Tento článek vyšel v časopise SNOW 140 (listopad 2022)


Na lyže se poprvé postavila ve třech letech, v pěti vítězně absolvovala první závody a začala trénovat pod vedením bratrance Gastona Cavagnouda ve ski klubu v rodném La Clusaz. V patnácti povýšila do francouzského juniorského týmu a trenéra si vzala s sebou. Už v té době se projevovalo prokletí, které mělo i do budoucna komplikovat Régine život – úrazy.

Kariéra ve stínu zranění

Hned ve druhé reprezentační sezóně ji vyřadil přetržený levý křížový vaz, o rok později léčila zlomeninu ramene a rok nato opět přetržený křížový vaz, jen tentokrát na druhé noze. Konečně se v jejích dvaceti letech situace uklidnila a nic nebránilo tomu, aby se postavila poprvé na start Světového poháru – těsně před Vánoci v roce 1990 tehdy v alpské kombinaci v Morzine skončila na patnáctém místě.

O dvě sezóny později už se radovala z prvních pódiových umístění ve svěťáku, a to navzdory silným bolestem zad, kvůli nimž musela trénovat se speciální ortézou. Definitivní průlom pro ni znamenal ročník 1998/99. V prosinci se blýskla druhým a třetím místem, parádně se jí následně dařilo v lednu v Cortině d’Ampezzo. Dojela si tam pro premiérová vítězství ve sjezdu a super-G, jež doplnila ještě jedním třetím místem ze super-G.

Mávnutím kouzelného proutku se 163 cm vysoká francouzská sjezdařka stala jednou z favoritek pro nadcházející mistrovství světa ve Vailu. Jako vždy, když se nadechovala k velkým výsledkům, byly okolnosti proti. Při prvním tréninku na sjezd přišel těžký pád, který měl znovu za následek poranění vazů v pravém koleni. Místo medailových nadějí následoval předčasný konec sezóny.

„Po každém úrazu jsem si řekla, že to ještě není konec. Teď ještě ne, vrátím se. Moje vášeň pro lyžování mě vždy poháněla. Začínat neustále od nuly a postupně si budovat svou pozici je obtížné. Stejně tak je ovšem jisté, že překonávání těžkostí pomáhá budovat charakter,“ byla Régine Cavagnoud přesvědčená.

Karta se obrací

Proto s odhodláním napřela všechny síly k návratu a v listopadu 1999 byla zpět na lyžích. Tentokrát se zdálo, že bude mít konečně štěstí. Odjezdila kompletní sezónu, a dokonce v ní skončila třetí v celkovém bodování. To zopakovala i o rok později, když dokázala ještě zlepšit svůj bodový zisk, a navíc si svými výkony vysloužila malý křišťálový glóbus, vytoužený titul mistryně světa a národní mistrovský titul – to všechno v super-G. Zdraví drželo a za dveřmi byla sezóna, jejímž vrcholem měly být zimní olympijské hry v americkém Salt Lake City. Po letní přípravě přišla první možnost konfrontace se soupeřkami v rámci ski openingu na ledovci Rettenbach. A Régine byla ve skvělé formě. V kariéře sbírala umístění na stupních vítězů především v rychlostních disciplínách, v Söldenu se na ně potřetí prosadila i v obřím slalomu.

Jenže tento bronz měl zůstat posledním z jejích třiadvaceti pódiových zápisů ve Světovém poháru. V pauze, která po sezónním úvodu následovala před listopadovou rychlostní prověrkou v Copper Mountain, zamířil francouzský tým trénovat na Pitztal, kde měl na 29. října domluvenou společnou přípravu s německými lyžařkami působícími v Evropském poháru.

Mohl to být krásný den...

Podmínky byly na sjezdový trénink perfektní, slunce svítilo, sněhové krystalky ledovce se pod jeho paprsky blyštěly a viditelnost byla bezchybná. U první hrany na kraji sjezdovky stál francouzský trenér Xavier Fournier, o něco níže potom Němec Markus Anwander. Start lyžařek měli na starosti fyzioterapeut David Fine za Francii a Chorvat Tjesimir Peranic na německé straně.

Po čtvrté jízdě signalizovala Régine svému týmu, že chce ještě před úpravou trati rychle stihnout jednu jízdu. Testovala nový materiál a potřebovala zjistit, jak se budou lyže chovat na rozbitém povrchu. Od startéra dostala zelenou, a tak se o několik minut později nahoře odpíchla, zaujala sjezdový postoj a vydala se do údolí.

