Článek vyšel v časopise SNOW 146 (říjen 2023) v rámci materiálového přehledu pro běžkařskou veřejnost

Když jsem byl požádán zamyslet se nad stávajícími trendy na trhu běžeckých lyží, samotného mě překvapilo, s jakou převahou a v kolika kontextech se mi stále vracelo téma skinů. Jenže marná sláva, tento typ běžek zůstává v posledních zhruba pěti letech fenoménem nejen tuzemského obchodu, ale celého, přinejmenším evropského, lyžařského průmyslu. Ve Skandinávii i na západoevropských trzích tvoří prodeje skinů dlouhodobě více než polovinu veškerého odbytu běžeckých lyží. A jakkoli je těžké dobrat se oficiálních čísel, dost podobné odhady nabízejí i mé další oborové kontakty. Skinová mánie, zdá se, řídí významnou část soudobého běžkařského marketingu a připisuje se jí zásluha na postpandemickém oživení celého odvětví.

Závodnický nihilismus

Poučné je pozorovat úpornou, ale zatím roky marnou snahu výrobců skinových lyží proniknout do nejvyššího patra závodního lyžování. Nebudou to mít jednoduché – zejména s ohledem na obrovský pokrok v závodních mikrokontaktních „zero“ modelech a v celkovém designu, konstrukci a výkonnosti dobře navoskovaných hladkých běžek.

Na skinové lyže však vřele reaguje mírně odlišná cílovka. Mnoho sportovních i na různých úrovních soutěžících lyžařů se zajímá o materiál závodního střihu a chce skinové lyže pro bezstarostný okamžitý trénink, nebo dokonce pro pohodlnou každodenní klasiku. Všechny hlavní značky lyží už po několik let vyrábí skinové verze svých závodních topmodelů a třeba na tratích masových laufů je tento typ lyží rok od roku zastupován stále zřetelněji.

Pravověrní závodníci se staví ke skinovým lyžím zpravidla nevrle; dost takových znám a jejich postoj chápu: obava neničit si celoživotně pěstovaný cit pro odraz jim brání postavit se na jakoukoli verzi nemazací lyže. Od těch, kteří přeci jen ze skeptické zvědavosti skiny projeli, slýchám v kostce: „Vcelku solidní odraz, pokud se do něj vcítím. Při soupaži s přikopáváním umí být na poloviční váze vcelku rychlé. Dokonce i při běžné soupaži, pokud nejdu agresivně na špičky. Ale kdykoli jdu těžištěm dopředu, pocitově drhnu v situaci, kdy potřebuju letět. A když si vezmu tvrdší lyže a nedrhnu, neodrazím se z nich.“

Rozumím těmto výtkám. Jenže je třeba brát v potaz, že typický závodník vyrostl na klasickém voskování a rád stráví úvodní část svého lyžařského dne nad kopytem mazáním s tím, že po úvodních minutách na sněhu ještě bude – opět rád – svou stoupací mázu v rámci její délky či tloušťky optimalizovat. Nejspíš pro něj platí podobné, co jsem upřímným sebezkoumáním poznal na sobě: když lyžuju na vlastní máze, jsem emocionálně zainteresovaný na tom, aby to fungovalo; když mi chybí odraz, upravím krok. Když lyžuju na skinech či jiných nowaxech, cokoli menšího než dokonalost vnímám jako jejich chybu; nemám sklon být k nim shovívavý nebo hledat způsoby, jak využít jejich silné stránky.

Ale jak zmíněno, aspirující závodníky nepovažuju za hlavní cílovou skupinu skinů. V přívětivě zvlněném terénu krušnohorských hřebenovek jsem vloni potkal známou, bývalou elitní závodnici, užívající si v čerstvých stopách dobrého sněhu a počasí. Zaznamenal jsem, že oba stojíme na skinech, a zeptal se jí na ně: Ano, mám je ráda, když nemám moc času a chci jezdit klasicky. Radši trávím čas lyžováním, než abych se snažila přijít na kloub mazání a pak to čistila. Mám je ráda kvůli snadnému používání. – A výkon? – Většinou je to kompromis. Ve většině případů, kdy na nich jezdím, by asi nikdy nebyly závodním řešením. Ale na trénink fungují parádně. – A nevadí ti jako závoďačce jejich skluz? – Neblbni, jedou fajn. Porovnáme se ve sjezdu?


