými silami, v něž jsem měl důvěru.“

Bode poté nedokončil olympijský GS ani SL a kvůli přetrvávajícím problémům se zraněným kotníkem ukončil sezónu.

Po olympijském úspěchu Bode pokračoval v průměrné sezóně, ale přesto se mu podařilo třikrát stát na pódiu. Byl třetí v městském závodě v Mnichově, druhý v DH v Kitzbühelu a třetí v SG v Hinterstoderu. MS v Garmischi zahájil typicky bodeovským způsobem v závodě SG; i přes ztrátu hole v polovině trati vedl, nicméně při výjezdu ze spodní části zatáčky ztratil rovnováhu, zpomalil a postavil se, aby projel cílem na 12. místě. Vítězstvím ve sjezdu v Beaver Creeku si Bode připsal 33. svěťákové vítězství v kariéře. Podařilo se mu také skončit druhý v SG ve Val Gardeně, třetí v kombinaci ve Wengenu a druhý v DH v Chamonix. Po operaci kolena na jaře 2012 se Bode rozhodl svůj návrat na sjezdovky neuspěchat a v lednu 2013 oznámil, že vynechá celou sezónu, aby na startu své páté olympiády v Sochi 2014 stál zdravý.


(Foto: Facebook)

Bronzový comeback

Na začátku své comebackové sezóny Bode nečekaně dojel druhý v GS v Beaver Creeku, což bylo jeho první pódium v této disciplíně od roku 2007. Bodeho naděje na první vítězství ve sjezdu v Kitzbühelu se zhatily poté, co ve střední části trati výrazně chyboval a nakonec skončil třetí. Následující den dojel v SG na stejném kopci druhý.

Bode zahájil ZOH v Sochi vítězstvím ve dvou ze tří tréninků před sjezdem. Protože se však slunečné podmínky tréninkových dnů změnily v zamračený závodní den, nezvládl držet tempo a skončil osmý. Titul z předchozí olympiády se mu pak nepodařilo obhájit, když v kombinaci skončil šestý. 16. února 2014 se 36letý Bode Miller stal nejstarším olympijským medailistou v historii alpského lyžování ziskem bronzové medaile v SG (společně s Janem Hudcem). Ziskem šesté olympijské medaile se Bode posunul na druhé místo v historickém žebříčku olympijských medailistů v alpském lyžování mužů za Nora Aamodta, jenž dosáhl na osm medailí. Ve svém posledním olympijském závodě dojel Bode v GS dvacátý.

Ve finále SP v Lenzerheide získal Bode své čtvrté pódium v sezóně, když v závodě SG dojel bronzový. Sezónu zakončil na celkovém osmém místě, což bylo jeho nejlepším umístěním za posledních 6 let jeho kariéry.

Odcházení

V listopadu 2014 Bode podstoupil operaci zad, aby zmírnil přetrvávající bolesti a potíže. Poté, co se zúčastnil oficiálních tréninků na sjezdy ve Wengenu i Kitzbühelu, ale vynechal závody, se snažil vrátit na MS 2015, které se konalo v americkém Vailu. Tam během závodu SG havaroval po kontaktu s bránou, při pádu si pořezal nohu o hranu lyže a utrhl si šlachu v koleni. Zbytek šampionátu nedokončil.

Po oslavě narození svého prvorozeného syna Bode oznámil, že vynechá další sezónu s úmyslem trávit víc času s rodinou a věnovat se své nově objevené vášni, tréninku koní. Přestože někteří začali tušit, že by to mohlo znamenat konec jeho lyžařské kariéry, Bode prohlásil, že ačkoli už nikdy nebude jezdit naplno, existuje pravděpodobnost, že se k závodění příležitostně vrátí. Sponzorskou smlouvu se značkou Head předčasně ukončil pod podmínkou, že nebude na okruhu SP ani na MS v alpském lyžování závodit s jinými lyžemi. Poté se mu podařilo podepsat smlouvu s americkým výrobcem lyží Bomber, čímž se stal rovněž spoluvlastníkem značky.

