Článek vyšel v časopise SNOW 149 (prosinec 2023)

Na jaře 1972 bylo Danovi Mooneymu 21 let. O pár roků dřív se probojoval do proslulého amerického lyžařského týmu a chtěl se účastnit zimní olympiády v Sapporu. Byl však v průběhu té zimy zraněný a frustrovaný z toho, že se následně do Japonska na hry neprobojoval. V březnu pak byl diskvalifikován v prvním kole slalomu na národním šampionátu na oregonském Mt. Bacheloru. Ještě než mistrovský slalom skončil, odjel zpět do svého bytu do Bendu, kde o samotě vysedával do noci, popíjel pivo a přemýšlel o budoucnosti. Věděl jediné – těžko mohl čekat, že ho v americkém týmu nechají další čtyři roky do olympiády 1976 (která původně měla být v domovském Coloradu, ale nakonec ji přesunuli do Rakouska). Dan zakoušel nahořklou pachuť předtuchy, že se nejspíš nachází na konci své nedlouhé závodní kariéry.

Při svém posmutnělém nočním zpytování nahodile listoval posledním číslem časopisu Ski Racing, aniž by jeho obsahu věnoval zvláštní pozornost. Nějak mu však padla do očí celostránková reklama propagující poslední dva závody mladé, ale už silně populární série World Pro Skiing Tour v sezóně, jež se měly konat následující týden ve Steamboat Springs a Vailu v Coloradu.

Závody série World Pro Skiing Tour, které založil bývalý trenér amerického lyžařského týmu Bob Beattie, se konaly teprve třetí sezónu. Beattiemu se už ale podařilo pro jeho nový projekt získat několik olympioniků, počínaje Billym Kiddem, který vyhrál první ročník série v roce 1970, nebo Spiderem Sabichem, vítězem dalších dvou ročníků série. Po ZOH 1972 v Sapporu Beattie naverboval další americké reprezentanty ze SP a čerstvé olympioniky, Hanka Kashivu a Tylera Palmera.

Dan Mooney svému bývalému reprezentačnímu kouči Beattiemu zavolal a on jej pozval, aby se pokusil kvalifikovat do Steamboatu. Dan Mooney vzpomíná: „Nejdřív jsem se ale musel dostat do Colorada a měl jsem na kontě jen asi 10 dolarů. Usoudil jsem, že na cestu tam, zaplacení startovného a něco málo na jídlo a pivo budu potřebovat aspoň 300 dolarů. Jediný člověk, kterého jsem mohl požádat o takovou půjčku, byla moje matka, válečná nevěsta, která se narodila a vyrostla v Německu. Očekávala, že se vrátím na vysokou školu, když odcházím z lyžařské reprezentace. Nejdřív řekla ne, ale já jí slíbil, že pokud mi profesionální závodění nevyjde, udělám si výlet do Denveru a přihlásím se (na tamní univerzitě) na jarní semestr. Mlčela. Zadržel jsem dech. Pak řekla – Ach du liebe, Danny, ty jsi v rodině ten divoký… Souhlasila pod podmínkou, že jí to vrátím a dodržím svůj slib ohledně studia.“


Dan Mooney ve svém prvním závodě profi túry ve Steamboat Springs v březnu 1972 (Foto: Facebook)

Moondog ve Steamboatu

Do Steamboatu přijel Dan Mooney autobusem ve středu odpoledne a ve čtvrtek ráno se přihlásil na kvalifikaci. V profesionálních závodech se dostávali lyžaři do placených kol až mezi posledními šestnácti, mezi něž se snažila probojovat více než stovka bojovných lyžařů.

Závody začaly odsýpat jednu jízdu za druhou. Dan byl v ráži; v prvním kole zajel nejrychlejší čas, vyhrál i odpolední kolo. Lidé si toho všimli, včetně Beattieho. Po druhém kvalifikačním kole přišel k Danovi a řekl mu, že vypadá opravdu dobře. „Začal jsem si myslet, že by to s tím profesionálním závoděním mohlo vyjít,“ vzpomíná Dan. I páteční kvalifikaci Dan zvládl na jedničku a po čtyřech kvalifikačních jízdách byl v placené šestnáctce a mohl se těšit na ostrý víkend: „Lyžařské závody byly opět zábavné. Byl jsem se svým kamarádem Tylerem a život se zdál být sladký.“

