Článek vyšel v časopise SNOW 107 (leden 2018)

Pro úvod do dnešního příběhu nemusím „znovuobjavovať fúrik“. Věci totiž lapidárně shrnul můj kolega a profesní vzor Ivan Sosna, když před lety do diskuzního fóra napsal: „Jo, Trnka je rapl. Že s ním není snadné vyjít, by řekla (pro mnohé záviděníhodně dlouhá) řada ženských, například. My s ním ale nechodíme na pivo, nesouložíme, nežijeme ve společné domácnosti. A to, že je rapl, asi většině nebrání nechat se jím inspirovat. Raplové jsou někdy podnětnější než učesaní slušňáci.“ Nevím, jak výstižnější by Ivanova slova mohla být. Letos v létě jsem se scházel s napohled nenápadným chlapíkem, jenž se nerozpakuje nechávat za sebou na tomhle světě brázdy. Nijak mělké. Bez dalších formalit, slovo je nyní jeho a já se nechám spolu s čtenáři odnést strojem času do dob Milanova mládí v socialistickém Československu let šedesátých.

Milan Trnka vlastníma očima

Těžím z náhod

Už odmala mě provázela zvláštní fascinace sněhem. Rodiče mě brali na zimní rekreace od Poldi Kladno od asi tří let věku; od dvanácti jsem pak začal jezdit na sobotní lyžařské zájezdy pořádané kladenskou nemocnicí, kde pracovala máma, na krušnohorský Klínovec. Klasicky v šest ráno autobusem od nemocnice, stíhal jsem být jeden z prvních na kotvě na sjezdovce U zabitýho, moc jiných svahů tam nebylo. Lyžoval jsem tehdy jen volně, na možnost jezdit v brankách jsem nenarazil. Na zpáteční cestě jsme se celý zájezd vždycky vykoupali v karlovarském Thermalu, dobrá regenerace po prolyžovaném dni. Když napadl sníh na Kladně, po škole jsme s dětmi vyráželi do blízkého Sítenského údolí a tam na asi třicetimetrovém svahu jezdili a skákali na lyžích až do večera. Hodně oceňuju, že mě rodiče dali v dětství do Sokola a já tím získal všeobecnou sportovní průpravu, základy gymnastiky, určitě i odvahu a schopnost učit se novým pohybům. Zpětně vím, že to byl cenný základ pro moje budoucí sportování, na kterém jsem dlouho stavěl.

V patnácti jsem se rozhodoval, kam po základce. Chtěl jsem studovat medicínu, takže dávalo smysl pokračovat na gymnáziu. Tam mě však nepřijali navzdory zvládnutým přijímačkám; můj táta měl politický škraloup a v té době to běžně odnášela celá rodina, děti nevyjímaje. Šel jsem se tedy – vlastně náhodou – učit zámečníkem do Poldi Kladno, kde se mi otevřely první z řady netušených lyžařských dveří v životě. V podniku byl aktivní lyžařský kroužek, který pořádal každý víkend zájezdy do Krkonoš na podnikovou chatu Panenka s vlastní sjezdovkou a jednoduchým háčkovým vlekem. Odtud jsem se brzy dostal na „Pardubák“, kde pod vedením Franty Mejtského trénovali lyžaři pražské Konstruktivy, vesměs starší než já, kteří mě vzali mezi sebe. Tam jsem se poprvé setkal s jízdou v tyčích, tehdy bambusových. Stran metodiky nám nikdo nic neříkal, odkoukávali jsme techniku jízdy jeden od druhého a doma pak v televizi, když ČST občas vysílala sestřihy ze svěťáku. Mými idoly byli náš Míla Sochor a z absolutní špičky pak Gustavo Thöni.

Brzy jsem si našel cestu do lyžařského oddílu Poldi Kladno a až do juniorských let jezdil krajské přebory, v nichž jsem končil v první desítce, pokud jsem tedy dojel – závodil jsem přespříliš agresivně na moje tehdejší vázání se slabými pružinami a dokončoval jsem možná míň než jen polovinu závodů. Za učňák jsem jezdil soutěžit i na celorepublikové resortní soutěže, párkrát jsem se v nich dostal na bednu. Už tehdy jsem jezdil technikou s extrémními náklony, často mi to ujíždělo do pádu po botě, podložky neexistovaly. Na všechno jsem přicházel sám, bez přestání jsem o lyžování přemýšlel; žil jsem tím a příměr obsese byl v mém případě na místě už tehdy, stejně jako kdykoli později. Vzpomínám, jak jsem jezdil na učňák na Poldovku přeplněným autobusem – vždycky záměrně vestoje, nikdy jsem se ničeho nedržel a zkoušel držet rovnováhu jízdy, zatímco jsem si představoval, že projíždím zatáčky na lyžích. Ve víkendovém autobuse na hory jsem celou tříhodinovou cestu trávil na zadním sedadle v zanícených rozhovorech – o čem jiném než o lyžování – s Jardou Žižkou, který se mimochodem na stará kolena vrátil do veteránských soutěží a skvěle mu to jde. Dva blázny jejich vášeň nepouští ani po čtyřiceti letech, dobrá zpráva.

