Flashback! O dva týdny dříve – sedím doma a nervózně studuju web Snow Forecast, kolik sněhu v Japonsku je, nebo spíš není. Je týden do vysněného odletu, místní střediska hlásí sněhu méně než Praděd. Sakra! Jedeme přes půlku světa, nebyla to blbost? Co jsem to zase vymyslel? Jak málo jsem v ten moment rozuměl tomu, co se v Japonsku vlastně děje.

Je to tady, 20. ledna 2025, naše pražsko-brněnská partička ve složení David, Martin, Mára a já dosedáme na letišti v městě Asahikawa v centrálním Hokkaido, nejsevernějším z japonských velkých ostrovů. Venku je -15 °C. Jsme v jetlagu, po vypité lahvi Chivasu na palubě lehce brní hlava. Venku kolem runwaye leží srandovních 10 cm sněhu. Koukáme na sebe s Davidem, nejsme tady špatně? „Hoši, hlavně v pohodě, sníh je na cestě,“ uklidňuje nás v autě náš místní guide a animátor v jednom Vilém. Osoba, která ač z Krkonoš, přesouvá se každoročně jak stěhovavý pták na zimu do Japonska. Vilda sedí v dodávce vlevo na místě řidiče a obratem exne půllitrovku tekutého karate – místního drinku s voltáží kolem 10 %. To neuklidní zase mě. Naštěstí jsme v Japonsku a brzo mi dojde, že před sebou nemá volant a řídí jeho kámoš Honza na pravé sedačce. A jak řekl Vilém, tak se i stalo.

Božstev je v Japonsku více, ale ti, kteří se starají o nadílku, mají smysl pro drama. Na Hokkaidó se jezdí za sněhem z celého světa. Má unikátní strukturu, přichází ze Sibiře a z bouří, které se formují nad oceánem, se pak na ostrov vysype krásný suchý a nadýchaný sníh, který podle všeho jinde nenajdeš. Nejde tu jen o kvalitu, ale hlavně množství. Pravidelný úhrn sněhu se pohybuje mezi 7 a 15 metry (jo, 5patrový dům). Sněhu je tolik, že ho po nocích z ulic vyvážejí kamiony a sypou do řeky za městem. Normálně sněží od prosince do února, ale aktuální globální počasí plné vrtochů se týká i Japonska. Když jsme přijeli, tak 4–5 dní nesněžilo, ale nad Japonským mořem se už pomalu točila bouře, která slibovala divokou napudrovanou zábavu.

Jdem na to! Nasadíme pásy a první den protáhneme oteklé nohy na nejvyšší sopce na ostrově Asahidake (2 290 m n. m.). Mlha nás nepustí nahoru ke kráteru, tak došlapeme aspoň k místním sirným gejzírům, které chrlí vulkán ze svých stěn. Připomíná se tak všem, že je naživu a taky že dost smrdí. Svačíme sushi, jak jinak než lyžařskými hůlkami. Nahoře ale jezdit nejde, musíme zaplout do místních lesíků a zobeme krásný prašánek na úpatí sopky. Koukám, kolik toho tu nahoře je, i když dlouho nesněží. Vilém holt asi ví, kam zamířit. V lese je zábava, obzvláště když Davidovi přestanou lepit fungl nové pásy a musí tedy asi hoďku jít na botách zpět na kopec, aby se dostal dolů. Menší sranda už bylo lupnutí v Márově kolínku. Nebudu kecat, že jsem neviděl slzičku v oku. Nicméně Mára se pochlapil a za pomocí všech špičkových ortopedů, co jsme sehnali na dálku na telefonu (hlavně MUDr. Staša – díky) a mastí všeho druhu, jezdil s námi po většinu zbývajícího tripu. Traumaplant forever.

Lano, nebo backcountry?

V noci napadlo hezkých 20–30 cm, zamířili jsme testnout středisko Kamui, kde jsme poprvé zažili powderhlad místních riderů. Nástup 30 minut po otvíračce se ukázal jako evropsky naivní. Zírali jsme na rozbombené pláně a backcountry sektory, které jsou v Japonsku ohraničené lany a pouští tě do nich brány. Jak to Japončíci dokázali, nevíme, vsadili jsme tedy na kreativitu a dál od lan našli v lese krásné lajničky. Natrénovali jsme tak kormidla mezi stromy na to, co nás čekalo další dny. Středisko jsme pak týden neviděli, ani nevyhledávali. Než prožívat místní powderstress, to si radši šlápneme a zaplujeme do království lesů, kde je pro všechny místa víc než dost.

Krásný den máme chuť oslavit, Vilém umí číst myšlenky a za chvíli na stůl postaví 5l demižon Nikka whiskey. Au! Další den tedy zkušeně volíme rest day a užíváme japonské pamětihodnosti jako prodejnu ninja merino ponožek s odděleným palcem (prý ti sólo palec pomůže líp zatáčet mezi stromy, aha!), výrobnu saké, další ramen bistro nebo místní market, jehož návštěva se pokaždé mění v zábavnou bojovku. Ta většinou končí u ultralevného sushi a plného koše věcí, které jsi koupit nechtěl a vůbec nevíš, co jsou zač.