V sobotním obřím slalomu se dostal do čtvrtfinále, v nedělním slalomu do semifinále. Za dva dny si vydělal asi 1 500 dolarů (dnešních asi 12 000 dolarů). Další týden přejel na pokračování série do Vailu a vydělal dalších 500 dolarů: „Dva tisíce dolarů za dva týdny! Byl jsem v sedmém nebi – dokázal jsem, co jsem chtěl, udělal jsem si jméno na profesionální úrovni a měl jsem dynamiku do další zimy. Měl jsem dobrou šanci na sponzoring pro sezónu 1972–73. Vrátil jsem mámě těch 300 dolarů a na vysokou školu jsem se už nevrátil. S Tylerem jsme letěli první třídou na dva týdny na Bahamy.“

Na léto se Dan vrátil domů do Squaw Valley. Jeho starý přítel Warren Hoot Gibson, trenér tamního juniorského lyžařského týmu, sestavil podnětný letní tréninkový program a Dan chtěl trénovat s jeho mladými svěřenci a zároveň hledat sponzory – počínaje K2, jeho dodavatelem v reprezentačním týmu.


Na stupních vítězů ve svém slavném slalomovém závodě ve Vailu v listopadu 1972. Zleva stříbrný Tyler Palmer, vítěz Spider Sabich a bronzový Dan Mooney (Foto: Facebook)

Brutální příprava

Warrenův tréninkový program byl jaksepatří intenzivní. Každé ráno v sedm jezdili na kole ze Squaw Valley do Truckee High School, což bylo asi 50 km tam a zpět. Odpoledne běhali 8 km na středoškolské dráze a v pondělí a ve středu chodili do posilovny, kde na každém z deseti stanovišť intenzivního kruhového tréninku dělali po deseti opakováních. V úterý a ve čtvrtek běhali sprinty; po deseti úsecích dlouhých 500 metrů následovalo deset 300m úseků s minutovým odpočinkem mezi nimi. Pokud někdo úsek nedokončil ve stanoveném čase, musel si přidat další trestný. Na tzv. černý pátek pak dělali jak posilování, tak sprinty.

Dan protestoval, program se mu zdál přehnaný. Warren mu položil ruku na rameno a zeptal se ho: „Slyšel jsem, že Jean-Claude Killy se letos připojí k profesionální túře. Chceš se proti němu postavit na start, a nebýt v nejlepší možné fyzické kondici?“ Dan si v duchu odpověděl: „Cože, já závodit s Killym, bok po boku? To se nikdy nestane… Jenže, co když jo?“

Warren Dana dostal. Mooney poctivě dřel na kole, ve vytrvalostních bězích, na sprintech i v posilovně. Zažíval neskutečnou bolest; bylo to pro něj neskonale dlouhé léto a podzim. Začátkem června pak Dan zavolal Gordymu Eatonovi, závodnímu řediteli firmy K2, se žádostí o sponzoring. Ten zdvořile Dana vyslechl a pak mu vysvětlil, že na rozhodnutí je ještě příliš brzy, ale že všechno řádně posoudí a ať se mu Dan ozve v červenci.

Ten měsíc jel Dan Mooney do Aspenu na propagační tiskovou konferenci World Pro Skiing a kamarád Tyler Palmer tam byl také. Dan ho přemluvil, aby s ním odjel do Squaw Valley a připojil se k Warrenově drilu. Když tam Palmer dorazil a poznal, jak je to všechno brutální, rovněž protestoval. Ale Warren měl dar promluvit člověku do duše a Tylera získal na svou stranu během necelých pěti minut.

V červenci Mooney znovu volal do K2 a dostal opět stejnou odpověď. Vzpomíná: „Do října mě tahali za nos a pak mi řekli, že Spider Sabich bude ten rok jejich jediným závodníkem na profesionálním okruhu. Byl jsem vzteky bez sebe. Kdybych to věděl v červnu, měl bych čas si něco domluvit. Teď, když do prvního závodu zbývaly necelé dva měsíce, už bylo pozdě. Musel bych do toho jít jako nezávislý a doufat v nějaké dobré počáteční výsledky. Pak by si mě možná vybral nějaký sponzor.“

Ve stejnou dobu, uprostřed léta, se Dan dozvěděl, že Rossignol sestavuje profi tým lyžařů z různých zemí pod názvem Rossignol Flying Circus. Potřebovali Američana, protože Tour byl americký vynález a všechny závody túry se pořádaly v Severní Americe. Vypadalo to, že se jím logicky stane Tyler Palmer. Jenže pak na konci října, necelé čtyři týdny před prvním závodem, zavolal Beattie Tylerovi, že Lange pro něj přišel s mnohem lepší nabídkou, než je ta od Rossignolu. Když to Tyler Danovi řekl, ten pocítil opět záblesk naděje: „Rossignol tě bude muset nahradit jiným Američanem!“