(Foto: Facebook)

Z jiné perspektivy

Ještě na moment u tématu závodníků a skinů zůstanu a dovysvětlím svůj subjektivní názor, proč nevidím skiny jako životaschopné řešení na nejvyšší úrovni soutěžního lyžování. Výkonnost správně namazaných lyží je zkrátka nepřekonatelná, a pokud má závodník v týmu dostatek lidí, má prakticky pokaždé větší šanci dostat lepší lyže, než by byly kompromisní skiny.

Jenže na nižších úrovních soutěžení může kalkulace vyznívat dost jinak. Bez kompletní flotily závodních lyží vhodných pro dané podmínky a bez vlastního servisního týmu, který je od kuropění na nohou kvůli vašim lyžím, se jakékoli záludné podmínky stávají výzvou a oříškem. Za takovýchto okolností může být sebevětší penzum zkušeností sice velkou pomocí, ale i ti nejzkušenější solitérní závodníci budou chybovat mnohem častěji než sehraný tým.

Každý servisman potvrdí, že když voskuje lyže do závodu a má k dispozici testovací flotilu lyží, testovací jezdce a svůj plný sortiment vosků, je téměř jisté, že dostane lyže do hry. Ale pokud bude na tom samém místě s minimalizovanou sadou vosků a bez kohokoli dalšího k dispozici, je to o nervy. A i když se schová za své staré velké voskařské ego, které mu velí blafovat a ani nepomyslet na ty zatracené skiny, otevřenějším hlavám by možná prospělo mít po ruce solidní univerzální zálohu.


(Foto: Facebook)

V čem jsou tedy dobré?

Co tedy mají znamenat všechny ty nové omohérované topmodely všech značek? Co od nich za své nemalé peníze můžete čekat – a pokud jejich výkon nemá být výjimečný, proč si vůbec pořizovat ty nejlepší a nejdražší skinové lyže na trhu?

Zjednoduším odpověď na tři nejdůležitější aspekty a začnu odzadu.

Hmotnost. Lyže nejvyšší třídy jsou podstatně lehčí než modely nižší. Ačkoli hmotnost nikdy není běžkařovým primárním zájmem, rozhodně si vždy všimnu, když si stoupnu na levnou lyži. Jsou to tanky. Těžké lyže snižují tempo jízdy, zvyšují námahu při lyžování a jsou těžkopádné při zatáčení a manévrování. Na těžkých lyžích si připadám jako horší lyžař.

Rychlost. Lyžování bývá dřina a dobrý skluz je tu velkým pomocníkem. Závodní skinové modely využívají materiál skluznice a délky a polohy skinů, které jsou zaměřeny na optimální rychlost. To samozřejmě přináší určitou daň ve snížené odolnosti materiálu a zhoršené odrazové schopnosti zmenšeného skinu. I když necháme skiny stranou, závodní modely obecně poskytují lepší flexi a nejskluznější materiály – lyže jsou samy o sobě rychlejší.

Reakčnost. Levnější lyže mají tendenci působit líně, bez ohledu na to, jak tuhé nebo aktivní jsou ve flexi. Dražší konstrukce lyží nejsou jen lehčí – nabízejí také pružnější odezvu materiálu a vracejí více energie, kterou do nich vložíte. Zní to možná mlhavě, ale během své testérské praxe jsem naznal, že jde o jeden z nejdůležitějších aspektů při hodnocení lyží jakéhokoliv typu.

Což mi umožňuje přesunout pozornost od skinů k tomu ostatnímu spolutrendujícímu.


