Tento článek vyšel v časopise SNOW 137 (březen 2022).

Když jsem se jednoho krásného letního večera snažil najít neobjevená místa vhodná pro freeride, hledal jsem místa s velkým úhrnem srážek. Na stránkách usualweather.com mě zaujala právě Antalya a tamější průměrné měsíční úhrny srážek v lednu – 228 mm. Pro srovnání rakouský Innsbruck má podle této statistiky průměrný úhrn ve stejný měsíc 44 mm, tedy 5x méně. Tato naprosto šílená hodnota mě donutila okamžitě jednat. Tak vznikl roadtrip po západním Turecku.

Plán byl jednoduchý. Za 8 dnů dojet z Istanbulu do Antalye. Během této 1 000 km dlouhé cesty navštívit čtyři lyžařská střediska, a to Uludağ u města Bursa, dále středisko Bozdag ležící 120 km východně od přístavního města Izmir, třetí resort s názvem Davraz u města Isparta a konečně poslední středisko, Saklikent, 85 km od Antalye.

V západním Turecku jsou ještě další lyžařská střediska, ale mně tahle jmenovaná připadala pro freeridové lyžování nejlepší. Všechna leží v nadmořské výšce kolem 2 000 až 2 500 m a jsou menší velikosti – malá střediska rodinného typu, kde se člověk soustředí jen na pár kopců, si dokonale načtete. Ve finále ke štěstí opravdu stačí jen jeden dobrý dostupný kopec, který člověk důkladně najede, než aby se nechal rozptylovat desítkami jiných, které stejně nedokáže za krátkou dobu poznat.

Silnice druhé třídy v Turecku s kopci lyžařského střediska Bozdag


Nejdůležitější a nejpříjemnější zjištění bylo, že jsem v online prostoru nenašel z těchto středisek ani jedno kloudné freeride video, dokonce ani jednu pěknou fotku. To mohlo znamenat jen a pouze dvě možné varianty: Buď to tam bude naprostá pecka a nebudeme se o lajny ve volném terénu dělit s žádnými lyžaři, nebo to tam pro takové lyžování není vůbec vhodné. Jelikož jsme ale nevyráželi ani zdaleka na první výpravu za prašanem do neznáma, nic víc jsme ani moc neřešili. V době bookingu a airbnb jsme si řekli, že přece ubytování předem řešit nebudeme. Z Prahy do Istanbulu v tu dobu létal Turkish Airlines 3x denně a v ceně letenky byly lyže i 30kg zavazadlo. Komplikovanější to bylo jen s rezervací auta, kterou jsme samozřejmě nechali na poslední chvíli, takže všechny půjčovny chtěly platit kreditní kartou, kterou jsme ani jeden ze tří účastníků expedice neměli. A tak jsme nakonec odletěli s kreditní kartou mé přítelkyně. Upřímně jediné, z čeho jsem měl tak trochu strach, byla kvalita silnic. Přeci jen jsme letěli na východ a měli jsme před sebou 1 000 km přes hory v půjčené dodávce.

Tři stateční v Osmanské říši

Vyrazili jsme v půlce ledna 2020. Tři stateční po Osmanské říši. Let Praha – Istanbul proběhl v klidu a trval pouhé 2,5 hodiny, na letišti se nám žádná zavazadla neztratila. Při placení půjčovného za auto prošel i můj podpis společně s kreditkou mé přítelkyně. Dokonce jsme dostali o třídu větší auto, než jsme si zaplatili. Zkrátka vše klapalo, jak mělo. Snad jen při předání auta proběhla klasická scénka, kdy nám obsluha dala sněhové řetězy na menší pneumatiky, přičemž nám následně bylo řečeno, že pokud řetězy použijeme pro zimní pneumatiky, které mělo auto, při jízdě by vybouchly. S úsměvem na tváři jsme jim tedy malé řetězy nechali a vyrazili na první zastávku do města Bursa pod lyžařským střediskem Uludağ.

Metropole Osmanské říše

Město Bursa se nachází 150 km jižně od Istanbulu. Se svými bezmála 4,5 mil. obyvatel je čtvrtým největším městem v Turecku, přesto je ale městem klidným a čistým. Návštěvníky láká na bohatou historii – vzniklo před 2 000 lety a v dobách své největší slávy bylo hlavním městem Osmanské říše. Ve městě určitě stojí za návštěvu velký bazar a rozlohou malé centrum, které nám svou úzkou uličkou, po níž jezdila stará tramvaj, připomínalo Lisabon.

Pohled na staré město Bursa v podvečerním oparu s horou Uludağ v pozadí


Nad touto metropolí ční hora Uludağ se stejnojmenným lyžařským střediskem. V překladu znamená Uludağ velká nebo mocná hora, s nejvyšším vrcholem 2 543 m n. m. dominuje oblasti již od pradávna. Podle pověsti sledovali bohové z jejího vrcholu pád Tróje. Ve středověku byla považována za jedno z center byzantské zbožnosti, navštívili ji dokonce Cyril s Metodějem. A v 60. letech minulého století byly zdejší horské lesy prohlášeny za národní park.