Dan Mooney bez váhání zavolal do Rossignolu a spojil se s ředitelem závodů Gerardem Rubaudem. Už se s ním jednou setkal, a když se mu nyní představil, Rubaud ho znal. Dan neztrácel čas a vysvětlil mu, že Tyler právě podepsal smlouvu s Langem, což znamená, že v Rossi budou potřebovat nějakého Američana. „Do prvního závodu zbývají tři týdny, tak ti volám, abys věděl, že jsem tvůj člověk,“ kul železo Dan. Gerard na to: „Tohle všechno je pro mě novinka. Nech mě udělat pár telefonátů a zavolám ti zpátky.“

Když tak učinil, Gerard Danovi nabídl, že mu zaplatí náklady na dvoutýdenní trénink s továrním týmem ve Vailu a poté na první dva závody série. Pokud by Dan v některém z těchto závodů skončil třetí nebo lepší, nabídl by mu smlouvu, která by Dana udržela v týmu Rossignolu po celou sezónu. Pokud by neuspěl, byl by po vailské rundě opět odkázán sám na sebe.

Ve Vailu, vytržen společností týmových jezdců Rossignolu z temnot deprese, Dan trénoval s Alainem Penzem a Pierrem Pouteil-Noblem z Francie, Otto Tschudim z Norska a Malcolmem Milnem z Austrálie. Ottu znal poměrně dobře, ostatní ale ne. Snažil se držet stranou a být nenápadný: „Byl jsem pořádně nervózní, ale vydržel jsem, a když jsme odjížděli do Aspenu na první závod, cítil jsem se docela dobře.“


Jean-Claude Killy coby celkový vítěz ročníku profesionální ligy ve Steamboatu v březnu 1973 (Foto: Facebook)

V Aspenu se nedařilo

V Aspenu Dan neměl problém dostat se do 16. kola, ale v první placené jízdě mu vypnulo vázání a nedojel. Jedna šance byla pryč, zbývaly tři. Druhý den se Dan kvalifikoval do slalomu, ale opět vypadl v prvním kole. Takové chyby si už dál nemohl dovolit. Aspen se nepovedl a Dan odjížděl zklamaný, avšak ještě ne poražený. Ani pro Killyho a Sabicha to nebyl slavný víkend. Oba bojovali o postup do kvalifikace. Killy, nesponzorovaný a závodící na vypůjčených lyžích K2, pak prohrál první kolo GS s Haraldem Stueferem; na Rossignolkách vypadl ve čtvrtfinále slalomu. Sabich spadl v prvním kole GS a prohrál s Kenem Corrockem v prvním kole slalomu. Stuefer vyhrál GS a Hugo Nindl slalom. Francouz Penz byl v obou závodech druhý.

Následující víkend ve Vailu Dan v sobotu v 16. kole GS vyjel z trati, nedokončil. Zbývala mu už poslední šance, nedělní slalom. Killy, který od vailské rundy lyžoval za Rossignol, se alespoň dostal do finále v GS, kde prohrál se Stueferem.

„Tohle byl konec, nedělní ráno. Tlak jsem cítil ještě dřív, než jsem vstal z postele. Pořád jsem si říkal: Dneska nesmíš udělat chybu, musíš jezdit perfektně, musíš si za tím jít, musíš se soustředit. A tak jsem si přikázal: Dneska holt neuděláš chybu.“ Do semifinále slalomu postoupili Dan, Tyler, Sabich a Killy. Dan se utkal s Tylerem a Sabich s Killym. Poražení by pokračovali v závodě o třetí a čtvrté místo, vítězové o první a druhé. Tyler, specialista na slalom, vyhrál předchozí zimu slalom Světového poháru v Kitzbühelu. Vyrostl v New Hampshire, kde se trénuje jen slalom na ledových svazích. Dan jel dobře, ale Tyler ještě líp a postoupil do finále.


Propagační poster továrního týmu Rossignol 1972–73, nazvaný podle tehdejšího monty-pythonovského kasovního trháku (Foto: Facebook)

Poslední vailská šance

Ve druhém semifinále porazil Spider Killyho. Dan Mooney tak jel o třetí místo ve dvojici s nejlepším lyžařem historie. Killy vlastnil tři zlaté medaile z mistrovství světa, tři zlaté olympijské medaile a šest titulů ve Světovém poháru. Byl to Danův idol. Dan už měl jedinou příležitost a slalom nebyl jeho silnou disciplínou.

Mooney mířil k lanovce, aby se vyvezl na start. Z ničeho nic se objevil Tyler, aby se s ním svezl v křesle. Řekl Danovi: „Moondogu, můžeš ho porazit. Neví, kdo jsi. Neví, že jsi v létě zaběhl deset milionů pětistovek. Je u tebe doma. Musíš ho porazit ze startu, jít do prvního skoku před ním nebo těsně s ním. Když to zvládneš a zajedeš ho, máš šanci na kontrakt.“

Trať a cílový prostor paralelního slalomu lemovalo neuvěřitelných pět tisíc fanoušků. Beattie závod moderoval přes reproduktory rozmístěné podél trati a uměl dav náležitě rozproudit.

