Během dekád své praxe nezávislého testera jsem si osvojil téměř každou svou vyjížďku na libovolném typu lyží považovat za testovací seanci; ač zdánlivě bezdůvodnou. Prakticky to obnáší „jen“ zůstávat v mentální bdělosti a být otevřený k tomu, co mi lyže a tělo sdělují – nic, co by se při jakémkoli lyžování nehodilo.
Znát své lyže
Pokud jste jako většina závodníků (lhostejno jaké úrovně), nejspíš máte doma vak plný běžek, nebo i několik. Podobně jako vybrat si vhodný pár v obchodě, zvolit si správné lyže do svého závodu je neméně důležité. Předsoutěžní testování bývá jednou z typických pastí, v nichž se ztrácí čas a mentální koncentrace, mešká kvalitní rozcvičení, nemluvě o startu na špatně zvoleném páru lyží.
Osobně mám za to, že závodníci by měli být ve svých klubech odmala vedeni k tomu, aby dokonale své lyže znali – což je dovednost osvojitelná si neustálým testováním jak v tréninku, tak před samotným závodem. Ke každému startu by pak neměli mít dovoleno vzít si víc než dva páry.
Jedním z důvodů jsou úspory: je zkrátka mrhání časem, úsilím i prostředky mazat drahými vosky víc párů lyží, když závodit můžete na jediném. Dalším důvodem je, že při dvou párech se závodník vyhne ztrátám času, zmeškání nebo odbytí řádného rozehřátí a nežádoucího stresu z nerozhodného výběru a souvisejícího nekončícího testování více párů do poslední možné chvíle. Zkušený závodník by měl být schopen zúžit svůj výběr na dva nebo i jediný pár, který nejlíp vyhovuje daným podmínkám.
Výběr vhodných lyží začíná dlouho před konáním vlastní soutěže – první důležité kolo absolvujete už při jejich nákupu. Předjímejme, že jste si od obchodníka vybrali ty pro vás nejvhodnější, které měl; to vás posouvá k dalšímu úkolu, jejž jsem nastínil už nahoře: ze skoro každé své vyjížďky se naučit dělat testovací proces.
Klasické experimenty
Na klasické lyži experimentujte se záměrným prodlužováním mazací komory a všímejte si, v jaké fázi začne lyže ve skluzu tahat za nohy; v ten moment jste nejspíš právě překročili konec optimální mazací zóny. Jindy můžete zkoušet totéž s více vrstvami stoupacího vosku – a opět číhat na bod, při kterém lyže začne tahat.
Vlastníte-li jeden perfektní pár běžek (tak jako většina lyžařů), zkoušejte jej na klistrových i tvrdých površích; svědomitým testováním na různých typech sněhů můžete naznat, že tento jediný pár vám vyhoví v široké škále různorodých podmínek. Určitě experimentujte i se zkracováním délky nánosu stoupacího vosku v mazací kapse; dost lyžařů shledá, že při přechodu do skluzu se jim lyže může nadměrně dlouho loudat, obvykle v sekci za patou.
Máte-li vybráno víc párů, u nichž se jejich použití do specifických podmínek částečně překrývá, testujte s prohozenými lyžemi na každé noze, mou nejoblíbenější porovnávací metodou. Na jedné noze lyže z páru A, na druhé z páru B, hluboké soustředění a dávat pozor, co přes každou nohu vnímáte.
(Foto: Facebook)
Past testovacích drah
Dost laiků si představuje, že závodníci testují před svým startem velké množství lyží, neustále projíždějíce přes fotobuňku. Osobně mám za to, že testování přes libovolnou formu fotobuňky nedává moc smysl a pro závodníka jde o ztracený čas.
V závodě volnou technikou zatěžuje při bruslícím odrazu každou lyži až čtyřnásobkem své hmotnosti; přičemž ve fotobuňce má na každé běžce jen polovinu své tělesné váhy. Mnohonásobně zatížená lyže je oproti té z poloviny zatížené zcela jinak se projevujícím typem náčiní.
Fotobuňka neprozradí, jak daná lyže skutečně lyžuje. To když pominu, že při závodě lyžař jede po obvykle teplejším, provozem zahřátém povrchu než v dráze fotobuňky. Stejná lyže se bude chovat zcela jinak v měkkém než na tvrdém.