Večer začalo hustě sněžit a 3 dny nepřestalo. Ráno tedy vyrážíme s rozbřeskem na Tokachi v oblasti Furano, Vilémovo oblíbené místo. Šlapu si to kouzelným lesem, na hlavu mi padají vločky jako lentilky, stromy kolem jsou oblepené sněhem ze všech možných stran, z některých z nich trčí jen koruny. Skupinka s místním guidem nás ve stopě pouští před sebe, všichni se ukloní a průvodce sepne ruce a s úsměvem pronese: „Welcome to Furano.“ Neprobudil jsem se teď náhodou do pohádky o princezně Mononoke? Nahoře fouká a těžko říct, kolik napadlo, ale safe to nebude, pustíme se tedy dolů lesem, a to, co se děje, nechápe nikdo. Je tu snad metr a půl čerstvého sněhu, kterým plujeme dolů, snowboardová část výletu nevidí nic, my lyžaři hrneme tu masu před sebou jako buldozery. Jak se v tom vlastně jezdí? Odpověď nemá nikdo, ale propadáme záchvatům smíchu, protože jsme pochopili, že to je ono – JAPOW. Kopec otočíme ještě 2x a učíme se v tom jezdit, nebo spíš téct. To bude ten správný výraz. V takových podmínkách dostaneš nad sníh maximálně špičky lyží, a tak je třeba se tomu poddat a se sněhem, který se s tebou dá do pohybu, prostě téct dolů a zkusit kormidlovat mezi stromy. Ty jsou naštěstí daleko od sebe a prašan je tak měkký, že případné karamboly končí v pohodlné peřince a dalších záchvatech smíchu všech okolo. Doježděno! O hodinu později ležím v místním onsenu (horké prameny, které najdeš téměř všude), svaly se rozpouštějí, na hlavu mi hustě sněží a cítím, že to, co se dneska stalo, bylo speciální a to, co nás asi ještě čeká, mi nahání husinu i v horké vodě tryskající ze skal kolem.

Sněžení pokračuje a návrat na místo činu je pro nás no-brainer. Dva dny objevujeme další krásná místa v kouzelném lese a odvažujeme se i do strmějších žlabů, které nám pomáhají to množství sněhu ukormidlovat. Odpoledne už jsme vyčerpaní, dojíždíme do údolí a já vidím krásnou bouli nad klukama, vjedu do ní a zaseknu se až po krk ve sněhu tak, jak popisuju na začátku. Nakonec se s pomocí lopaty a ostatních dostanu z prašanových hlubin. Být tam sám, asi bych měl větší trable. Už nepochybuju o tom, že ježdění v takových podmínkách je životní zážitek pro každého. Sedím v sauně, snažím se vše vstřebat, naproti sedí v lotosovém sedu postarší japonský samurai s drdolem, na tvářích havraní vousy, kouká mi do očí, vidí v nich, co jsem dneska zažil, dlouze zenově vydechne a do ticha pronese s chraplavým japonským přízvukem: „Hmm, today! Today was a very special day.“ Kývnu, zavřu oči a vidím tam stříkat sníh vysoko přes hlavu. A very special day!

Týden v centrálním Hokkaidu byl tedy podle zavedeného scénáře. Ráno přesun autem do hor, zastávka na sushi a kafe nebo uzený čaj v Seven–Eleven, prášení, sushi onsen, ramen, whiskey, a tak furt dokola. Před námi týden na jihu v Niseku, po cestě si střihneme den v největším městě na ostrově – Sapporo. Čas si odpočinout od prášení a vrhnout se opět do víru místní kultury, což je nedílnou součástí takového výletu.

Ryby na každém kroku

Japonsko jsou hlavně hory, jídlo a Japonci. Jídlo je jiný svět, denně konzumujeme kila ryb a seafoodu ve všech podobách, téměř vždy syrové. Když není chuť na ramen, který seženeš skvělý i na pultu v sámošce, zajdeš třeba na wagyu/kobe steaky nebo gyoza knedlíčky. Vše stojí i v restauraci kolem 100–200 Kč, co je u některých jídel (zejména wagyu) zlomek, kolik v ČR. Přidej si k tomu řasy, omáčky, nudle, vývary, knedlíčky všech chutí, tvarů náplní i barev, úplné orgie na talíři. I to člověka asi časem omrzí, nicméně čeho se určitě nepřejíš, je slušnost a pohostinnost místních.

Nikde jsem zatím necítil tolik respektu mezi lidmi, slušného chování a snahy vyhovět za každých okolností. I přes emoční rezervovanost a jazykovou bariéru, která byla např. v centrálním Hokkaidu dominantní, drtivá většina se snažila s úsměvem domluvit, ať už s pomocí rukou, nohou nebo Translatoru. Mně osobně podobné konverzace moc bavily a někdy jsme se u nich s místními dost nařehtali. To stejné platí i pro místní bary, kde přítomnost velkých bílých mužů budila nadšení. Rezervovanost pak s prvními panáky (servírovanými po tuctech) házeli místní za hlavu. Někdy to hraničilo až s bizárkem, kdy nás místní majitelka všechny postupně v nestřežený okamžik projela rukou přes koule a pak nás odmítala po jednom pivku pustit z hospody. Naštěstí nás po záchraně její kolegyně, na mol padající na podpatcích ze schodů, propustila do víru města. Jak praví klasik – nemusí to být pozitivní, hlavně, že to je intenzivní.