Po úvodních zatáčkách zmizela svému kouči a týmové kolegyni Carole Montillet z očí, před sebou měla terénní nerovnost. Za ní se nečekaně přímo v trati objevil německý trenér Markus Anwander, který kopec křižoval. Jeho asistent stojící na okraji pisty stačil jen chvilku před katastrofou zpozorovat nebezpečí a snažil se křikem svého šéfa upozornit. Ten jej ovšem neslyšel. Závodnice jedoucí rychlostí přesahující osmdesát kilometrů v hodině už vůbec neměla šanci kolizi odvrátit.

V jediném děsivém okamžiku se srazili hlavami, aby následně bezvládně padali po příkrém svahu dolů, až se zastavili o sto metrů níže. Trénink byl okamžitě přerušen, jako první byli na místě Carole Montillet a francouzští kouči Laurent Donato s Xavierem Fournierem. Jejich svěřenkyni v důsledku nehody přestalo bít srdce, takže ji na svahu museli oživovat.

„Tragédie nás všechny svým způsobem spojila, všichni jsme tam v tu chvíli byli. Když jsem se dostala na místo, její tělo ještě stále klouzalo po svahu. Pak jsem jí na očích viděla, že už s námi není. Bydlely jsme spolu na pokoji a já musela zařídit předání jejích věcí. Pamatuji si ještě, jak jsem do tašky balila její helmu, celou od krve,“ popisovala deníku Le Parisien Carole Montillet, která se z nehody své výborné kamarádky nikdy docela nevzpamatovala, ačkoliv jen o pár měsíců později dokázala v Salt Lake City vyhrát zlato v olympijském sjezdu.

Paralelní pokoje

Za nějaký čas, který se zdál být nekonečný, dorazil na místo záchranářský tým, který posléze oba zraněné odtransportoval vrtulníkem do nemocnice v Innsbrucku. Lyžařku čekala náročná, několikahodinová operace – kromě rozsáhlých poranění hlavy utrpěla řadu zlomenin v oblasti obličeje a hrudníku, silně pohmožděné byly plíce a játra. Posléze byla uvedena do umělého spánku, mezitím byla informována rodina. O pár místností vedle rovněž v umělém spánku ležel trenér Markus Anwander.

Lékaři v následujících dnech podrobili zraněnou sérii vyšetření. Bohužel byli nuceni konstatovat, že mozek jedenatřicetileté Régine Cavagnoud nepracuje a sjezdařku na živu udržují pouze přístroje. Ve středu 31. října v 9.40 ráno byla světová šampionka v přítomnosti svých blízkých odpojena. Byl konec. Lyžařský svět byl v šoku. „V Söldenu jsme spolu stály na pódiu, o dva dny později se smrtelně zranila. Extrémně mě to zasáhlo, protože jsem si najednou naplno uvědomila, jak je život plný nebezpečí a že z jednoho dne na druhý může být najednou po všem. Došlo mi, jak moc je smrt součástí života,“ vzpomínala po letech pro deník Blick Švýcarka Sonja Nef.

Francie se ponořila do smutku. Pozůstalým kondoloval prezident Jacques Chirac, ministryně sportu Marie-George Buffet i prezident německého lyžařského svazu Fritz Wagnerberger. Bylo rozhodnuto, že ostatky sportovkyně budou převezeny z Rakouska k pohřbu v jejím rodném La Clusaz. Fasádu tamního turistického centra stále zdobil ohromný rozesmátý portrét Régine, který tam místní instalovali na oslavu poté, co zvítězila na světovém šampionátu. O devět měsíců později u něj hořely svíčky a vesnici v savojských Alpách ochromil smutek.

„Je to nesmírně náročný týden pro celý lyžařský sport a také pro mě. Jsem z hloubi duše šokovaná. Už dříve jsem si při tréninkových jízdách tu a tam říkala – tady by se klidně mohl stát nějaký průšvih, protože je na svahu až příliš lidí. Ale že se může stát něco takhle strašlivého…,“ uvažovala pro Frankfurter Allgemeine Zeitung Michaela Dorfmeister.

Měla pravdu? Byly tréninkové jízdy až příliš lehkovážně zajištěné, když přišlo na bezpečnost? V zákulisí se naplno rozhořela hádka francouzského lyžařského svazu s tím německým. Oba subjekty se vzájemně vinily ze sjezdařčiny smrti.

Po dvou týdnech a opakovaných operacích obličeje a zad lékaři v Innsbrucku probudili z umělého spánku Markuse Anwandera. Na něj se v rozhodujících chvílích štěstěna usmála. Do okolností kolize však nové světlo nevnesl, z incidentu si vůbec nic nepamatoval. „Jsem nevinný, to je můj osobní názor, ale podložila ho řada dalších. Teď je vše na státním zastupitelství,“ reagoval pro tisk.