And don’t tell your mama

Po učňáku jsem se dostal na kladenskou průmyslovku a dál lyžoval v místních soutěžích. Taky jsem se přes Kladeňáka Zdeňka Bečku, republikového závodníka ve windsurfingu, dostal k tomuhle letnímu sportu a začal se mu podle omezených možností věnovat. Aniž bych v té době tušil, že by mě kdy mohly lyžování i windsurfing živit. V zatuchlosti normalizace konce sedmdesátých let představa jak z Marsu. V té době jsme už s pár kamarády přemýšleli o způsobech, jak utéct na Západ. Byli jsme už odvedení na vojnu, která nás všechny za pár měsíců čekala. Jeden kámoš vyměkl a dal od všeho ruce pryč, jiného asi týden před plánovaným odjezdem navštívila StB a sebrala mu pas. Zbyl jsem já a můj kamarád z lyžování Vláďa Trejbal; měli jsme koupený týdenní lyžařský zájezd od SportTuristu do Jugoslávie a kupodivu se nám podařilo shromáždit všechna potřebná povolení, a že jich bylo: výjezdní doložka, devizový příslib, potvrzení od školy, zaměstnavatele, od SSM, vojenské správy… zpětně mi to přijde neuvěřitelné, že to všechno prošlo. Mně v té době bylo 19, Vláďovi 18. Naši doma nic netušili; řekl jsem jim, že jedu na týden lyžovat do Pece jako obvykle, a tak nikdo nic nezkoumal.

Nastoupili jsme do autobusu a přijeli do Jugoslávie, od vedoucího zájezdu si řekli o pasy pod záminkou, že si chceme v Lublani nakoupit džíny a muziku, běžně se to tak tehdy dělalo. V Lublani jsme namísto nákupů našli Rakouskou ambasádu a požádali si o tranzitní víza do Rakouska. Zbytek týdne jsme prolyžovali v tamních slovinských horách. Poslední noc před koncem zájezdu a návratem domů jsme utekli oknem a pak stopem, autobusem a vlakem během dne docestovali do Vídně. Tam na nás čekal můj nevlastní strýc, který nám pomohl najít si bydlení, práci a začít běžně fungovat ve svobodném světě, v němž jsme se octli prvně v životě. Požádali jsme o politický azyl a tak nějak netušili, co dál. Náhoda opět, ne poprvé ani naposled, zaúřadovala – potkali jsme krajana (a taky mého jmenovce) Juraje Trnku, který se chystal asi za týden odletět do Austrálie. Vyměnili jsme si adresy a on nám skutečně později z Perthu poslal dopis a napsal v něm informace, na základě nichž jsme se rozhodli i my dva do Austrálie odletět. V říjnu 1980 jsme se tak vydali na poměrně složitou cestu s asi deseti mezipřistáními, kterou nám zaplatila australská vláda. Na konci cesty jsme v letadle z Melbourne do Sydney přelétávali stále ještě zasněžené australské Alpy, kde v té době končila zimní sezóna. A opět náhoda: na sedadle přede mnou seděla starší paní – já se s ní dal do řeči a dozvěděl se od ní, že v horách pod námi má kamaráda, který tam vede horskou chatu v lyžařském středisku. Já v té době vůbec netušil, že se v Austrálii lyžuje. Na paní jsem si vzal kontakt a už podvědomě tušil, že ne nazdařbůh.

Po přistání v Sydney nás odvezli na ubikace v jihovýchodní části města; vařili nám, uklízeli, prali nám, dostávali jsme kapesné. Vlastně naší jedinou povinností v prvních měsících bylo navštěvovat dopolední kurzy angličtiny, odpoledne jsme měli volno a objevovali jsme město a jeho pláže. Při svých poznávacích cestách autobusem jsme v jednom z členitých parků vídali trénovat travní lyžaře. Jednou jsme tam vystoupili a potkali se s místním šéfem Billem Scholerem; ten nám vyšel maximálně vstříc, půjčil nám výbavu a umožnil nám jezdit. Protože nám to šlo, představil nás člověku, který se staral o travní závodníky – no, tak nějak další náhodou šlo o československého emigranta z roku 68 Jána Hrůzu, který nás vzal do party tamních závodníků…

Teda upřímně, Milane, ve světle těch, co při pokusu utéct za čáru koupili kulku do zad, skončili v lochu, nebo i když prošli, roky žrali příslovečnou omítku – tvoje story mi přijde už od začátku jak z bajky. Hoši si šoupli zájezd, tejden lyžovali, na konci vezmou roha, ve Vídni je čeká s nataženou pomocnou rukou příbuznej. Říše pánům není dost dobrá, tak si nechají zaplatit cestu do Země Oz, ještě ve vzduchu si div nedomluví lyžařskej džob v horách, ale protože je po sezóně, skoro samo si je najde travní lyžování vedené – ať těch příznivostí není moc málo – krajanem. Nebyls ty náhodou uvedenej ve slovníku pod heslem Fluke? Vnímals osobně tehdejší události jako neuvěřitelnou shodu šťastných náhod – třeba ve srovnání, jak by se ti asi bývalo vedlo v zeleným někde v Čiernej pri Čope?