Niseko a okolí

Druhý týden v oblasti Niseka ve mně budil očekávání a trochu obavy plynoucí ze zpráv, že je tato oblast roky obsazená Australany. Asi když ti nejdou vlny, letíš za pudrem do Japanu - what a life. Pro svou profláklost míří prý do Niseka na ikonické powder dny tisíce hladovců, kteří nacpou fronty, vleky a lesy k prasknutí. Nevím, co je na tom pravdy, ale testovat jsem to nechtěl. Volíme opět backcountry, a proto tady mají horské průsmyky. Cesty se pod množstvím sněhu s nástupem zimy ztratí a průsmyky tak slouží k výpadům na místní krásně kulaté kopce. Jeden z nich je Goshiki Pass, který vyzveme hned po příjezdu. Z vrcholu nás sfoukne uragán a zjišťujeme, že i tady dokáže počasí solidně zamíchat kartami. Narozdíl od centrální části ostrova tady poslední týden tolik nesněžilo (rozuměj jen 20 cm denně) a vítr od moře, které je za rohem, vyfoukal náš vyhlídnutý kopec do ledu. Naštěstí je dole onsen a ramen, do obou se v takovém případě postupně naložíme a můžeme tak pořád mluvit o úspěšném dni. Vilém ještě přijde v horké vodě a s hadrem na hlavě se zajímavou informací. Tvrdí, že místní Japonské moře má i v třeskuté zimě díky teplým proudům kolem 18 stupňů a hecuje koupačku. Moře je nedaleko, jdeme na to. Na pláži fouká jak u Stalingradu, teplota je podobná. S důvěrou v našeho průvodce svlékáme goráče a naskáčeme do temně modrých vln. Během několika vteřin jsme všichni zpátky venku scvrklí jak sardinky, v třesu se snažíme obléct si zpět věci na ježdění. Do auta běžím a pouštím topení na plné gule. Teploměr venku ukazuje –12 stupňů, voda v zálivu 6,3 °C. Díky, Viléme! Jak to bylo s tím pozitivním zážitkem?

Přes noc něco nasněží a vypadá to, že se na poslední 3 dny zájezdu chystá nad Sibiří další bouře. Než to přijde, namíříme si to na místní ikonickou sopku Mt. Yotei, která je snad na všech pohlednicích, magnetkách nebo použitých kalhotkách z automatu (to fakt existuje!!!). Nahoru opět díky mlze nedojdeme, ale užíváme si krásný výšlap na sluníčku a několik sjezdů po úpatí vulkánu. Další dva dny trávíme ve sněhové bouři ukrytí v lesích Goshiki passu a bereme, co Bohové dávají. Opět krásný nadýchaný prašánek v počtu cca 30–40cm za den. Chvílemi sněží tak hustě, že když stoupáš po 30 minutách nahoru stejnou stopou, už není téměř vidět. Já neodolal, vytáhl starý zasloužilý board, půjčil si sněžnice a užil si taky trochu toho zalykání se sněhem. Wow – ten pocit, když si šlápneš do backsidového oblouku a do vzduchu vyletí bílá stěna, která tě celého obejme a na překvapivě dlouho nakrmí a oslepí. To si jednou budu v důchodu projíždět ve vzpomínkách a vyprávět vnoučatům. Třeba mi to uvěří.

Poslední den, poslední nákyd, dost bylo šlapání, míříme na lano do mini střediska Moiwa bokem od davů Niseka. Je to desátý den freeridu, jsme nádherně rozježdění, střídáme pláně s lesíky a vychutnáváme tu nadýchanou nádheru. Je to za odměnu. Sedím na obědě, srkám místní Asahi a najednou ohlásí místní tlampač zavření lanovky pro přicházející bouři. Koukáme s klukama na sebe, usmíváme se, víme, že my už nic dalšího nepotřebujeme a tahle sněhová bouře už tady bude pro další hladovce, kteří si přijeli na Hokkaido splnit své nadýchané sny. Je jasné, že teď všichni po dvou týdnech bez výhrad podepíšeme brzký návrat do Japonska. Zda to hecneme, se uvidí. Chce to odhodlání, chce to pár peněz a chce to se překodrcat přes půlku světa. Jedno je ale jasné. Pokud ještě někdy budu chtít zažít snovou zimu, kdy mám sněhu až po krk, nebudu váhat. Vím, kde ji najdu.

Velké díky Vilémovi aka Sankjů Powder, který svou neoblomnou pohodou definoval tento výlet a v kontrastu kulturního i sněhového šoku udržoval konstantní klídeček teď už legendárního zájezdu.

Japonským bohům Arigato Gozaimas! Děkujeme!