Jednoznačná odpověď obvykle neexistuje. Datace starých lyží je vždy kombinací indicií: značek, konstrukčních detailů, tvaru, materiálu i typu vázání. Zkušené oko ale dokáže z těchto stop složit poměrně přesný příběh – kdo lyže vyrobil, kde vznikly a v jakém období.

Značka jako první klíč

Největší výhru představuje dochované razítko, vypálený nápis nebo kovový štítek. Pokud je čitelný, otevírá se bohatý archiv výrobních tradic. Existují specializované databáze a sběratelské katalogy mapující evropské, skandinávské i severoamerické výrobce dřevěných lyží, podle nichž lze často určit nejen výrobce, ale i dekádu výroby.

Typickým příkladem jsou lyže označené názvem „Kristiania“. Ty musely vzniknout před rokem 1925, kdy bylo norské hlavní město oficiálně přejmenováno na Oslo. Podobně lze datovat lyže nesoucí staré názvy regionů, měst nebo dnes už neexistujících dílen.

Značka ale neznamená vždy tovární produkci. Řada malých výrobců fungovala jen několik let a jejich lyže se dnes dochovaly v jednotkách kusů. Právě tyto exempláře mohou mít pro sběratele větší hodnotu než sériová produkce známých značek.

Když značka chybí: domácí výroba

Pokud na lyžích nenajdeme žádné označení, velmi často jde o domácí nebo místní výrobu. Tyto lyže obvykle pocházejí z období před rokem 1910, kdy byla výroba v rukou truhlářů, sedláků a řemeslníků.

Takové lyže bývají nápadně dlouhé – často přesahují 2,5 metru. Bývají vyřezané z jednoho kusu místního dřeva, typicky z borovice, jedle nebo břízy. Tyto dřeviny byly lehké, dostupné a daly se relativně snadno opracovat ručními nástroji. V rozporu s dnešním významem slova „vykrojení“ šlo spíše o mírné vedení lyže v oblouku než o skutečné řezání hranou.

Charakteristickým znakem mnoha ručně vyráběných lyží je takzvaná kostková špička. Tento hranatý blok dřeva na špičce plnil několik funkcí: chránil lyži před prasknutím, pomáhal při napařování a ohýbání špičky a sloužil i jako opora při používání stoupacích pásů. Podle dobových historek na něj lovci a zálesáci spoléhali také při obraně proti divokým zvířatům – i když to už patří spíše do říše legend.

Regionální rozdíly

Tvar a šířka lyže často prozradí, odkud pochází. Švédské a finské lyže, určené především pro běh a dlouhé přesuny krajinou, byly úzké, obvykle kolem 60–65 milimetrů. Důraz kladly na rychlost, dlouhý skluz a úsporný pohyb v relativně mírném, zvlněném terénu. Byly optimalizované pro rovnoměrné zatížení, práci s jednou stopou a efektivní krok, nikoli pro prudké sjezdy.

Norské lyže – a později i jejich americké varianty vyráběné potomky norských přistěhovalců – byly znatelně širší, někdy až kolem 90–100 milimetrů. Nabízely větší stabilitu ve sjezdu, lepší nosnost v hlubokém sněhu a hodily se pro členitý terén hor a lesů. Tyto lyže už počítaly se sjezdem jako přirozenou součástí pohybu, nikoli jen jako nutným zlem na konci túry.

Specifickou kapitolu tvoří lyže z českých zemí, zejména z Krkonoš, Jizerských hor a Šumavy. Ty se historicky pohybovaly mezi severským a alpským pojetím. Staré české lyže byly většinou širší než švédské běžky, ale užší než robustní norské typy – často v rozmezí zhruba 70–85 milimetrů. Odpovídalo to místnímu terénu: kratší, ale strmější svahy, proměnlivý sníh a potřeba zvládat jak přesuny po hřebenech, tak prudší sjezdy do údolí.

České a rakousko-uherské lyže bývaly zpravidla kratší než skandinávské, což usnadňovalo ovladatelnost v lese a na úzkých cestách. Často šlo o ruční výrobu z jasanu, javoru nebo buku, tedy tvrdších dřevin dostupných ve střední Evropě. To jim dodávalo větší hmotnost, ale i odolnost – vlastnost ceněnou v tvrdém, zledovatělém sněhu Krkonoš.

Lyže vyrobené z jednoho kusu dřeva často nesly výrazný podélný hřbet. Ten zvyšoval pevnost a torzní odolnost a zároveň pomáhal, aby se na horní ploše nedržel sníh. Tento prvek se objevuje jak na skandinávských, tak na starých českých lyžích a představuje jednoduché, ale velmi účinné konstrukční řešení, které předznamenalo pozdější vrstvené profily moderních lyží.

Špička jako kalendář

Tvar špičky je jedním z nejrychlejších orientačních vodítek: plochá špička s rytou nebo malovanou dekorací obvykle ukazuje na dvacátá léta 20. století, kostková špička je typická pro třicátá léta, plynule zaoblená špička se prosazuje ve čtyřicátých letech.