Od odrazu neměla šanci

Rozhodnutí bylo tedy na rakouských úřadech, důkladné vyšetřování trvalo tři roky, během nichž se obě strany nadále snažily hodit vinu na tu druhou. Časem se začaly ukazovat trhliny v organizaci osudného dne na Pitztalu. Před společným tréninkem se Francouzi a Němci nesešli na poradu, jak bývá běžně zvykem. Podrobnosti se uzavíraly až za pochodu přímo na kopci, navíc každý tým měl vysílačku naladěnou na jinou frekvenci. Francouzi tedy neslyšeli, co říkají Němci, ti zase neměli potuchy, co řeší jejich kolegové. David Fine a Tjesimir Peranic, kteří měli společně na starosti start, působili tou dobou v oblasti vrcholového lyžování poměrně krátce. Navíc doslova a do písmene nedokázali nalézt společnou řeč. Jeden druhému rozuměli jen velice špatně a chybějící slovíčka si vynahrazovali posunky. Na dohled se pohyboval ještě Xavier Fournier, který tedy viděl i pátý start své svěřenkyně.

Před startem první závodnice bylo rozhodnuto, že sjezdařky pojedou celkem pět jízd. Každá se spustí od startu do cíle čtyřikrát, načež bude následovat půlhodinová přestávka na úpravu trati před poslední jízdou. Francouzská šampionka si ale chtěla vyzkoušet lyže v jízdě navíc ještě před úpravou, na svou pátou jízdu tedy zamířila ihned. Pokud by nahoře byla zkušená dvojice, nikdy by jí za těchto okolností nedovolila vystartovat a informovala by ji, že hrozí srážka.

To se nestalo. Régine Cavagnoud netušila, že se vydává do branek, zatímco probíhá údržba. Markus Anwander při úpravě trati neměl ponětí, že se k němu řítí sjezdařka. Dělilo je posledních několik vteřin. Změna plánu, nedodržování bezpečnostních zásad, komunikační nedostatky. Dvě zbytečné oběti chaotického rozhodování.

Trpký konec

Ve francouzském Annecy zasedl na jaře 2005 soud, kde byli žalující stranou pozůstalí a žalovanou Xavier Fournier s Davidem Finem. Ti se snažili prezentovat jako obětní beránci. První jmenovaný tvrdil, že bez ohledu na to, jaká právě podle plánu probíhala fáze tréninku, neměl být německý trenér pod hranou. Fyzioterapeut zase uvedl, že varoval Tjesimira Peranice, že posílá závodnici na trať, a žádal ho, ať upozorní Markuse Anwandera. Potíž byla, že podle dalších svědků už v té době Chorvat na startu nebyl. Byl přesvědčen, že probíhá plánovaná pauza, start opustil a bokem balil vybavení.

Soud nakonec odsoudil francouzské trenérské duo k podmíněnému tříměsíčnímu odnětí svobody a pokutě 5 000 eur. Současně přiznal každému z rodičů 24 000 eur, sestře Valérii 16 000 eur a snoubenci Régine Bertrandovi 28 000 eur jako odškodné. Těžko to mohlo zmírnit jejich bolest ze ztráty milované osoby, obzvlášť když viděli, jak byla zbytečná.

„Od té doby na nás všichni zapomněli. My nemůžeme. Už dlouho jsem neviděl žádného z trenérů Régine. Prosím, žádní další mladí lidé by neměli takto přijít o život,“ apeloval u francouzského soudu otec François Cavagnoud.

Soudní řízení čekalo dvojici trenérů i v Innsbrucku, tentokrát kvůli podílu na zranění Markuse Anwandera. Tamní soud jim nejprve uložil uhrazení poloviny nákladů za utrpěnou škodu. Poté, co se německá strana odvolala k vrchnímu soudu, dočkalo se rozhodnutí revize a Xavieru Fournierovi s Davidem Pinem bylo nařízeno vyplatit německému kouči refundaci ve výši sta procent neboli 112 000 eur. Jejich žádost o odvolání k nejvyššímu soudu byla zamítnuta.

Markus Anwander se po fyzické rehabilitaci už na Nový rok 2002 opět opatrně postavil na lyže a v rodném Garmisch Partenkirchenu pozoroval trénink svých svěřenkyň. Ve vrcholovém lyžování se pohybuje dodnes, v myšlenkách si neštěstí nese dál.

Régine Cavagnoud sérii zranění, co ji pronásledovala, a úspěchy, které konečně začala sbírat až s přibývajícími roky, často komentovala s úsměvem a svým pověstným nadhledem: „Vždyť třicet let je dobrý čas na vítězství, ne?“

Třicet jedna ale nebyl věk na smrt.






Michaela Kratochvílová
Lyžařská instruktorka a sportovní novinářka se specializací na Světový pohár v alpském lyžování. Aktuality o lyžařském dění píše také na Twitter jako @MisaKrat pod #SPsMisou.