Skutečně jsem si svoje štěstí uvědomoval. V době, kdy bych býval byl na vojně, jsem se nacházel na východním pobřeží Austrálie, v pro mě naprosto nečekaném a nepředstavitelném světě. A ani v nejodvážnějších snech jsem si neuměl vykreslit, že bych se v takovém prostředí někdy mohl reálně ocitnout. Věci se ale tehdy děly a já jim neváhal chodit vstříc.

Vůbec, jakou roli mělo pro tebe takový to denní snění, v dobách normalizace běžný mentální afrodiziakum spousty z nás?

Obrovskou, zásadní. Ve spojitosti s tím, že jsem v dospívání hodně četl a byl co týden v knihovně, spoustu dobrodružných příběhů z knih jsem si v hlavě prožíval a čerpal z toho pro sebe nesmírnou vnitřní energii a motivaci. I v dobách největší skleslosti ze situace kolem sebe v dětském a dorosteneckém věku jsem si za pomoci svého čtení dokázal vytvořit a vyvíjet vlastní vnitřní svět, v němž vládla svoboda, vůně dobrodružství, hlad po seberealizaci. Tahle mnou vypěstovaná a často praktikovaná schopnost vizualizace měla, nebojím se říct, rozhodující vliv na vytváření mých dalších životních kroků.

Klepej a bude ti otevřeno

Během dlouhého léta jsem zatelefonoval paní z letadla; ta mi zprostředkovala kontakt s panem Vladimírem Podpěrou, poválečným československým emigrantem, který provozoval hostel Sun Deck v Perisher Valley. Ten nás pozval k sobě, představil nás šéfovi celého střediska, od něhož jsme s mým parťákem Vláďou Trejbalem dostali práci opravářů vleků. Byli jsme ubytovaní na svahu a každý den nám zbyl čas na aspoň 4 až 5 hodin lyžování v našich plandavých montérkových kombinézách. Místní skipatrola nám tolerovala i jízdu v bambusových tyčích. Fantazie. Pochopitelně mě to táhlo k závodění a v okolí se vždy nějaké závody konaly – a vůbec ne slabě obsazené. Ona celá lyžařská oblast Sněžných hor byla provozována vesměs Rakušany, obvykle majiteli rakouských lyžařských středisek a škol, neváhal bych to nazvat rakouskou lyžařskou mafií. Ti si k sobě na místa instruktorů lyžařských škol zvali své „koně“, a spousta z nich skvěle závodila. Já závody dojížděl obvykle do první desítky, což neuniklo místnímu manažerovi, který mi nabídl uvolnit mě pro nadcházející fisové závody v blízkém Thredbu. Tam si mě všimli trenéři australského svazu a nabídli mi trénovat a závodit za národní tým, podmínkou však bylo uhradit 20 tisíc tehdejších australských dolarů, ekvivalent asi sta tisíc dolarů dnes. Pro mě nepředstavitelné peníze. Vrátil jsem se tedy do Perisheru a pokračoval v každodenním lyžování a drilování své techniky.

Po zimní sezóně jsme s partou přátel projeli křížem krážem australské pobřeží z východu na západ i ze severu na jih, než jsem zakotvil v Sydney. Tam jsem si našel sezónní práci a taky absolvoval plánovanou operaci výrůstků na patách, nejspíš pozůstatku trávení mládí v příliš těsných lyžácích od rána do večera. Po rekonvalescenci jsem se vrátil k travnímu lyžování, pro které byly v okolí Sydney vynikající podmínky. Šlo mi to, vybrali mě do užší australské reprezentace pro mistrovství světa v nadcházející sezóně, které se konalo v Jamberoo kousek jižně od Sydney. Přes zimu jsem dostal práci instruktora na jihu u Melbourne ve středisku Mount Baw Baw, ale po neshodách jsem už konec sezóny dolyžoval v Thredbu. Na léto pak znovu do Sydney, opět sezónní práce od zásobovače v supermarketu přes podomního prodejce vysavačů po učitele lyžování na umělé hmotě. A hlavně příprava na MS v travním lyžování, kde jsem se ve slalomu umístil na 13. místě, mezi první trojkou Australanů. Na zimu opět do střediska Thredbo, kde jsem prošel striktním náborem instruktorů a zaměstnali mě v lyžařské škole i závodním klubu a připravoval jsem se na nejvyšší instruktorské zkoušky. Ve vedlejším pokoji ve Valley Inn bydlel můj tamní lyžařský idol, božsky lyžující Rakušan Berni Schwaiger, těžký introvert, jenž si nikoho nepouštěl k tělu. To mi nezabránilo zkusit na něj jednou večer zaklepat a požádat ho, zda by mi neprozradil o svém lyžování víc. Tehdy jsem nepochodil. Dál jsem ho tedy pozoroval, kdykoliv jsem mohl, snažil se odezírat a kopírovat jej. Neustále jsem o lyžování přemýšlel; se stejným zanícením jako kdysi na zadním sedadle rozhrkaného autobusu z Kladna do Krkonoš. V závěru sezony jsem v Thredbu složil velmi přísné instruktorské zkoušky „APSI Fully Certified“ a mezitím jsem i závodil.

