Tento článek vyšel v časopise SNOW 138 (říjen 2022)

Velká válka ve velkých horách

Nejvyšší vrcholy Dolomit se staly krutým bojištěm v 1. světové válce, přičemž ani ledovcem sevřená Marmolada nebyla výjimkou, neboť tehdejší hranice mezi rakousko-uherskou monarchií a Itálií ji přímo protínala. Nejprve se hory zmocnili Rakušané, z jejichž strany byla poměrně dobře přístupná a zásobovatelná. Italští Alpini, vycvičení pro boj v horách, však dokázali Rakušany překvapit, když prostoupili „kolmou“ jižní stěnou a zaujali ve vrcholovém hřebeni dobře opevněné postavení. Odtud navíc mohli „bombardovat“ rakouské pozice i zásobovací cesty, které vedly z velké části po velmi přehledném ledovci.

Rakušané proto začali přímo v ledovci s budováním podzemních chodeb, umožňujících nerušený pohyb a zásobování. V průběhu času vzniklo dokonce celé ledovcové „městečko“, kde mohlo spát, vařit, odpočívat, léčit svá zranění a ve volných chvílích se i bavit až 200 vojaků. Zprvu primitivní kutání chodeb jednoduchými nástroji rukama bylo velmi namáhavé, později práci zrychlily a ulehčily trhaviny. Na Marmoladě tak během dvou let vysokohorské války vzniklo 12 km ledových chodeb a štol.

Přes dílčí bojové úspěchy na obou stranách nedošlo – stejně jako ani jinde v Dolomitech – k zásadnímu průlomu, a tak vojáci odešli až na příkaz italského velení, které se rozhodlo jednotky přemístit jinam. Zdaleka nejvíce obětí nepadlo v boji, ale vyčerpáním, umrznutím nebo řáděním lavin – ta nejtragičtější smetla v prosinci 1916 na tři sta vojáků včetně většiny vybudovaných postavení a zanechala na úpatí hory desetimetrovou vrstvu sněhu.

Již během stavby ledovcových chodeb bylo zjevné, že se masa ledu pohybuje – pečlivým sledováním však bylo možné vojenské chodby včas zajistit nebo vyrazit nové. Již brzy po válce byly vlivem běžného posunu ledovce všechny štoly zničeny, ještě donedávna však občas tající ledovec vydal válečné svědectví v podobě torz mrtvých těl nebo vojenské techniky.

Návštěvníci se s válečnými artefakty mohou setkat také v malém muzeu ve druhé mezistanici kabinové lanovky (Serauta) z Malga Ciapely na Marmoladu.
(rh)



Zapomenutý závod na Marmoladě

Sjezd z Marmolady přináší lyžařům adrenalinové zážitky již téměř 100 let. Na Marmoladě se také závodilo, poprvé v roce 1932. Na programu býval sjezd (závod „La direttissima“), obří slalom („Slalom gigante“) i slalom („Gigantissimo“).

Historické tablo představuje vítěze v jednotlivých disciplínách. Jména jako Vittorio Chierroni, Zeno Colo či Diego Amplatz představují nejen italské, ale i světové mistry. V ženách je to obdobné. Paola Wiesinger, průkopnice alpského lyžování v Itálii. Rakušanky Trude Beiser a Erika Mahringer byly nositelkami olympijských medailí 1948 a 1952.

Závod na Marmoladě nebyl v Alpách zcela ojedinělým. Podobných parametrů dosahoval závod Parsen Derby v Davosu. Z vrcholu Weissfluhgipfel (2 840 m) do Küblis (840 m) se jel už v roce 1924. Trať 11,2 km s převýšením 2 000 m zvládl H. Gruber, davoský učitel lyžování, za 22 minut. Angličané, považovaní za zakladatele alpského lyžování, v roce 1928 uspořádali závod Inferno Rennen ve švýcarském Mürrenu. Z vrcholu Schilthorn (2 970 m) se sjíždělo do cíle v Lauterbrunnenu (800 m). Převýšení 1 990 m při délce tratě 14,9 km překonal první vítěz M. Harold za 1 hodinu a 12 minut.

Ani u nás jsme nezůstali pozadu. Vrchlabský továrník G. Rotter, propagátor lyžování, uspořádal závod z vrcholu Studniční hory (1 554 m) až na dno Obřího dolu s převýšením 500 m. První ročník se jel v roce 1928. Největší slávu a prestiž si závod vydobyl v letech 1935 až 1938 za účasti F. Pfnüra a Ch. Granzové, olympijských vítězů z Ga-Pa 1936. Z našich excelovali Jarda Lukeš a po válce Tonda Šponar. Z původního názvu Maiskirennen se přejmenoval na Závod 5. května a nakonec Pohár Osvobození, než byl v důsledku ustavení národního parku zrušen.
(pz)



Chata Pian dei Fiacconi a košová lanovka

Od jezera Fedaia vedla do výšky zhruba 2 600 m k chatě Pian dei Fiacconi kuriozní lanovka, která turistům mířícím na vrchol Marmolady zkracovala úmorný výstup nebo sestup a zároveň obsluhovala jednu sjezdovku, upravovanou prakticky jen na jaře.

Lanovka typu „cestovia“ obsahovala místo sedaček nebo kabinek kovové „koše“, připomínající kazatelnu, do nichž bylo nutné v plné rychlosti nastoupit rychlým přískokem ve směru jízdy, obdobně se v konečné stanici koš opouštěl, s lyžemi pomohla obsluha. V r. 2019 byla lanovka pro překročení její technické i morální životnosti demontována, o rok později zničila lavina i přiléhající chatu.

V plánu je výstavba zcela nové lanovky s 10místnými kabinkami, avšak více méně původní nízkou přepravní kapacitou (500 os./h). V zimě se s konvenčním lyžařským provozem a zřejmě ani úpravou původní sjezdovky podle všeho nepočítá, nová lanovka má sloužit turistům a freeriderům.
(rh)



Tragické ledovcové léto 2022

Nebezpečí trhlin je vysokohorským turistům dobře známo, že by se ale vlivem vysokých teplot odtrhl kus na první pohled celistvého ledovcového bloku, nečekali na prahu léta 2022 ani odborníci. Sesuv ledu a kamení bohužel rozmetal i těla 11 turistů, kteří se pohybovali na normální cestě pod místem odtrhu.

Úbytek a rozpad ledovce se samozřejmě netýká jen Marmolady, ale postihuje prakticky všechny ledovce v Alpách. Horké léto zastavilo letní lyžařský provoz i v nejvýše položeném areálu v Zermattu. V rakouském Pitztalu, možná i pod dojmem marmoladské tragédie, v referendu odmítli dlouho připravované rozšíření jejich ledovcového lyžařského areálu a propojení se sousedním Ötztalským ledovcem.

V kronice očekávané zkázy alpských ledovců bude mít rok 2022 jistě „význačné“ místo.
(rh)