Tento článek vyšel v časopise SNOW 138 (říjen 2022)


Po dvou dnech ve znamení tréninku netrpělivě podupávali v pátek v odpoledních hodinách vysoko nad cílovým prostorem ve švýcarských Alpách sjezdaři. Poprvé v historii Světového poháru byl na programu kvalifikační trénink na Lauberhornu. Atmosféra houstla. Zazávodit si na legendární trati jednoho ze sjezdových klasiků chtěl každý, jen nejlepších třicet ale mělo postoupit do ostrého závodu.

Kritizovaná novinka

Nový koncept, který především kvůli větší atraktivitě tlačili sponzoři a média, ve startovním poli vzbudil nevoli. Už ve středu prohlásili zkušení matadoři Peter Wirnsberger a Franz Heinzer, že z finančních důvodů zvažují bojkot akce. Další lyžaři se obávali, že by kvůli jediné chybě či pádu v kvalifikačním tréninku mohli navzdory stabilní výkonnosti přijít o samotný závod a body.

Ze zpětného pohledu nejmrazivější varování vyslal do světa tehdy vedoucí závodník celkového pořadí Světového poháru Marc Girardelli. Nebezpečí spatřoval v možné přemotivovanosti mladých závodníků, z nichž sálala touha udělat cokoliv, jen aby si vyjeli šanci startovat v sobotu po boku těch nejlepších.

Upozorňoval, že u řady z nich je znalost bezmála čtyři a půl kilometru dlouhé trati a jejích záludností nedostatečná, jelikož na ní absolvovali pouhé dva tréninky. Že postavit je v takovém okamžiku pod tlak v kvalifikaci může způsobit bezhlavou jízdu bez zábran v touze prosadit se do špičky a upozornit na sebe. Že hrozí kumulace vyčerpání z předchozích dní a jediné zaváhání může vést k tragédii. Jenže jeho slovům nikdo nenaslouchal.


Fatální okamžik nastal na samém konci jednoho z nejnáročnějších sjezdů, kdy už jsou závodníci značně vyčerpáni. Na dohled od tribun, v pasáži zvané Ziel-S, ale stále dosahují devadesátikilo­metrové rychlosti

Síť, která zabíjela

Gernot Reinstadler si v tréninkových kolech nevedl vůbec špatně. Na nejdelší trati Světového poháru obsadil 29. a 39. místo a byl plně odhodlaný vybojovat si i účast v hlavním sobotním sjezdu. Jeho jízdní projev ovšem vyvolal znepokojení u dlouholetého rakouského reprezentanta Erwina Resche.

„Už od prvních metrů Gernot brutálně riskoval, takže jsem přemýšlel, jestli bych mu jako jeho zkušený kolega neměl poradit, aby zařadil nižší rychlost. Nakonec jsem ho ale nechal být, jelikož jsem dospěl k závěru, že by nikdo neměl brzdit mladého závodníka v rozvoji,“ vzpomínal pro švýcarský deník Blick o třicet let později Resch.


Gernot Reinstadler 18. ledna 1991 na trati Lauberhornu jen pár okamžiků před nehodou


Zatímco elitní sjezdaři už dávali rozhovory v cíli, nahoře se ze startovní budky s číslem 44 odrazil Gernot Reinstadler do svého posledního závodu. Fatální okamžik nastal na dohled od tribun, v pasáži zvané Ziel-S, kde závodníci dosahují devadesátikilo­metrové rychlosti. Mladému lyžaři se nečekaně zařízla hrana, on ztratil rovnováhu a vlétl do sítě, která na pravé straně lemovala Zielhang. Zatímco špička jedné lyže uvízla v oku sítě, tělo pokračovalo setrvačností dál… V důsledku pádu sjezdař utrpěl zlomeninu pánve a končetin i rozsáhlá poranění nervové a cévní soustavy včetně přetržené stehenní tepny.