Taky dobíhala důležitá tříletá lhůta mého australského pobytu potřebná k tomu, abych mohl získat australské občanství a cestovní pas. Moc jsem k tomu momentu vzhlížel, protože jsem se dozvěděl o profesionální lyžařské lize v Americe a byl rozhodnut tam odjet. Problém byl v tom, že byrokratický schvalovací proces udělení občanství trval řadu měsíců a vypadalo to, že na mě dojde řada až někdy v únoru, kdy by už bylo na lyžařskou Ameriku pozdě. Zkoušel jsem přes různé známé proces urychlit; všechno marné. Prý že v celé historii země ještě nikomu neudělili občanství dřív. Pomalu jsem se v hlavě loučil se svým americkým snem. V závěru sezony v závodech Perisher Cup jsem se se svou frustrací svěřil prezidentovi klubu City Tattersalls, za který jsem jezdil, Carlu Melweyovi, realitnímu magnátovi ze Sydney. Nedlouho potom jsem od něj obdržel telefonát, ať mu dám své údaje – že nazítří jde hrát golf s australským ministrem pro imigraci. Další den po golfu už jsem obdržel telefonát od osobní asistentky ministra, kdy prý by se mi hodilo, aby udělali slavnostní předávací ceremonii, speciálně pro mě. A že jestli si chci při té příležitosti změnit jméno, mám jim ho zítra zavolat. Vybral jsem si s pomocí svých starých sydneyských přátel příjmení Stevens, do týdne proběhla privátní předávací ceremonie. Brzy nato jsem si nechal vystavit pas a koupil letenku ze Sydney do Denveru, abych v půli listopadu se dvěma páry lyží a taškou věcí přijel denverským autobusem do Vailu, z budky zatelefonoval starému australskému známému, slovenskému emigrantovi, jenž měl kondo ve známém vailském Racquet Clubu, ve kterém mě nechal bydlet. Štěstěna nejspíš dál seděla po mém boku…

No to nepochybně. Z dosavadního děje prosvítá až skoro neobvyklý štěstí na pomáhající lidi, anebo holt tehdy mezi váma panovala ryzí sounáležitost. Týkalo se to všech krajanů a pouze krajanů, anebo jenom lyžujících lidí? Zažils podobně vřelou podporu třeba u tamních Rakušáků, kterých jsi měl kolem sebe dost? A jak k vám přistupovali starousedlí Aussies?

Tím, že jsem měl to štěstí pohybovat se celou dobu ve sportu kolem svých kamarádů, které jsem si vytvořil, nikdy jsem v Austrálii nevnímal takové to stigma přistěhovalce, které například v Rakousku bylo cítit od mnoha lidí velmi citelně. Australani byli odvázaní, přátelští, optimističtí, s otevřenou myslí. Starousedlé Čechoslováky v Austrálii jsem já cíleně nevyhledával, do krajanských klubů nechodil, takže s krajany jsem přicházel do styku jen náhodně, ne organizovaně, a hodnotit jejich přístup všeobecně nemůžu. Co se Rakušáků v australských horách týkalo, rozdělil bych je na dlouhodobě emigrované, kteří byli v Austrálii usazeni už třeba 20 let, a na čerstvě nebo dočasně příchozí. Ti první, jak se přirozeně „poaustralštili“, byli přeci jen znatelně přístupnější než ti druzí. Australani se na tamní Rakušáky obecně dívali jako na zabedněnce, říkali jim „blockheads“.

Mr. Stevens from Vail, CO

Hned druhý den jsem zašel za šéfem vailského provozu s doporučením od ředitele mé školy z Thredba (oba byli Rakušani a znali se), že chci jezdit profesionální túru a zda bych ve Vailu mohl trénovat. Vyšel mi vstříc a poskytl mi perfektní zázemí na závodním svahu Golden Peak. Přidal jsem se tak ke třem Američanům, kteří se za Vail chystali jezdit Pro Tour. Můj den vypadal tak, že od osmi ráno jsem lyžoval, nejen v tyčích na tréninkovém svahu, ale často i ve volném terénu, v boulích i v prašanu zejména v tehdy nově otevřené sekci China Bowl. Ve čtyři odpoledne jsem sjel do restaurace pod kopcem, kde jsem pracoval – tam jsem byl asi do půlnoci. Další den nanovo. Těžkej život, ale někdo ho holt žít musel.

První závod série Peugeot Pro Tour se jel už zkraje prosince nedaleko Vailu v Copper Mountain. Odjel jsem tam o den dřív a trénoval na kopci s ostatními profíky. Asi po dvou jízdách u mě zastavil jeden Švéd a zeptal se mě, co tam dělám. Já na to, že zítra tady budu závodit. Nijak ve zlém – ale bez skrupulí – mi řekl, že se na mé ježdění díval a že mezi profíky vážně nepatřím. Měl pravdu; nazítří jsem vypadl hned v kvalifikaci s opravdu nelichotivou ztrátou. Co zbývalo? Vrátil jsem se ke každodennímu tréninku a pomalu se zlepšoval. Každý týden nebo dva jsem objížděl Pro Tour závody. Na jedněch ve Winter Parku jsem na startu uslyšel takovou tu echt peprnou (eufemismus!) češtinu. Patřila Petru Kakešovi, malému skokanovi z památné komedie o Homolkových, který emigroval do Ameriky k Miloši Formanovi. Na jiných závodech jsem se zase potkal a v boulích pojezdil s legendou Billy Kiddem, tehdy už slavným mistrem světa a olympionikem, který lyžoval v kovbojském klobouku. Jiný můj kolega byl David Stapleton, dodnes lyžařská a golfová celebrita z Aspenu. Na kluka, co v Kladně jezdil nejvýš oblasťáky, naprosto snová společnost.