Na některých lyžích lze najít ruční rytiny, geometrické ornamenty nebo iniciály výrobce. Tyto detaily dnes výrazně zvyšují historickou i sběratelskou hodnotu a často svědčí o tom, že lyže nebyly jen nástrojem, ale i osobní záležitostí.


(Foto: Facebook)

Od řemesla k továrně

Masová výroba lyží v Evropě se rozběhla v sedmdesátých letech 19. století, kdy se rozšířily přesné kovové nástroje britské provenience. Skutečný průlom ale přišel s norskou emigrací do Spojených států. Už v roce 1888 vznikaly první továrny ve Wisconsinu a Minnesotě.

Volba dřeva byla zásadním kritériem. Ořechovec byl extrémně tvrdý a houževnatý, ideální pro skokanské a závodní lyže. Javor nabízel podobnou pevnost, jasan byl lehčí a pružnější. Borovice byla nejlehčí a nejlevnější, a proto se hodila pro běžecké a turistické lyže. Každý materiál určoval charakter lyže i styl jízdy.

Co prozradí skluznice

Spodní strana lyže bývá další kronikou technického vývoje historických lyží. Ocelové hrany se začaly objevovat až po roce 1928. Do té doby se skluznice napouštěly dehtem nebo pryskyřicí. Od třicátých let se rozšířily laky na bázi nitrátu celulózy, často v tmavých nebo sytých odstínech, které lépe odolávaly vlhkosti.

V padesátých letech se objevují první plastové skluznice – fenolové, bakelitové a později polyetylenové. Laminovaná konstrukce s voděodolnými lepidly se po roce 1933 stala standardem a zásadně zvýšila životnost lyží.

Vázání: nejpřesnější datace

Nejspolehlivějším vodítkem bývá vázání. Nejstarší lyže používaly jednoduché kožené řemínky nebo provlečené pásky, které držely botičku na lyži jen hrubě. V roce 1894 se objevilo šroubované kovové vázání od Huitfeldta, které umožňovalo pevnější uchycení a určitou míru kontroly nad skluzem. Od roku 1913 se postupně prosazovaly pevné kovové přední třmeny, které udržely botu stabilněji během sjezdu i při prudších manévrech.

Ve dvacátých letech 20. století vznikaly systémy s bočními deskami, které se staly předchůdci pozdějších „pastí na patu“ a nabízely lepší přenos síly a ovládání. Speciální kapitolou jsou mechanická vázání jako konstrukce Zdarského nebo Bilgeriho, používaná i vojenskými jednotkami v první polovině 20. století.

Pro běžecké lyže se v roce 1927 prosadila konstrukce s kovovými kolíky, zatímco sjezdové lyžování zásadně ovlivnil systém Kandahar z roku 1928 s pružinovým lankem kolem paty. Po druhé světové válce se začala masově prosazovat bezpečnostní vázání s vypínacími mechanismy, které měly snižovat riziko zranění při pádech. Unifikovaná stupnice vypínacích sil známá jako DIN se rozšířila až koncem 70. a začátkem 80. let 20. století.

Důležité je mít na paměti, že vázání mohlo být v průběhu let měněno. Vyplněné staré otvory po původních upevněních jsou jasným signálem, že dřevo lyže je starší než kovové nebo později dodané vázání.

Socialistická výroba a licence Marker v ČSSR

V Československu během období socialismu existovala snaha zajistit dostupná a zároveň bezpečná lyžařská vázání pro širokou veřejnost i sportovní svazy. Na konci 60. let byla uzavřena licenční smlouva mezi německou firmou Marker — jedním z tradičních výrobců moderních bezpečnostních lyžařských vázání založeným roku 1952 — a československým podnikem Filmový průmysl Barrandov. Díky tomu se na domácím trhu vyráběla cenově dostupná a kvalitní vázání vycházející z technologií a konstrukčních řešení značky Marker. Tato licenční výroba měla význam pro rozšíření moderních bezpečnostních vázání v rámci organizovaného lyžování i rekreace v ČSSR.

Tato fakta pomáhají pochopit, proč se může na starých českých lyžích objevit vázání označené jako Marker nebo na něj navazující konstrukce, i když samotná lyže může být starší než éra licenční výroby. U takových kusů je zvlášť důležité rozlišit původ dřeva a původ samotného vázání — nezřídka bývá k vidění, že původní starší lyže dostaly až později nová kovová vázání vyrobená podle licence nebo importovaná.

Lyže jako životopis

Staré lyže často vyprávějí příběh svých majitelů. Odřené špičky, opravené praskliny, dodatečné vrstvy laku nebo domácí úpravy svědčí o tvrdých zimách, dlouhých túrách a sjezdech drsným terénem. Každý šrám má svůj důvod.

Právě proto nejsou historické lyže jen kusem dřeva. Jsou svědkem doby, kdy se lyžovalo s odvahou, důvtipem a schopností improvizovat. A čím déle se na ně díváte, tím víc detailů začínají vyprávět.