Ruch v cíli vystřídal šok. Ředitel závodu Fredy Fuchs okamžitě na místo vyslal záchranný tým a helikoptéru, přispěchal šéftrenér rakouského týmu Hans Pum, který zraněnému podpíral po dobu ošetřování hlavu, a jedním z prvních u nehody byl rovněž italský sjezdař Kristian Ghedina. „Zrovna jsem dával interview v televizní kabině a všechno jsem viděl. Vyděšeně jsem vyběhl ven a snažil se Gernotovi pomoci. Vzpomínám si, že kolem byl sníh zbarvený dočervena a Rakušanovo tělo vypadalo jako rozbitá loutka. Hned přiběhli lékaři, kteří mě zahnali, protože pohled na chudáka dolámaného sportovce bez duše byl šokující i pro ně. Vzpamatovával jsem se z toho dlouhých pár dní. Smrt kvůli rychlosti, to je něco, co se dnes v mé sportovní disciplíně stává jen zřídka,“ popisoval Kristian Ghedina následně situaci ve své biografii.

Konec nadějí

Těžce zraněného vrtulníkem transportovali do nemocnice v Interlakenu, kde začal boj o život. Rozhlas vyzýval místní obyvatele, aby přišli darovat krev, a ti skutečně houfně mířili do špitálu. Ve Wengenu mezitím odhrnuli rudý sníh a po úpravě trati se dojel zbytek kvalifikace.

Traudl Reinstadler, kdysi sama závodící pod dívčím jménem Traudl Eder, dodnes nejde z hlavy zvláštní setkání, které nedlouho před incidentem zažila v kabinové lanovce na Pitztalu. V gondole jela se ženou, jež se jí svěřila, že před rokem při lyžařské nehodě přišla o syna. „Neodvážila jsem se jí zeptat na okolnosti onoho neštěstí, jen jsem si v duchu říkala: ‚Ach Bože, jak asi musí trpět,‘“ vzpomínala později matka sjezdaře. V pátek ji po návratu domů nejprve kontaktoval rakouský šéftrenér Hans Pum se zprávou, že měl její syn nehodu a zranil se, ale je v dobrých rukou v nemocnici v Interlakenu. Pak se ozval její někdejší týmový kolega Karl Schranz, který byl přímo ve Wengenu, a ujistil ji, že to vypadá dobře. Když se vrátil její manžel Adi, volal muž, který jen uvedl, že je lékař, a nečekaně otřeseným rodičům oznámil, ať počítají s nejhorším. Pozdě večer se sešli prezident organizačního výboru Viktor Gertsch, jeho viceprezident a ředitel závodu Fredy Fuchs a zemský radní Arnold Koller, aby rokovali o dalším osudu závodního víkendu ve Wengenu. I jim první zprávy daly naději, že Gernot Reinstadler již není v ohrožení života. Po půlnoci však přišel telefonát, který změnil vše. Rakouský sjezdař navzdory transfuzi 35 litrů krve podlehl v 0:43 po šestihodinové operaci svým rozsáhlým zraněním. Telefon probudil i v Jerzensu rodiče Gernota Reinstadlera.


Navzdory bleskovému převozu do nemocnice v Interlakenu a transfuzi 35 litrů krve Gernot Reinstadler 19. ledna v 0:43 svým zraněním podlehl

Odjet závod? Beze mě

V organizačním výboru se přes tragické vyústění kvalifikačního tréninku našli členové, kteří nadále prosazovali, aby se sjezd a nedělní slalom odehrály podle původního plánu. Ráno ve čtyři toho měl Fredy Fuchs právě dost: „Jestli chcete, aby se jelo, tak si musíte najít nového závodního ředitele,“ znělo jeho poslední slovo.

Toto rozhodnutí stálo na počátku úzkého spojení mezi Fredym Fuchsem a Viktorem Gertschem na straně jedné a Reinstadlerovými na straně druhé. Pozůstalí organizátorům nikdy nezapomněli, že se odhodlali program z pietních důvodů zrušit. Pro Lauberhorn to přitom mohlo znamenat konečnou, v okamžiku rozhodnutí si totiž pořadatelé nebyli jistí, zda jim anulovaný závod v takto specifické situaci proplatí pojišťovna. Pokud by nedošlo k plnění, klasický sjezd by zkrachoval.