V podstatě celá moje americká závodní zkušenost spočívala v tom, že jsem zjistil, zač je toho v profesionálním lyžování loket. Že tam stojí oproti mojí tělesné konstituci opravdu velcí chlapi, svalnatí, mrštní, ohební, v úžasné fyzické formě. Opravdoví atleti – a navíc všichni umějí velice dobře lyžovat. Jak jsem na většině závodů túry vypadával už v kvalifikaci, vždy jsem tam zůstával na další finálové dny a jako divák se snažil pečlivě odezírat a fotil si způsob jízdy borců, dál jsem o technice pořád přemýšlel. Později v sezóně se mi už občas podařilo postoupit z kvalifikace do dalších kol, konkurence seriálu byla ale extrémně vysoká. Doslechl jsem se, že se podobná profi série s ne tak vysokou konkurencí jezdí i v Kanadě, a pár závodů jsem si odjel i tam a pokaždé se dostal do dalších kol. Vail se mi podařilo opustit vcelku stylově – ke konci sezóny se jelo mistrovství Vailu, kde se mi podařilo vyhrát SG a další den vyšly místní noviny Vail Daily s mojí fotkou na titulní stránce.

No, a abych se cítil jako ještě větší hvězda, na konci sezóny mi majitel místního sushi baru a taky lyžařský instruktor s vazbami na domovské Japonsko nabídl, že bych si mohl vydělat nějaké peníze jako lyžující fotomodel pro slavnou japonskou značku Goldwin, která pro focení svého nového katalogu hledala čtyři bílé, nejaponské profíky a čtyři modelky. Všechno klaplo, v květnu jsme odletěli do Tokia, to pro nás ve své tehdejší technické vyspělosti v roce 1984 bylo naprostým kulturním šokem. Odtud do japonských Alp poblíž Nagana, kde jsme asi týden fotili novou kolekci lyžařských obleků. Utkvělo mi v paměti, jak jsme jeli klikatou horskou silničkou vyfrézovanou v asi desetimetrových bariérách sněhu po obou krajnicích, pro mě do té doby nevídaná scéna, bez přehánění klaustrofobická. Z Japonska pak zpátky do Ameriky, na zpáteční cestě jsem si ještě užil pár bezstarostných týdnů na Fiji. V Austrálii v té době začínala lyžařská sezóna a já jsem měl zajištěnu instruktorskou práci v Thredbu.

Milane, z pozice posluchače mám pocit, že přinejmenším do tohoto okamžiku sis žil naprosto snovej život někoho, kdo měl kliku při útěku za oponu a ta klika se ho pak ne a ne pustit. Držel ses toho, cos miloval a jezdil za tím po světě, abys to měl pořád. Vnímals to tehdy jako (kdoví, nakolik zasloužený) žití svýho snu, anebo šlo o bernou minci? A jak se na stejnou věc díváš s odstupem dnes?

Určitě jsem všechno, co se mi v životě dělo, bral tehdy a beru s odstupem i dnes s velkou dávkou vnitřní pokory a vděčnosti. Zda vděčit náhodě, přírodě, případně nějaké síle, které nemůžeme plně rozumět, či Bohu, to tu nevyřešíme. Ale jakási neuchopitelná duševní harmonie je pro mě strašně důležitá, dnes ještě víc než kdy dřív.

A ještě jedna věc mě napadá. Ty tvoje velký pohyby: z Evropy do Austrálie, pak Amerika, Japonsko, znovu zpátky do Austrálie. Někde jsem četl výrok slavnýho Jana Saudka, že on vlastně nikde doma není, že se cítí vykořeněnej. (Pak se teda dobral k tomu, že doma je mezi ženskýma nohama.) Ale jak tys to měl s pocitem domova? Tehdy a klidně i dneska, pokud se to vnímání změnilo?

No, klidně bych souhlasil s Janem Saudkem. Já osobně zřejmě patriot nejsem, a to na žádnou ze zemí, kterými jsem prošel a cítil se tam jako doma. Austrálie mi přirostla k srdci svou energií tamních lidí, navzdory tomu, že i tam se věci mění, a podle mě ne k lepšímu. Austrálie je pro mě v mnoha ohledech domov a dala mi daleko víc, než mi byla schopna dát moje rodná země. Vím třeba ale taky, že jsem cítil naprosto zvláštní rozpoložení v Japonsku; někteří Japonci byli u vytržení z toho, jak jsem se byl schopen jim přiblížit na duševní úrovni. Dodnes tam mám skvělé přátele. Svět vnímám bez jeho uměle vytvořených hranic a sám sebe považuju za světoobčana.

