Tento článek vyšel v časopise 138 (říjen 2022).


S přítelem Axelem jsme cestou několikrát museli čekat, než přes silnici přejde stádo sobů, ale nespěchali jsme. Tušili jsme totiž, že v Klimpfjällu nehrozí fronty na lanovky, kvůli nimž by bylo třeba pospíchat.

Nic, jen vlek bez obsluhy

Na místo jsme dorazili okolo půl jedenácté, zaparkovali jsme auto na zcela prázdném parkovišti a chvíli přemýšleli, zda jsme nezabloudili. Ale poblíž stál kotvový vlek – tedy nestál, byl jedinou pohybující se věcí v okolí, jinak místo vypadalo zcela opuštěně. Vlek nikdo neobsluhoval a ani to nevypadalo, že by se někde měly kupovat skipasy.

Ani to nás ale nevyvedlo z míry. Obuli jsme lyže, chytli každý svou kotvu a vyvezli se na kopec. Podél vleku vedla poměrně prudká sjezdovka a na opačné straně se zase klikatila mírnější a delší trať. Jsme dobře. Začaly vylézat panoramatické výhledy na zmrzlou krajinu v okolí a jezero Kultsjön.

Hrubozrnný sníh byl sluncem akorát ohřátý, aby se ještě nebořil, ale už nebyl zmrzlý, čehož jsme se zrána trochu báli. A z tohoto firnu byl upředen nedotčený manšestr, kde zůstávaly naše stopy jasně zřetelné a nebyl nikdo, kdo by je porušil. Podobně ideální to bylo na všech místech hory, kde jsme ten den lyžovali.

Po pár sjezdech jsme si všimli ještě dalšího vleku na opačné straně. Ta byla na rozdíl od dosavadních plání řídce porostlá stromy, které přímo vyzývaly k lyžování mezi nimi. Při hravém lyžování mezi stromy jsme se vyblbli jako malé děti. Do té chvíli jsme potkali jednoho jediného lyžaře (dobře, se dvěma dětmi) a dva zaměstnance, kteří neměli nic jiného na práci než se prohánět po svazích na snowboardech. A po nich už s lyžemi nikoho.

Ani druhý vlek nikdo neobsluhoval. Znali jsme sice jméno nového majitele areálu v Klimpfjällu, ale neměli jsme se koho zeptat… Po chvíli kolem nás ale projel terénní vůz, ve kterém seděl. Marcus Boije tehdy toto malé středisko provozoval sotva šest měsíců.

Dneska je přeplněno, jsou tu celí dva platící hosté

Osudová láska

Marcus nám vyprávěl, že na počátku jeho působení leželo na svazích střediska mnoho odložené techniky, takže jen jezdil od stroje ke stroji a opravoval léta nepoužívané vleky, rolby a další techniku. Jeden z vleků se letos rozjel poprvé po mnoha letech, což si žádalo investici do nového tažného lana, kterou předchozí majitelé odmítali. Marcus sem původně přišel za svou manželkou a její rodinou a místo si okamžitě zamiloval. Osudově. Se ženou se rozešel, rozejít se s Klimpfjällem ale nedokázal.

Před tím, než se areálu ujal, pozoroval po mnoho let jeho postupné chátrání, a tak za něj nabídl tehdejším majitelům 300 tisíc eur. Koupě zahrnovala malý hotel u jezera, vleky, půjčovnu vybavení, obědovou stravovnu a další infrastrukturu. Majitelé ale chtěli 5x tolik. Trvalo šest let, než prozřeli a Marcusovu původně nabízenou částku přijali.

Malá autorova vsuvka

Nemohu si pomoct, ale tyhle snílky, kteří o něco usilují tak dlouho, až se jim to podaří, mám moc rád. Lidé jako Marcus dělají tento svět lepším místem. Svou těžkou prací a vírou ve své vize. Mají sen a nevzdají se ho, dokud jej nepromění ve skutečnost.

Jen sám na svém kopci

Když jsem mu chválil stav sjezdovek a ptal se, zda už byl dnes lyžovat, vytřeštil oči: „Děláš si legraci? Skvělý sníh byl o Vánocích, byl jsem na kopci sám. Od té doby jsem na lyžování neměl čas.“ Podivil jsem se, že by o vánočním volnu za dobrých podmínek opravdu nikdo nechtěl lyžovat. „Jenom já – ale dneska máme přeplněno, jste celí dva platící hosté!“

„Máme 1. května, místní mají prázdniny – je to závěr sezóny. Jak dlouho zůstane středisko v provozu?“ ptal jsem se zvědavě. „Máme v plánu provoz udržet aspoň do půlky května, a když to dovolí sněhové podmínky, i déle. Chtěl bych z tohoto místa vybudovat něco speciálního, ale tenhle překrásný areál byl tak dlouho tak špatně udržován a řízen, že spolu s ním skomírá i cestovní ruch v celém městečku a na břehu jezera. To chci napravit.“

Na otázku, zda tuší, kdy se investice překlopí z deficitu do výdělečného podnikání, Marcus odvětil: „Vlastním stavební firmu ve Stockholmu a tohle je můj koníček. Věřím, že by si středisko samo na sebe mohlo jednoho dne vydělat, ale mým cílem je spíš udržovat místní komunitu naživu… Pánové, bylo s vámi fajn povídání, ale musím zpátky do práce. Zajeďte na protilehlý kopec k Danovi, uvaří vám k obědu nějaké burgery. A ať je napíše na mě!“

Na obědě u vlekaře Dana

U Dana jsme se zastavili na slíbené burgery v pozdním odpoledni. Kromě jídla prodává Dan také skipasy, provozuje půjčovnu lyží, servis a stará se o chod vleků. Sdělil nám, že minulý rok prodal něco mezi čtyřmi a pěti tisíci denních skipasů. S otevírací dobou od prosince do května to dělá průměrně 25 lyžařů denně. Když to Dan spočítal, líně se protáhl a konstatoval: „No jo, ale takhle se na to nemůžete dívat. Ve skutečnosti máme o víkendech často plno… A pak, pravda, spoustu všedních dní, kdy nezavadíte o živáčka.“

Právě takový den jsme zažili my, asi i proto se mi představa přeplněných svahů zdála zde úplně nereálná. Burgery jsme snědli na terase za příjemné konverzace s Danem a zeptali se na nejlepší lyžování. Dan doporučil řídký les na opačné straně kopce, a když jsme litovali, že bychom se do čtyř nestihli vrátit k autu, mávl rukou: „Bez starostí, nechám vleky běžet, dokud se tu nestavíte při posledním sjezdu.“

Ve světě se lyžařská sezóna už roky zkracuje. Ve většině případů ale za tím není změna klimatu, nýbrž nižší poptávka ze strany lyžařů. Můj oblíbený lyžařský čas, jarní sezóna, pomalu mizí kvůli rozmarům lyžařské veřejnosti. Jakmile lidé vytáhnou golfové hole, lodě a kola, skiareály jen čekají na překročení určité hranice, aby mohly vleky vypnout s odkazem na nedostatečný zisk.

Jak oblažující je vědomí, že na světě stále existují místa, kde tento axiom neplatí a lyžování je stále malé, kamarádské, osobní a vřelé. Jaké je to potěšení, že na světě stále existují snílci, kteří mají ideály a realizují je i přes ekonomickou nepřízeň. Díky, Marcusi Boije, za nezapomenutelný den v Klimpfjällu. Díky za udržování areálu v provozu, i když není plný turistů. Nechť se ti vyplní všechny sny!