Reinstadlerovi naopak nikdy Wengenské nežalovali. „Šlo o deset centimetrů, život, nebo smrt. V tom místě byl led, pak může snadno nastat taková situace,“ shrnul pro Neue Zürcher Zeitung otec Adi Reinstadler. „Proces proti organizátorům Lauberhornu by nic nepřinesl a našemu Gernotovi by život nevrátil. Ve fázi těžkého smutku jsme navíc neměli na něco takového nervy.“ A především: „Byla to chyba závodníka,“ doplnila jeho žena.

Místo toho využili pozvánky a Wengen několikrát navštívili, mimo jiné, aby byli u odhalení pamětní desky jejich Gernota v cíli. Na oplátku jezdili do penzionu Haus Adi v Jerzensu na každoroční návštěvu Fredy Fuchs s Viktorem Gertschem. Švýcaři rovněž neopomínali vysílat zahradníka, který zařizoval úpravu hrobu v předvečer slavnosti Všech svatých, a v pozdějších letech vždy poslali věnec.

V ostrém protikladu bylo překvapivě chování rakouského lyžařského svazu. Když o několik týdnů později dorazila z nemocnice v Interlakenu faktura za nákladný zákrok při pokusu o záchranu Gernota Reinstadlera, organizace ji odmítla proplatit. Až na nátlak spolkové vlády Tyrolska nakonec funkcionáři ustoupili a požadovanou částku uhradili. Od té doby Reinstadlerovi o svazu neslyšeli.


Pamětní desku připomínající neštěstí Gernota Reinstadlera, jeho rodiny a celého lyžařského světa najdete v cíli jednoho z nejslavnějších sjezdů

Na kom leží vina?

Nic netušící lyžařský svět se probudil 19. ledna do rána plného bolesti. Stephan Eberharter se stranou Světového poháru připravoval na nadcházející domácí mistrovství světa v Saalbachu a Hinterglemmu. O skonu svého středoškolského spolužáka, s nímž často sdílel na horách pokoj, se dozvěděl u snídaně. Zkusil jít trénovat, ale po pár obloučcích skončil. Pronásledoval ho strach, že havaruje do ochranných sítí tak jako jeho kamarád. Přesto jen pět dní po tragické nehodě na mistrovství vybojoval zlato v super-G a posléze přidal druhé v kombinaci. Po tradiční radostné atmosféře však nebylo mezi závodníky a fanoušky ani vidu ani slechu.

Nad švýcarským střediskem se zatím vznášely neodbytné otázky: Proč? Jak? Kdo?

Sami závodníci hleděli od počátku na vyšetřování skepticky. „Předtím nechtěli nic slyšet, poté se nenajde nikdo, kdo by byl vinen. Nic se nezmění,“ prorokoval německý sjezdař Armin Bittner ve vydání deníku Die Tageszeitung z pondělí 21. ledna 1991.

Kurz kvalifikačního sjezdu stavěl německý trenér Martin Osswald, jenž právě v partii Ziel-S posunul dvě branky velmi silně doleva. Když byl konfrontován, argumentoval zásahem vyšší moci a u toho i zůstalo. Sepp Messner, který byl pověřen dozorem na místě coby zástupce Mezinárodní lyžařské federace, zase tvrdil, že neměl dostatečnou pravomoc, aby mohl zakročit. Tragická, nepředvídatelná nehoda, zněl závěrečný verdikt vyšetřovací komise.

Co se změnilo

„Vždy se nejprve musí něco stát, aby se tím lidé začali zabývat a přemýšleli, jak situaci zlepšit,“ říká dnes Traudl Reinstadler. „Věřím, že mi Bůh dal sílu, abych dokázala žít dál. Smrt našeho syna pomohla zachránit životy mnoha dalších mladých sportovců. Kdyby jej tehdy nepotrhala síť, nikdy by se bezpečnostní opatření ve sjezdu nezlepšila tak rychle. A také až poté začal rakouský svaz řešit možnosti pojištění pro členy svého kádru.“

Od tragédie ve Wengenu doznaly ochranné sítě značných změn – aby skutečně plnily svůj účel a nebyly naopak tichou hrozbou. V současnosti se používají menší oka, aby nemohlo znovu dojít k zachycení špičky. Na obzvlášť exponovaných místech najdeme takzvané A-sítě, jež jsou zavěšeny na speciální konstrukci, dosahují výšky čtyř metrů, aby přes ně lyžař nepřelétl, a mají předepsanou elasticitu. Kromě toho dnešní sítě bývají opatřeny ve spodní partii plastovou plachtou, jež minimalizuje riziko proříznutí hranami lyží. Na méně nebezpečných postech se setkáme se síťovými ploty postavenými ve třech či čtyřech řadách za sebou, aby dokázaly zbrzdit pád, používají se matrace a nafukovací vzduchové polštáře.