(Foto: Facebook)

Voskovatelné lyže: nejlepší skluz (a někdy i odraz)

Hladké – tedy mazací – lyže klasické i bruslicí zůstávají tradičním prodejním evergreenem a těžko kdy z obchodů zmizí. Jejich relativně vysoké odbytové kvantity mají z významné části na svědomí každoroční prodeje sportovním oddílům i individuálním závodníkům. Původem nelyžařští aktivní sportovci, například (ale nejen) cyklisti, zase kondičně téměř výhradně bruslí, nezřídka na těch z nejvyšších dostupných modelů, vzdor své mnohdy všelijaké technice. (Ale obchodům to pomáhá.) U uživatelských skupin nižší sport, fitness a turistika však segment mazacích lyží setrvale ztrácí na popularitě ve prospěch novodobých nowaxových běžek, a to i přes neobvyklou technologickou kvalitu, kterou nižší modely dědí od závodního segmentu.

V čem tkví kouzlo namazané běžky? V možnosti přizpůsobit si délku a sílu mázy. Lyže ustřeluje? Přidám vrstvu nebo mírně prodloužím mázu. Moc tupé? Uberu. Perfektně namazané lyže vždy poskytují tu nejlepší možnou rovnováhu mezi odrazem a skluzem a vždy budou. Pravověrní závodníci dobře vědí, na co a proč nikdy nedají dopustit.

Problémem tradiční běžkařské mázy je její vysoká závislost na teplotě a sněhových podmínkách – a obojí nebývá v průběhu lyžařské trasy konstantní. Špatně namazané lyže mohou vést k velmi frustrujícím zážitkům v jinak sebekrásnější krajině. Závodníkova morálka je navyklá si s takovou situací víceméně rutinně poradit, rekreant po několika promazaných zkušenostech posoudí, pokud ho běžky ještě zajímají, poznat ten nejbezpečnější odraz, jaký lyžování zná.


(Foto: Facebook)

Nemazací lyže: úřadující vládce trhu

Dlouhé roky bývaly šupinové lyže jedinou nemazací alternativou a zejména u lyžařských turistů vždy populární. Jejich silnou stránkou je snadný a zřetelný odraz ve všech podmínkách kromě zledovatělých, hodí se do širokého váhového rozmezí, vyžadují minimální a velmi jednoduchou údržbu a jsou cenově výhodnější než ostatní nowaxy. Mají obvykle dlouhou gripovou zónu a jsou pomalejší než ostatní nemazací typy. Pro začínající lyžaře a pro ty, kteří kladou důraz na kontrolu nad rychlostí, zůstávají šupiny často nejlepší volbou.

Lyžaři, kteří chtějí posunout své dovednosti o úroveň výš, ale stále nechtějí voskovat, mohou posoudit aktuálně oblíbené skinové nebo nanoskluznicové běžky (jimž se věnujeme na dalších stranách). Na rozdíl od šupin solidně zabírají i ve zledovatělých podmínkách a alespoň „nějak“ fungují v jakémkoli počasí – přinejmenším do té míry, aby se na nich trasa dala slušně objet. A to se v rekreačním lyžování počítá.

Celý nemazací segment za posledních pět let, ale pravděpodobně mnohem déle, roste nejrapidněji z běžkařského odvětví. Pro ilustraci – v rámci klasických běžek (tedy bez bruslicích modelů) představují nowaxové lyže kvalifikovaným odhadem až 80 % veškeré produkce, přičtu-li do statistik i stále žádanější backcountry modely (což jsou v principu širší klasické nemazací běžky).

Já osobně coby horlivý vyznavač backcountry stylu preferuju co nejširší lyže a vybavené šupinami, ne skiny; má to svůj specifický důvod: často na BC lyžích projíždím terény horských rašelinišť plné různě skryté vody, bahna, suchých trav a větví – nic z toho nedělá materiálům skinů dobře co do funkčnosti i trvanlivosti, na rozdíl od řádně parafínem promaštěných šupinových skluznic, kterým je to fuk.

To nás vrací zpět k základní uživatelské moudrosti při výběru lyží: každému, co jeho jest. Před nákupem jakýchkoli lyží – BC, nowaxů nebo tradičních běžek – si co nejpoctivěji odpovězte, co, kde a jak na nich hodláte zažívat, a teprve potom prozkoumávejte nabídku. Jsem přesvědčený, že každý po svědomité sebeanalýze najde – a to velmi cíleně, nikoli nahodile – pro sebe ten pravý pár, ne nutně jediný.

Šťastnou ruku při výběru a hojně sněhu!