Článek vyšel v časopise SNOW 147 (listopad 2023)

Pokud není aktuálně budována nějaká ještě lepší, je vloni do provozu uvedená vysokorychlostní sedačková lanovka Jordan 8 Bubble v Sunday River nejrychlejší osmisedačkou v Severní Americe. 3 200 lyžařů za hodinu je na ní přepravováno rychlostí 6 metrů za vteřinu, sedíce uvelebených ve vyhřívaných sedačkách s opěrkami hlavy a nohou.

Tento Usain Bolt mezi lanovkami představuje současný vrchol mezi lyžařskými přepravními zařízeními a je na hony vzdálen prvnímu americkému vleku – saním na laně poháněném párou, který byl postaven v kalifornském Truckee v roce 1910. Sáňkové a háčkové vleky byly ve třicátých letech hromadně nahrazovány kotvami a od poválečných let začaly lyžařské Americe dominovat sedačkové lanovky. Tak lze zkratkou popsat evoluci přepravních zařízení, která se v areálech ukázala být úspěšná. Co ale vleky, jež skrz Darwinův přirozený výběr neprošly?

Lyžaři už byli v historii přepravováni na kopec kdečím – včetně dřevěných člunů, skibobů, přestavěných městských autobusů, různých verzí jednokolejek či pomocí bezpočtu vždy nevinně zamýšlených zařízení na umaštěných řetězech a lanech, jež nevratně označovaly jednu lyžařskou soupravu za druhou.

Lyžařský lid je však neobvykle zapáleným živočišným druhem a téměř tak dlouho, co existují lyžaři, jiní lidé si lámou hlavy ve snaze přijít na nejlepší, nejrychlejší a nejefektivnější způsob, jak je vyvézt na svah. Technici se snažili, aby cesta nahoru ubíhala hladce, ale ne vždy se věci dařily podle plánu. Následuje několik známých slepých uliček lanovkářského inženýrství, které lze shovívavě označit za dobře míněné – leč nakonec marné – pokusy.


Aspenský dřevěný člun ze třicátých let převážel naráz osm lyžařů, zatímco druhý prázdný člun směřoval dolů (Foto: Facebook)

Ahóój z lodi!

Před příchodem první sedačkové lanovky se lyžaři v kultovním Aspenu spoléhali na repasovaná důlní zařízení. První tamní vlek Boat Tow postavený členy místního klubu byl zprovozněn v lednu 1938. Skládal se ze dvou tobogánů neboli tzv. člunů z borovicového dřeva, z nichž každý byl 4 m dlouhý, metr široký a obsahoval čtyři prkenné sedačky upevněné ve stylu veslice. Čluny byly připojeny ocelovým lanem k otočným terminálům přestavěným z kladkostrojů; ty byly převezeny z místního dolu Little Annie. Lano bylo vedeno na horu dřevěnými věžemi. Vlek byl poháněn přestavěným motorem z Fordu Model A.

Ve člunu mohlo sedět až 8 lidí a na kopec s převýšením 200 metrů byli vytaženi za tři minuty, zatímco druhý prázdný člun klouzal v protisměru dolů. Jízda stála 10 centů, půldenní skipas pak centů 50. Tento unikátní lodní vlek fungoval po devět sezón, než aspenští v roce 1946 postavili svou první sedačkovou lanovku.


Okázalý oregonský nápad se zavěšenými reálnými autobusy měl svůj kapacitní zádrhel: Skiway vyvezla za hodinu pouhých 72 osob v době, kdy typická sedačková lanovka za stejný čas obsloužila tisíc lyžařů (Foto: Facebook)

Létající autobus

Její název zněl působivě: Oregon's Mount Hood Aerial Skiway. Ve skutečnosti se jednalo o dva vyřazené městské autobusy, z nichž každý využíval dva benzinové motory o 185 koních ke stoupání po stacionárním 5cm laně – pomocí tradiční technologie používané v dřevařském průmyslu k tahání klád z lesa. Tento fotogenický předchůdce soudobých gondol začal jezdit v lednu 1951 na bezmála pětikilometrové dráze k Timberline Lodge na známém oregonském ledovci. Šlo o nejdelší lanovku svého druhu na světě a při své premiérové jízdě přitáhla pozornost novin, časopisů i filmařů; popisovali ji jako „nejneobyčejnější autobus, co letí vzduchem s lehkostí Aladinova koberce“.

Každý z autobusů byl vybaven 36 tramvajovými otočnými sedadly, aby pasažéři mohli vždy směřovat vpřed. Když byly autobusy konečně zavěšeny na lanech, jejich obrovská hmotnost způsobila, že cesta nahoru trvala 25 minut při rychlosti 8 km/h. Každá zpáteční cesta trvala hodinu – Skiway tak vyvezla za hodinu pouhých 72 osob v době, kdy typická sedačková lanovka za stejnou dobu obsloužila tisíc lyžařů. Vpravdě obskurní autobusovka doslova paralyzovala provoz tamního střediska plných pět let, než ji v roce 1956 zrušili, demontovali a prodali do šrotu. Jakkoli šlo o jednu z nejneefektivnějších lanovek všech dob, vypadala, uznávám, náramně. Jako by si ani nezasloužila tak neslavný konec.