Když se otevřela startovací brána první ze dvou jízd, Dan vystřelil jako z děla a získal malý náskok. V prvních brankách cítil Killyho přítomnost přímo na sobě. Do prvního skoku oba letěli bok po boku, a když se blížili k druhému skoku, Killy získal mírný náskok. Druhý skok oba ustáli a sprintovali do cíle. V první jízdě získal Killy 2 desetiny sekundy, což nebyl nijak zásadní náskok.

Když se Dan vracel nahoru na start, Tyler ho už čekal u lanovky: „Vidíš, není to špatný. 2 desetiny sekundy. Máš ho! Je nervózní, nečekal, že budeš tak blízko! Znovu ho udělej na startu, dojeďte spolu k prvnímu skoku a ty to pak rozbal a zajeď ho!“

Do druhé jízdy si oba soupeři prohodili trať. Dan ve startovní bráně bušil hůlkami do sněhu a zhluboka dýchal: „Podíval jsem se na Killyho. K mému překvapení tam jen tak stál a díval se na mě, takže jsem přestal funět a pohled mu oplatil. Trvalo to asi 15 vteřin a – věřte mi nebo ne – přísahám, že jsem v jeho očích viděl něco jako strach. V tu chvíli jsem nahlas zavolal: Tak jo, jdeme na to! Myslím, že startér mi možná tiše fandil, protože vyhlásil: Pan Mooney naznačil, že by chtěl pokračovat druhou jízdou. Máme volnou trať? Jsou závodníci připraveni?“

Když se startovací brány otevřely, bylo jasné, že Killy nemá v úmyslu nechat se porazit. A Dan? Ten měl co dokazovat. Závodili jako posedlí: naráželi do branek, riskovali. Na první skok najeli těsně vedle sebe. V polovině trati to byla spíš rvačka než lyžařský závod. Před druhým skokem Killy mírně zaváhal a Dan získal mírný náskok. Na skoku vedl asi o půl délky lyže, právě tolik, aby ho už ztratil ze zorného pole. Dan ustál druhý skok a soustředil se na cílovou rovinku, zbývalo pět branek. Dal do dojezdu všechno a ještě něco navíc.

Dan překonal cílovou čáru jako první a hned se ohlédl přes rameno, aby zjistil, jak daleko je soupeř. Killy však nikde. Dan se zastavil. V cíli vládlo hrobové ticho – dokonce i Beattie mlčel. Dan se podíval nahoru svahem a tam mezi druhým skokem a cílem stál Killy, sbíral se ze země a nasazoval si lyže. Pak se z reproduktoru ozval Beattie: „Dámy a pánové, mám tu oficiální rozhodnutí šéfa trati. Jean-Claude Killy přistál široce z druhého skoku, zaháknul špičku a minul branku, čímž byl oficiálně diskvalifikován. Moondog to dokázal. Znervóznil Killyho a obsadil třetí místo!“

Tyler byl u Dana jako první. Objal ho kolem ramen a poplácával po zádech: „Dokázal jsi to, Moondogu, dokázal jsi to! Ty hajzle! Kdy se z tebe stal slalomář?“

Pak se již kolem Dana shromáždil dav, novináři, televize: „Všichni se mě na přeskáčku ptali, jak jsem to dokázal, jaká byla moje strategie. Neměl jsem slov. Pak se davem prodíral Jean-Claude a blížil se ke mně. Lidé ustupovali stranou, aby mu udělali místo. Natáhl ke mně ruku a řekl: Gratuluji, Dane. Dnes jsi lyžoval jako opravdový šampion. Zasloužil sis vyhrát.“

V pět hodin odpoledne se Dan sešel s Gerardem v jeho hotelovém pokoji. Rubaud mu předal slíbenou smlouvu od Rossignolu: „Vzpomněl jsem si na můj byteček v Bendu, kde celé tohle dobrodružství začalo. Pak jsem vzal do ruky pero. Napadla mě jediná myšlenka: Moondogu, vyjíždíš s cirkusem!“

Dan Mooney zakončil sezónu 1972–73 jako osmý nejlepší lyžař v profesionální túry a vydělal 10 100 dolarů. V profi lize si vydělával dalších pět sezón. Killy přes vánoční přestávku tvrdě potrénoval a vrátil se se smlouvou s týmem Rossignol, aby vyhrál celou Tour a 28 625 dolarů na odměnách a dalších 40 tisíc dolarů jako bonus pro vítěze. V soutěži však už nikdy více neuspěl.