Všeho do času

Po návratu do Thredba, mimochodem střediska, které založil a rozvinul náš slavný lyžař z padesátých let, Čechoaustralan Tonda Šponar, jsem pramálo tušil, jak hektická a pestrobarevná dekáda mě čeká. Naskočil jsem do japonské profi ligy a vedl si fajn, většinou jsem se kvalifikoval. Po sezóně jsem plánoval navštívit po pěti letech Evropu a při té příležitosti se chtěl setkat s rodinou, pochopitelně ne v ČSSR, ale v Rakousku. Museli však mít oficiální pozvání k návštěvě, opatřené ještě oficiálnějším schvalovacím razítkem z ambasády; na to jsem však jako nepřítel pracujícího lidu, za nelegální útěk v nepřítomnosti odsouzený k roku vězení, neměl nárok. Naštěstí červené kulaté razítko našeho japonského kuchaře z lyžařské chaty na mém zvacím dopise zafungovalo také – a rodina výjezdní doložku dostala. Sešel jsem se s nimi ve Vídni a pak pokračoval do Alp za mým lyžařským idolem Berni Schwaigerem, kde jsem mu pomáhal na farmě jeho rodičů a taky jsme pochopitelně mluvili o lyžování. Tentokrát už ke mně byl sdílný. Mě zajímalo tajemství jeho techniky, jeho zas moje zkušenosti z profi ligy z Ameriky a Japonska, které on tehdy ještě neměl.

V létě (1985) jsem se vrátil do Austrálie a začaly se mi dít věci. Měl jsem čím dál větší problémy s kyčlí a nakonec jsem podstoupil operaci, instruktorský kontrakt v Thredbu mi, jak už to v podobných případech chodí, kvůli mé nepoužitelnosti zrušili. V rámci rekonvalescence jsem jezdil na windsurfingu, dělal triatlon, začal jsem se komplexněji starat o svou fyzickou kondici. Prostě jsem se vrátil k takové té sokolské všestrannosti. Vystudoval jsem sportovní vědy na Sydney University, s kamarádem provozoval půjčovnu a školu windsurfingu a později i firmu na výrobu plachet. Denně jsem na prkně jezdil a pravidelně jsem závodil v místních regatách. V roce 1989 jsem pak naráz tenhle spektakulární letní životní styl utnul, byznysů se zbavil, prodal domek u pláže a zakoupil letenku do Tokia.

V prosinci jsem odletěl do Japonska a přihlásil se do tamní Pro Tour, která zažívala horizont svých zlatých časů. Po pětileté pauze jsem zregeneroval ze svých starých bolestí, tělo mi zesílilo, lyžoval jsem nejlíp za svůj život. Lidi, kteří mě znali, mé lyžování nepoznávali. Byl jsem v lize jeden z nejstarších, konkurence v soutěži znatelně posílila, přesto jsem se dokázal téměř vždy kvalifikovat do hlavní soutěže a končíval ve druhé desítce. Kvalifikoval jsem se na dvě mistrovství světa profíků, kde jsem mj. závodil s bráchy Mahreovými. Na jaře devadesátého jsem se nemohl nepodívat do čerstvě svobodného Československa, pak rychle trénovat na australský sníh a potom přeletět opět závodit do Japonska. Mezitím jsem se taky stihl na pláži oženit s českou tenistkou Šárkou. Devadesátá léta byla bohužel začátkem úpadku nejen přehřáté japonské ekonomiky, ale i tamního lyžování. Do dvou let tak skončila i kdysi štědrá japonská profi túra. Nadobro.

Vrátil jsem se do Austrálie a dál si jen tak sám pro sebe lyžoval v Thredbu. Přijal jsem nabídku na pozici tamního šéftrenéra a za dva roky dostal tamní klub na první místo v soutěži klubů, výrazně zvedl členskou základnu a dosahoval rychlého pokroku u řady individuálních závodníků. Kontrakt mi skončil v roce 1994, v té době se mi taky rozpadl vztah se ženou. Cítil jsem, že chci změnit kout světa. Nastoupil jsem do letadla směr Evropa.

Hele, Milane, když se teď zkouším vžít do tvýho příběhu, možná bych si v týhle fázi položil otázku – a nikoli jen řečnickou – zda jsem, když možná teď nadobro Austrálii opouštím, jí adekvátně vrátil veškerou její pomoc od vídeňskejch letenek, přes různý welféry, až po všechnu tu krásu a svobodu žít si svůj sen. (Něco, o čem jsme my tady fakt jen snili u seriálu Sandokana.) A zda nemám čekat v dalších etapách mý životní cesty, že to možná bude skrz různý deficity či přemíry balancováno.

Víš Tome, v mé mentalitě nejsou takové ty algebraické počty má dáti – dal. Nicméně svým životem jsem v nějaké harmonii dostávání a dávání vůči Austrálii byl; naučil jsem třeba lyžovat spoustu začátečníků, co mi v lyžařských školách prošli pod rukama, později jsem předával základy tamním mladým závodníkům včetně například Jono Brauera, který je dodnes historicky nejúspěšnějším Australanem v točivých disciplínách, a tak dál.