Nikdy nezrealizovaný projekt futuristické jednokolejky ve středisku Attitash našel své uplatnění po několika letech v orlandském Disney Worldu (Foto: Facebook)

Jednokolejná utopie

Stát New Hampshire v Nové Anglii býval noblesním lyžařským krajem a živnou půdou pro oborové novátorství odjakživa. Když v roce 1966 otevřel skiareál Attitash, marketingově prezentovaný jako „resort s červeným kobercem pro lyžaře“, jeho majitelé se snažili nalézt kreativní způsob přepravy na kopec. Najali si avantgardní horské architekty, kteří naplánovali odvážnou výstavbu ozubnicové jednokolejky, jež měla zdolávat dráhu dlouhou asi 2 km při skoro 600m převýšení. Čtyři vlaky, každý s až 42 pasažéry ve vyhřívaných vagónech, by jednosměrnou trasu urazily za 10 minut. Zatímco dva vlaky by se nacházely v terminálech při výstupu a nástupu, zbylé dva by cestovaly každý svým směrem uprostřed kopce.

Podle techniků by šlo o první takovou jednokolejku na světě. Celý projekt začal tím, že výrobce, firma Universal Design z New Jersey, postavil v lednu 1967 před střediskovou chatou krátký úsek monorailu, na němž stál okázale červený předváděcí vagón se střechou z plastových bublin. Jeho snímky okamžitě oběhly celou zemi; šlo o plánovanou marketingovou šou za účelem přilákat investory hříšně drahého záměru.

Teprve když byla úzká trať pro jednokolejku prokácena v terénu kopce, začali manažeři střediska nahlas přiznávat potíže s financováním stavby. Tu navíc odmítal schválit vlastník území, státní lesní správa. Místo toho byla v únoru 1969 na stejné trase otevřena mnohem jednodušší sedačková lanovka. Nakonec se ukázalo, že futuristická jednokolejka je vhodnější pro Disney park. Model vozu a ukázkový traťový úsek si výrobce odvezl zpět do Jersey, aby se o pár let později stal jedním z dodavatelů vlaků pro nově otevíraný Disney World na Floridě.


Návštěvníci tehdy nového resortu Park City v roce 1963 vstupují do regulérní důlní štoly, aby se odtud vypravili vnitřkem kopce na jeho vrchol (Foto: Facebook)


V muzeu střediska Park City je vystavena původní žlutá důlní souprava představovaná jako první lyžařské metro světa (Foto: Facebook)

První lyžařské metro

Návrháři lyžařských vleků umí být náležitě vynalézaví; někdy jim stačí podívat se na opuštěnou důlní štolu a představí si lyžaře jako permoníky, co vesele stoupají vnitřkem kopce na jeho vrchol.

Když poslední důlní společnost v Park City zakládala tamní lyžařské středisko, první vlek už byl dávno hotov – vedl po důlních kolejích štoly Thaynes Shaft. V roce 1963 tak bylo otevřeno první lyžařské metro na světě. Lyžaři mohli nastoupit do repasovaných důlních vozíků, projet pětikilometrovým podzemním tunelem Spiro z roku 1916, aby pak vyfárali důlním výtahem 600 výškových metrů na povrch a vynořili se poblíž dvojsedačky Thaynes. Archivní fotografie ukazují lyžaře s čelovkami, kteří se v podzemí tísní se svými rovnými lyžemi se šroubovanými hranami a snaží se užít si svou mokrou zkušenost, jak to jen jde.

Ačkoli slabou hodinku trvající důlní exkurze byla oblíbenou novinkou, většina lyžařů skrz horu projela jen jednou a pak se vrátila na mnohem rychlejší dvousedačkovou lanovku.


Vermontský Mount Snow na konci padesátých let: fantaskní tvary tehdy nových plastových materiálů v pastelových barvách rozhodně nenudily (Foto: Facebook)

Řetězová sušárna masa

Vermontský Mount Snow byl v době svého vzniku v padesátých letech ambiciózním futuristickým střediskem pro bohatou východopobřežní smetánku a to se pochopitelně odráželo i v konstrukci a designu tamních přepravních zařízení. Jejich fantasticky modelované pestrobarevné kabinky lanovek využívající tehdy inovativní plasty jakoby byly vystřižené z kresleného kosmického seriálu Jetsonovi. Jezdit v areálu vydržely okolo deseti sezón, než populární celoroční středisko přešlo na rychlé sedačkové lanovky z pragmatického kovu.

