Jak už to v Česku bývá, nehoda sama se odehrála během chvilky. Zato mediální debata, která následovala, se rozjela naplno a nadlouho. Během hodin zaplnily internet stovky komentářů, v nichž se míchalo soucítění, vztek, posměch i sebejistota lidí, kteří „přesně vědí, jak to bylo“. Pro jedny jasná vina rodičů, pro druhé selhání provozovatele, pro třetí důkaz, že dnešní děti nic nevydrží, a pro čtvrté důvod zakázat sněžná děla, boby nebo rovnou celé hory. Pokud něco tahle kakofonie názorů spolehlivě ukazuje, pak to, jak málo si dnes umíme ujasnit, kde na horách vlastně leží hranice bezpečí.

Sjezdovka jako dopravní tepna

Zásadní omyl začíná už u samotného pohledu na sjezdovku. V očích mnoha lidí je to pořád „jen kopec se sněhem“. Ve skutečnosti je to dopravní tepna. Má směr, provozní režim, technické zázemí i předpokládaný způsob pohybu. Lyžaři se po ní pohybují rychlostmi, které už neodpouštějí improvizaci, a povrch je upravený tak, aby byl rychlý, tvrdý a čitelný – tedy přesný opak toho, co byste chtěli pod boby.

Boby a sáně na sjezdovce nejsou problémem morálním, ale fyzikálním. Nedají se řídit v pravém slova smyslu, nemají hrany, neumějí účinně brzdit a v prudším svahu se mění v projektil. Co na louce funguje jako dětská zábava, se na sjezdovce mění v hazard, který nemá s dovednostmi jezdce téměř nic společného.

Technologie, která není vidět

Do toho vstupuje technika. Sněžná děla jsou dnes nedílnou součástí hor. Bez nich by se velká část sezony jednoduše nekonala. Jenže mezi tím „vědět, že tam jsou“ a „vidět je včas“ je někdy bolestně velký rozdíl.

Tady se začíná lámat kontrast mezi Alpami a Českem. V alpských střediscích jsou technické překážky až demonstrativně čitelné. Výrazné barvy, masivní ochranné matrace, pocit, že provozovatel nechce nechat nic náhodě. Ne proto, že by tam lidé byli méně neopatrní, ale proto, že systém je postavený tak, aby s lidskou chybou počítal.

Česká realita bývá nezřídka jiná. Úzké sjezdovky sevřené lesem, minimum prostoru, technika nacpaná blíž k trati, než by si kdo přál. Šedé dělo na bílém podkladu, které za plochého světla splývá s okolím. Ne z nedbalosti, ale z dlouhodobého kompromisu mezi tím, co by bylo ideální, a tím, co se „nějak vejde“. Problém je, že fyzika žádné „nějak“ neuznává.

V Alpách se na podobné situace reaguje reflexem. Když se někde něco stane, první otázka nezní, kdo za to může, ale co je potřeba změnit, aby se to příště nestalo. Přidá se matrace, posune se dělo, zvýrazní se okraj tratě, zpřehlední se značení. V Česku je reakce jiná. Ne technická, ale názorová. Ne systémová, ale osobní. Ne „co s tím“, ale „kdo za to“. Místo úprav terénu se upravují argumenty, místo ochranných prvků se posilují postoje. A tak se tu riziko často neřeší v prostoru, ale až v diskusi – kdy už je pozdě.

Když je zavřeno, ale ne tak docela

Další kapitolou je sjezdovka mimo provoz. Stav, který si veřejnost často vykládá po svém. Když nejezdí vlek a nikdo nekontroluje vstup, vzniká dojem, že kopec je volný. Jenže sjezdovka mimo provoz není opuštěná louka. Může se zasněžovat, může se upravovat, může na ní stát technika – a hlavně není připravená na jiný typ pohybu, než pro který byla navržena.

Chybějící nebo nejednoznačné značení pak vytváří šedou zónu, v níž se z dobrého úmyslu snadno stane průšvih. A děti jsou v tomhle ohledu jen zrcadlem dospělých rozhodnutí.

Diskuze místo řešení

Diskuse pod podobnými zprávami jsou fascinujícím sociologickým materiálem. Každý má jasno, každý ví, kdo selhal, a téměř nikdo nepřipouští, že realita může být složitější. V jednom vlákně se tak vedle sebe potkají výzvy k zákazům, nostalgie po „tvrdších časech“, výsměch ochranným pomůckám i autentické zkušenosti lidí, kteří podobné nehody zažili zblízka.

V tom šumu se ale ztrácí to podstatné: bezpečnost na horách není otázkou jednoho viníka, ale nastavení celého prostoru. A to se nedá vyřešit ani jedním paragrafem, ani jedním komentářem.

Odpovědnost jako sdílený prostor

Odpovědnost na horách není hra s nulovým součtem. Provozovatelé mají odpovědnost za čitelnost prostředí a ochranu technických prvků. Rodiče za volbu místa a dohled. A každý z nás za to, že dokáže rozlišit mezi svobodou pohybu a zbytečným rizikem. Nejde o zákazy radosti, ale o pochopení kontextu, ve kterém se pohybujeme.

Helma na bobech není znakem přecitlivělosti, ale reakce na realitu, v níž je na svahu víc lidí, víc rychlosti a víc tvrdých objektů než kdy dřív. Stejně jako volba svahu, který je k dané aktivitě určený.

Hranice, kterou musíme číst

Hory nikdy nebudou úplně bezpečné. A možná je to tak správně. Riziko k nim patří, stejně jako odpovědnost. Ale mezi přirozeným rizikem a zbytečným hazardem existuje hranice, kterou bychom se měli naučit číst dřív, než ji někdo překročí v plné rychlosti.

Sjezdovka totiž není místo, kde se chyby odpouštějí tím, že byly myšlené nevinně.