Kritizovaný kvalifikační trénink, na jehož základě měla jen třicítka jezdců postoupit do hlavního závodu, byl po nehodě Gernota Reinstadlera zrušen. V současnosti platí přísná bodová kritéria, na jejichž základě mohou závodníci nastupovat do sjezdů Světového poháru. Startovat smějí pouze ti, kteří mají v této disciplíně na svém kontě maximálně 80 FIS bodů. U nich platí čím méně, tím lépe. Vítěz závodu tedy „získá“ příděl 0 FIS bodů, u dalších následuje složitý výpočet v závislosti na umístění, časovém odstupu na prvního apod. Pravidlo o startu podmíněném FIS body se vztahuje i na ty, kteří v celkovém pořadí ročníku překročí hranici 500 pohárových bodů. Pozor, tady jde naopak o body za pořadí, kdy vítěz obdrží 100 bodů a poslední bodovaný na třicátém místě 1 bod. Muži navíc musejí být mezi nejlepšími aktivními 150 lyžaři ve sjezdu, případně mezi první třicítkou v rámci World Cup Start Listu v některé z ostatních disciplín.

Upustilo se rovněž od toho, aby sjezdovou trať vytyčovali trenéři. Od osudného dne na Lauberhornu se zavedla praxe, kdy má stavbu trati v královské disciplíně (na rozdíl od super-G, obřího slalomu a slalomu) na starosti výlučně ředitel závodu, tedy člen místního oddílu dokonale obeznámený s pistou. On určuje, kde bude která branka, trenéři mu pouze při přípravách asistují. Sjezdy jsou vedeny rok za rokem stejným kurzem, závodu musí předcházet alespoň jeden trénink. Pokud by se snad v jeho průběhu ukázalo – což hrozí především v případě nových, nezavedených tratí, jen vzpomeňte na Vertigine při mistrovství světa v Cortině d’Ampezzo 2021! – že je s některým úsekem problém, musí po případné úpravě závodníci na trati absolvovat opět minimálně jeden trénink.

Ve Wengenu došlo rovněž ke zmírnění Zielhangu, zmenšoval se cílový skok v Kitzbühelu a tamtéž se také nad Hausbergkante přidávala zatáčka a před rokem i branka v nájezdu na traverz. Ten dovedl v minulosti vytrestat řadu favoritů a ukončil třeba v roce 1999 v jednatřiceti letech kariéru olympijského vítěze a mistra světa ve sjezdu Patricka Ortlieba.

… a dál?

Co naopak zůstalo, jsou vzpomínky. Traudl Reinstadler na lyžování nezanevřela a dny v domácím areálu Hochzeiger se třemi vnoučaty a dcerou Indrou patřily mezi její oblíbené, než pověsila lyže na hřebík. Nikterak ale nezastírá, jakou má radost, že si vnoučata a dcera nezvolili závodní lyžování jako svou životní cestu. V Jerzensu už padesát let provozuje penzion – Haus Adi, jehož světnice je plná medailí, pohárů a fotografií zesnulého syna.

„Lyžování byla Gernotova vášeň, to pro něj žil a pilně trénoval. Rodiče si schovali spoustu bratrových věcí dodnes na památku, včetně oblečení. Moje děti tak dnes nosí Gernotova AC/DC trička a lyžařské bundy a jsou na něj hrdé, ačkoliv jej znají pouze z fotografií a vyprávění. V našich srdcích tak ale žije stále,“ vypráví Indra Reinstadler.

„Není dne, kdy bych na syna nemyslela. Ano, proč… Proč? Proč Gernot,“ ptá se stále Traudl Reinstadler. Jenže právě na to „Proč?“ shůry odpověď nepřichází.