Delší životnost měla tamní dvousedačková dráha Mixing Bowl, jíž se přezdívalo Drncadlo, jelikož sedačky byly vedeny po horní dráze tažené namazaným řetězem. Pamětníci na střediskovém facebooku žertovali, že „vypadala jako sušárna masa“, přičemž lyžaři na ní hráli roli sušícího se poraženého hovězího: „Když pršelo, bylo neuvěřitelné, kolik oleje kapalo rovnou na nás, do vlasů a na oděvy. Byl to jeden velký hlučný binec, navíc pomalý. V podstatě to byl pásový vlek podobný tovární lince.“ Bývalý vlekař střediska reagoval vzpomínkou, že řetěz potřeboval neustálé mazání, proto z něj stále kapal olej.

Hlučný vlek byl demontován až po třiceti letech v roce 1997, kdy jej přestavěli na povrchový pásový dopravník zaměřený na začínající lyžaře, navíc s průhledným ochranným krytem. Jako by tamní konstruktéři znovu viděli do blízké budoucnosti, kudy se bude ubírat design začátečnických magických koberců…


Lanovková kabinka z Mount Snow šedesátých let jako vystřižená z kresleného seriálu Jetsonovi (Foto: Facebook)

Záludná chilská pětipoma

Starší ročníky lyžařů dobře znají rychlé talířové vleky Poma, kvůli jejich náhlému mocnému startu příznačně přezdívané „kulotrhy“ – a pamatují, kolik začátečníků na nich mívalo zejména při nástupu problém pohyb ustát. Jakkoli je sportovní lyžaři měli v oblibě, naprostá většina těchto Pom ustoupila u nás i ve světě diktatuře poptávky širokých mas po sedačkových lanovkách.

V chilském Portillu však původní Pomy ze šedesátých let přežívají dodnes. Jedním z důvodů je jejich specifická konstrukce navržená tak, aby v prudkém terénu, který obsluhují, bez újmy přečkala padající laviny. Vlek nemá žádné sloupy; lavina tak projede pod lany bez poškození. Lanové kolo je nahoře ukotveno ke skalní stěně. Pět lyžařů na vleku jede vedle sebe držíce se společné vodorovné tyče, z níž vede pět pomových talířů, který mají pod zadkem. Poma tento typ vleku nazývá va-et-vient (sem a tam), protože když jedna tyč jede nahoru, druhá prázdná sjíždí dolů.

Jakmile obsluhující vlekař u nástupu zatáhne za startovací šňůru, vlečná tyč pomovsky charakteristicky prudce zrychlí na 27 km/h. K úspěšné jízdě je potřeba týmové práce a pevných nervů; hlavně cestou nepřekřížit lyže své nebo spolucestujícího souseda. Na velmi prudkém výstupním místě se vlek stejně náhle zastaví; aby pět vystupujících pasažérů nesklouzlo dozadu, musí se dostat do traverzové polohy, aniž by se navzájem porazili. Pro typické lyžařské rekreanty naprosto nic jednoduchého, padá se tam ostošest. Přesto vlek plní to, kvůli čemu byl navržen, a tak portillské středisko nainstalovalo další tři stejné vleky i na okolních lavinových svazích.


Raritní pětitalířová Poma v chilském Portillu je možná nejzáludnějším lyžařským vlekem a noční můrou nováčků (Foto: Facebook)

Nedomyšlený luxus

Neúnavnému marketingovému oddělení vermontského Killingtonu se to nejspíš zdálo jako dobrý nápad: pokud se někdo topí v penězích a neváhá je utrácet při lyžování a dejme tomu k nám do střediska přivalí osobní limuzínou, či rovnou tryskáčem, proč takovému nepronajmout vlastní kabinu gondoly s hudbou, kobercem, koženými sedačkami a plnými držáky na nápoje?

Tamější vysokorychlostní gondola Skyeship z roku 1993 byla na svou dobu nejmodernější, s vytápěním a odlišnou moderní grafikou zvenčí každé kabiny – některé jízlivé jazyky jí přezdívaly dvojsmyslně „fart“ (flying art). Záměrem marketérů bylo, že za 1 500 dolarů by jedna konkrétní kabinka patřila po celý lyžařský den předplatiteli, a nikdo jiný by do ní nesměl.

Mysleli to dobře. Jenže graficky i luxusní výbavou upravená kabina pochopitelně zůstávala pevně zavěšená na laně mezi ostatními kabinami; nešlo ji dole vypojit a nechat čekat stranou, až k ní její nájemce přijede. Ten si musel své lyžování načasovat a být dole připraven přesně včas, když kabina projížděla spodní stanicí. Jinak byl za své peníze nucen dlouho čekat, až se zase objeví.

Netřeba dodávat, že tento nápad neměl dlouhého trvání: pro mizivý zájem byl produkt v tichosti zrušen a kabina pokorně odstrojena do běžného standardu.