Ten, kdo lajnoval trendy

V Česku dospíval můj synovec Jakub Trnka, jehož už jsem si párkrát přizval k sobě na ledovec, když jsme s japonskými kolegy jezdili trénovat do rakouských Alp. Věděl jsem tak o jeho talentu a nabídl mu, že mu pomůžu dostat se do závodního lyžování. Domluvil jsem materiální podporu u firem, na které jsem měl kontakty, přibral do týmu nadějnou Terezu Kopeckou, bratry Burdy, později Martina Formana a začal je se systematicky připravovat. Prakticky okamžitě vylítli na českou špičku ve svých kategoriích. Hned prvním rokem zajel Jakub bronz na neoficiálním mistrovství světa v Itálii, náš tým se zprofesionalizoval, přes léto jsme jezdili trénovat do Austrálie a na Nový Zéland, v zimě do Chamonix. Šli jsme z úspěchu do úspěchu, spousta lidí nevěřícně kroutila hlavou.

V té době, v roce 1998, jsem začal spolupracovat s Rolandem Voigtem, který v Klingenthalu zprivatizoval lyžařskou továrnu Germina. Domluvil jsem se s ním na výrobě do té doby nevídaných extrémně krátkých a vykrojených lyží; v těch časech se slalom stále jezdil na dlouhých rovných lyžích. Vyrobili jsme formy a jednotlivé kusy jsme neustále testovali a doupravovali. Z Německa jsem přes noc přejížděl do Špindlu k testům čerstvých prototypů, skoro jsem nespal. Divoká doba.

V té době jsem také doma na Kladně pracoval na vývoji desek pod vázání. Cílem bylo zlepšit průhyb a funkci lyží. Již v roce 1997 jsme testovali desky na Kaunertalu, kde můj nápad okopíroval Švýcar Hangl. Na tuto desku jsem měl pouze český patent, a ne mezinárodní a on dokázal tento můj nápad obratem prodat firmě Salomon, která desku pod obchodním názvem Pilot System dodnes používá.

Bylo to v době, kdy do mého týmu přišel Čechokanaďan Stanley Hayer, kvůli zákulisním sporům vyhozený z kanadské reprezentace. Požádal si o přidělení licence, aby mohl závodit za Českou republiku, ale nikdo ze svazových trenérů nechtěl mnohonásobného mistra Kanady a stabilního jezdce Světového poháru přijmout, protože by ubíral peníze a startovní kvóty jejich svěřencům. Dobrovolně jsem si ho tedy vzal do týmu s tím, že mu budu všechno potřebné hradit, a i on brzy přesedlal ze svých dvoumetrových slalomek na mé nové krátké stošedesátkové prototypy, na nichž začal běžně zajíždět o tři vteřiny rychlejší časy.

Naše revoluční lyže nazvané Sliver budily senzaci, kamkoli jsme je vzali. Vybavuju si, jak jsme přijeli na závody Evropského poháru, kde mě v lyžárně měli servisáci ostatních značek za blázna. Jen do druhého dne, kdy na nich Tereza začala trénovat a porážela tehdy začínající Lindsey Vonn nebo Veroniku Zuzulovou. Každý si naše lyže detailně fotil. Aby hned následující sezónu přišly všechny hlavní značky s okopírovanými parametry mých Sliverů a slalomy se začaly jezdit na novém typu lyží. Největší revoluce v disciplíně snad od dob kloubových tyčí.

The show must go on

Konec mé full-time trenérské kariéry se datuje do ledna 2002, kdy se mi narodila dcerka Bibi. Tehdy jsem byl na závodech ve Špindlu; ráno jsem ještě stihl postavit trať a pak hned odjel do kladenské nemocnice, abych stihl porod. O pár dní dřív jsem strávil kritický čas s Tomášem Krausem, který v té době výkonnostně stagnoval. Já jsem mu tehdy hodně pomohl. Ukázal jsem mu na jeho videonahrávkách, proč se za celou svou kariéru nedokázal zlepšovat. Tomáš na své výchozí průměrné technice následně zapracoval tak pozoruhodně, že byl v dalších letech k neporažení a stal se skicrossovou legendou. Jediným jeho tehdejším skicrossovým konkurentem byl můj svěřenec Stanley Hayer, který po návratu za oceán koučuje veleúspěšnou kanadskou skicrossovou reprezentaci, a jak sám uznává, z mých poznatků dodnes těží.

Já v té době pokračoval ve vývoji nové generace desky pod vázání. Tentokrát jsem si už pohlídal záležitost s ochrannými patenty a nákladně si registroval známku v sedmi nejdůležitějších evropských zemích a USA. Na testování v průběhu vývoje desky jsem se domluvil se Záhrobskými. Jezdil jsem s nimi dva roky trénovat na ledovce, kde jsme moje desky montovali na Šárčiny lyže a systematicky jsme je testovali oproti stejným lyžím osazeným standardní deskou Šárčiny tehdejší značky Head. V procesu jsem pomáhal staršímu Petrovi s trénováním a nemohl jsem si pomoct, abych nakonec Šárce i tátovi neporadil a nevysvětlil jim klíčové věci ohledně techniky. To se ukázalo zlatým dolem, protože o dva roky později se Šárka stala slalomovou mistryní světa a následně pokračovala ve skvělé kariéře. Se Záhrobskými jsem udržoval dlouho kontakt a s Petrem mladším jsem se snažil domluvit i nějakou bližší spolupráci; ale jsou to, stejně jako já, povahy s gigantickým egem. A tak si každý jdeme vlastní cestou. Mně se pak v roce 2008 podařilo vývoj podložky dokončit a kompletní patent i s výrobní technologií jsem prodal německé snowboardové značce F2. Na mých deskách se jezdí snb svěťák i olympiády.