Na trati závodu tráví lyžař až 70 % svého času ve stoupáních, přičemž nejrychlejší lyže z fotobuňky může být tou nejpomalejší v mnohem měkčích podmínkách v soutěži. Máte-li například příliš tvrdou špičku lyže, bude se vám při bruslení do kopce kousat do měkkého sněhu a mít tendenci brzdit vaši cennou dynamiku; přičemž stejná lyže ve fotobuňce mohla vykazovat nulové brždění a být rychlá jako blesk.
Při závodě vám může být významně užitečnější lyže snadno se pohybující v pomalejším, stoupacím tempu; ne nutně ta, která jede nejlíp z kopce. Můžete získávat čas při stoupáních a na kritických přechodech horizontů, přičemž zdaleka ne tolik času ztrácet ve sjezdech.
Jaké jsou tedy nejběžnější konvenční formy testování běžeckých lyží?
(Foto: Facebook)
Fotobuňkový test
Jakkoli mají průjezdy fotobuňkou svou legitimní užitečnost pro základní testy typu porovnávání mazání a struktur skluznic, nepovažuju za vhodné se na ně spoléhat jako na jedinou metodiku pro výběr lyže do závodu. Při fotobuňkovém testu je kriticky důležité mít vyfrézovanou pevnou, přes noc vymrzlou stopu, jinak do hry vstupuje mnoho nežádoucích proměnných. Dráha vodicí stopy musí být dostatečně projetá v přímém směru, nesmí být na větru a nesmí docházet ke kolizím s ostatními lyžaři; sníh v testovací stopě by se měl velmi podobat tomu, jaký bude na závodní trati. Testuje se v rychlostech okolo 15 km/h.
Dojezdový test
Rozjedete se z klidu z označeného místa na vrcholku vyvýšeniny dolů svahem dost prudkým na to, aby lyže samočinně nabrala vlastní rychlost, aniž by jí jezdec svou aktivní dynamikou jakkoli pomáhal. Označíte si místo dojezdu a proceduru opakujete s dalším párem lyží. S ohledem na velmi nízkou dojezdovou rychlost je důležité brát v potaz, že délka ujetého úseku bude velmi citlivá na poryvy větru, změny zatížení lyží, nečistoty či jiné neregulérnosti v dojezdové stopě.
Držení se za ruce
Pokud máte k dispozici rovněž závodícího kolegu, zdánlivě divná, avšak překvapivě spolehlivá a praktická testovací metoda obnáší rozjet se ve dvojici z kopce, netřeba být ani ve stopách. Držte se přitom za ruce za účelem, abyste vzájemně srovnali rozjezdovou rychlost. Jakmile cítíte, že jedete stejně rychle, pusťte se a sledujte, kdo z vás dvou zrychlí a/nebo dojede dál. Poté si ve dvojici prohoďte testované lyže a proces opakujte. Velkou výhodou je, že při závodech zejména volnou technikou lze tuto metodu aplikovat přímo na vlastní trati, na soutěžním povrchu.
(Foto: Facebook)
Pocitový test
Při častém, nejlíp neustálém testování si dřív či později vykultivujete subjektivně spolehlivý cit pro sledované charakteristiky lyží. Upřímně, jde o nejlepší metodu, jak porovnávat komplexní vlastnosti lyží, a vpravdě způsob, na němž dominantně stavím při vlastním pocitovém hodnocení v našem magazínovém testování.
Vyžaduje to roky praxe a schopnost trvalé mentální koncentrace, ale zkušení závodníci bývají v tomto ohledu velmi dobří. V závodní den si nechají namazat porovnávané lyže stejným druhem vosku a jednoduše se na nich projedou, případně s jednou lyží z páru na každé noze. Pokud nedokážou rozeznat rozdíl, mají volný výběr, případně zvolí ty, které pojedou rychleji z kopce formou nějaké z metod zmíněných výše.
Při testování běžek na klasiku je volba ještě jednodušší – obvykle se vyplatí vybrat si pár, který nejlíp stoupá. Při troše štěstí bude mít závodník jeden nebo dva páry, které se budou stabilně ukazovat jako nejlepší ve svých specifických podmínkách. Takových lyží si pak závodník cení jako příslovečné oko v hlavě a vydrží mu dlouhá léta. Kdykoli vidíte vrcholové závodníky v soutěži na lyžích starých grafik, má to právě tento důvod.
Postupně s nabývajícími zkušenostmi a testovací praxí budete schopni spolehlivě určit ze svých plných vaků lyží ten subjektivně nejlepší pár či dva. Podobného se usilovně snažím dosahovat v magazínových skitestech. V obou případech solidně funguje zlaté pravidlo: dělat věci jednoduše.
(Foto: Facebook)