Na konci roku 2016 se chtěl znovu vrátit na scénu a závodit s lyžemi Bomber, firma Head však jeho pokus zablokovala s odkazem na vzájemnou dohodu. V říjnu 2017 oznámil ukončení závodní činnosti a následujícího roku byl uveden do americké lyžařské síně slávy. Už během své lyžařské kariéry a zejména po jejím skončení se Bode podílel jako zakladatel, poradce či investor na řadě podnikatelských projektů. Z těch nejvýznamnějších jde o značky Onnit (výživa a lifestyle), ABR (trénink dostihových koní), SKEO (monitoring lyžařských tratí), Opex (IT technologie), Peak (značka lyží), Alpine-X (vývoj lyžařských krytých hal). V posledně jmenovaných podnicích je Bodeho obchodním partnerem Andy Wirth, bývalý šéf střediska Squaw Valley.


(Foto: Facebook)

O svém lyžování

„Bojoval jsem po celou dobu kariéry. Vždycky jsem byl rychlý. Neřekl bych, že jsem měl vrozenou nebo geneticky danou nějakou zázračnou rychlost. Měl jsem jen jedinečný pohled na taktiku. Neustále jsem se tlačil daleko za hranici toho, co mi moje schopnosti v danou chvíli dovolovaly; což na sněhu vypadalo hrozně, ale bylo to rychlé, pokud jsem dokázal dojet do cíle. Znám své tělo a věděl jsem, že se s pády dokážu vypořádat líp než většina lidí. To byl pro mě opravdu jediný způsob, jak být úspěšný na nejvyšší úrovni, a to udržet si co největší rychlost a snažit se nechat svou techniku a fyzické schopnosti těla tu rychlost dohnat. Protože jsem to dělal, byl jsem pravidelně pod velkým stresem, protože pokaždé, když jsem vyrazil z brány, věděl jsem, že je malá pravděpodobnost, že dojedu do cíle.“

„Takže když jsem se dostal na nejvyšší úroveň závodění, byl jsem na stres mnohem lépe připraven. Při tréninku před závody jsem byl třetí, pátý, šestý, poráželi mě kluci z vlastního týmu. Pak jsme závodili, já vyhrál a oni se nekvalifikovali do druhého kola. Byli tři a půl sekundy pozadu. To jen proto, že jsem dokázal zvládat stejnou taktiku techniky ve stresu. Lyžování není soutěž krásy; je to závod z bodu A do B, který musíte objet brankami. To, co vás udělá dobrými, je, když dokážete jet co nejrychleji a umíte zvládat chyby. U mě to fungovalo; pro ostatní to ale není řešení.“

Bodeho pověstná nezávislost, již on sám označuje jako autenticitu, byla během jeho dvacetileté kariéry v dobrém i zlém charakteristickým rysem. „Myslím, že jsem opravdu hrdý na to, že jsem byl autentický po celou dobu své kariéry. Myslím, že to u lidí našlo odezvu. Viděli, že jsem do značné míry sám sebou. Nebyl jsem automat, jak se občas někteří Evropané mohou jevit,“ přemítá.

Ostatně, máloco ilustruje Bodeho personalitu výstižněji než jeho eskapáda na MS 2005 v Bormiu. Bode tam odstartoval do závodu kombinačního sjezdu v typicky vysoké rychlosti, ale při dopadu prvního skoku se mu řízla lyže a on o ni přišel, stále prakticky v začátku dlouhého sjezdu. Každý jiný lyžař by se zastavil a sjel bokem mimo trať; Bode však pokračoval po jedné lyži dolů, až dokud neupadl ve spodní části kopce.

Tento výkon mu nepřinesl žádné body nebo medaili, ale klip na YouTube nasbíral několik milionů zhlédnutí a stal se populárnějším než video se skutečnou vítěznou jízdou v závodě. Byl to moment, který shrnoval Millerovu jedinečnou přitažlivost i jeho osobní filozofii. Novináři se jej po závodě ptali, proč pokračoval v jízdě. Odpověděl po millerovsku: „Prostě mě zajímalo, jestli to dokážu. Nakonec jsem to nedokázal. Ale přiblížil jsem se k tomu – aspoň jsem to zkusil.“