V té době jsem vychovával své tři děti. Když nejmladšímu byly 2 roky, rozhodli jsme se s dětmi odletět do Austrálie, kam jsme se už dlouho chystali. Ze Sydney jsme jeli na sever a usadili se v subtropické divočině deštných pralesů Northern Rivers, kde jsme žili první rok přímo v pralese bez vody a elektřiny, koupat jsme se chodili pod vodopád, po roce jsme se usadili přímo na pláži u řeky a chodili jsme z kajaku chytat ryby, učili se celá rodina surfovat, dělali jógu, bojová umění, jedli zdravou stravu, pro mléko jsem jezdil do kravína a pro vodu do horského pramene… žili jsme úžasný život v nejtěsnější možné vazbě na přírodu. Já se snažil domluvit v mně dobře známém Perisheru budoucí možnost trenérské práce s tím, že bychom i s rodinou ve středisku žili a mohli tam všichni lyžovat a závodit. Už se to ale nepodařilo, resort mezitím najel na vysoce komerční režim, krátce potom jej koupila americká korporace Vail Resorts.

Po necelých pěti letech jsme se – zejména kvůli dětem, které už zapomínaly mluvit česky, vrátili do vlasti. Já si domluvil místo šéftrenéra v Říčkách v sezóně 2013/14. Tam jsem však narazil na poměry, které jsem nebyl ochoten snášet, a po roce skončil. Měl jsem domluvené angažmá na Ještědu, ale po týdenním oťukávacím soustředění jsem hodil ručník do ringu – bylo by to z bláta do louže. Na další sezónu jsem dostal trenérský kontrakt do Chamonix pro slavnou British Ski Academy, kam jsme v prosinci i s rodinou odjeli. Dopoledne jsem trénoval Anglány, odpoledne lyžoval se svými dětmi. Nakonec jsem se stal v Akademii hlavním metodikem a už jsem jen vedl semináře pro trenéry. Na posledním semináři v Tignes jsem shrnul vše podstatné o své metodice výuky. Jeden z účastnících se trenérů, Ali Morton, přestoupil záhy jako asistent trenéra do týmu Brita Dave Rydinga, stagnujícího třicátníka, jehož výkonnost šla okamžitě potom strmě nahoru, v poslední sezóně už bral stříbro v jednom ze slalomů SP a v řadě dalších dojel v první desítce.

V současnosti se věnuju sportovní přípravě vlastních dětí, desetiletého Bobíka a třináctiletého Borise. Oba se rapidně zlepšují na lyžích, ale i v ledním hokeji a gymnastice, které se snažíme dělat simultánně. Celou svou dosavadní trenérskou kariéru jsem všechny nabyté zkušenosti realizoval na cizích lidech, u nichž jsem neměl plně pod kontrolou aspekty jejich osobní motivace, stravovacích návyků, rodinných poměrů atd. – do míry, jak to můžu mít relativně pod kontrolou u dětí vlastních. Jim se teď intuitivně snažím předávat všechno to, čemu ve vnitru duše věřím, že má největší hodnotu. Kam na cestě dojdeme, nevím – jako jsem to nevěděl nikdy v minulosti. Co ale vím – že mě ta cesta strašně baví. Věřím, že i kluky.

Milane, možná nejtěžší otázku jsem si schoval na teď. Mluvme o perspektivě úspěchu. Nejspíš se shodneme, že úspěch znamená spokojenost a že nutně nemá přímou korelaci s hmotným ziskem. Asi důležitou podmínkou spokojenosti bude najít vyváženej vztah mezi svými schopnostmi a ambicemi. A taky čistý svědomí. Napadá mě, že možná proto znám tolik zazobaných – záměrně neříkám bohatých – právníků, co chlastaj. Protože když se ohlídnou za sebe, aby zjistili, co dobrýho kdy v životě udělali (a každýho, snad s výjimkou těžkých psychopatů, taková fáze dřív či později čeká), tak zkonstatujou, že nic. Že si jenom celej život strhávají peníze z cizích peněz. Ale to jsem uhnul. Moc mě – na závěr tolik obohacujícího času s tebou – zajímá: Jak ty sám skrz optiku svýho životního příběhu vnímáš téma úspěchu, spokojenosti, ambicí vs. schopností?

Já jsem nikdy neměl strach z toho, co bude zítra. Třeba princip pojišťování se proti čemukoli je mi zcela cizí a nenacházím v něm pro sebe nic smysluplného. Často mě to ve společnosti staví do role podivína nebo (v očích lidí) nezodpovědného člověka, jsem na to zvyklý. Všechno, co jsem v životě dělal, dělal jsem živelně a většinou se dobral pocitu vnitřní spokojenosti. Nakonec se mi – opět živelně – podařilo mít i rodinu a tři zdravé a bystré děti, ze kterých mám radost. Optimisticky vzhlížím do budoucnosti. Snažím se být otevřený, učit se a předávat dál. To vše pokládám za úspěch a štěstí.