My jsme do Bursy přijeli kolem osmé hodiny večer. Po zapnutí aplikace booking jsme se podivili, že z území Turecka nemáme k rezervaci bydlení přístup. Tuto pro nás drobnou nepříjemnost jsme vyřešili snadno, jelikož máme zkušenosti z Ruska a Íránu, kde se hodí mít aplikaci v telefonu na falešnou VPN pro přihlášení na západní weby. Na ní jsme úspěšně změnili svoji polohu z Turecka na Švédsko, a rázem jsme pana Erdoğana „přečůrali“. Ubytovali jsme se v malém hostelu u hlavní silnice, kde recepční uměl anglicky a jedna noc pro tři stála 900 Kč i se snídaní.

Ráno jsme vyrazili na obhlídku lyžařského resortu Uludağ. Do střediska vedou dvě cesty. Jedna možnost je lanovkou z města, ta má ale jiného provozovatele než středisko. Zpáteční jízdenka vyšla na 450 Kč, což nám připadalo moc, a tak jsme vyrazili do střediska autem. 30kilometrová štreka s 1 300metrovým převýšením byla lemovaná pouličními prodejci sněhových řetězů – celým západním Tureckem zrovna prošlo masivní sněžení – a nám zabrala asi hodinu.

Předvrchol hory Uludağ s místní „útulnou“'


V resortu bylo kupodivu spousta lidí a nijak příznivá cena permanentky: 700 Kč. Ani podmínky nic moc, vše, co bylo nad 2 200 m n. m., vítr vyfoukal na trávu a kamení, a tam, kde se sníh udržel, byl ubitý do krusty, po které se nedalo jezdit. Trošku nám spadla brada, jak málo sněhu na hřebenech leželo. Takže nám nezbylo nic jiného, než si dát výlet na pásech, a vyrazili jsme na nejvyšší kopec přiléhající ke středisku. Měla tam na vrcholu stát turistická chata, ve které jsme plánovali následující noc přespat. Chata na vrcholu opravdu stála. Jen turečtí soudruzi udělali někde chybu a chalupu zdánlivě nedávno opatřili plastovými okny bez okenic, které nemohly vydržet nápor tamní přírody a vandalů. V místnostech s rozbitými okny a dveřmi leželo na půlmetru sněhu, a tak jsme vyrazili zpět do hostelu.

Následující ráno jsme se chtěli přesunout dál, ale při nakládání auta jsme si všimli, že přes noc pršelo, i když předpověď žádné srážky nepředpovídala. Během chvíle se opět rozpršelo, my proto změnili plány a vyrazili ještě jednou okusit Uludağ. Jak jsme stoupali k resortu, déšť pomalu přecházel ve sněžení a malé vločky rostly do velikosti mexického dolaru... Nám se zase začal vracet úsměv na tvář a uvěřili jsme, že nás bůh prašanu opět miluje.

V resortu se zastavil čas tak před 20 lety. Ani ne tak kvůli lanovkám, jež byly všechny relativně nové, ale kvůli absenci freeriderů a skialpinistů. Všechny kopce jen a pouze pro nás. A tak jsme se pomyslně vrátili do dob, kdy lyžování ve volném terénu dělalo jen pár výstředních jedinců, a užili si super den v privátních horách. Na rovný podklad napadlo kolem 20 cm nového sněhu. Bylo skvělé opět zažít ten dávno zapomenutý pocit, kdy se nemusíš stresovat, že ti někdo před nosem rozjede tvou vybranou lajnu. Široké lyže jsme měli jen my tři a lokálové se do volného terénu nehrnuli.

Výšlap prvního dne v lyžařském středisku Davraz


Středisko, které smetla lavina

Druhou zastávku expedice představovalo středisko Bozdag vzdálené 400 km od Bursy. Jak jsem už naznačil, moc příprav jsem tomuto výletu nedal. Bylo mi divné, že jsem nikde nenašel oficiální stránky resortu, ani žádný profil na facebooku. Při pětihodinovém přejezdu do vesnice Salihli, kde jsme si našli ubytování, mi Marťas objasnil, proč se o středisku Bozdag nikde nepíše, i když na mapách navigace vyznačené je. „Lyžařské středisko v roce 2013 smetla lavina,“ četl nahlas z mobilu… To už jsme byli kousek od cíle, a plán tak už neměnili. Ráno jsme pak vyrazili po horské silničce navigovaní googlem k původnímu středisku. Už podle satelitních snímků vypadalo hodně přísně, a taky že jo: velký prudký kotel, uprostřed jedna dlouhá a jedna krátká lanovka. Vlastně nechápu, kudy vedli sjezdovku. Horská silnice za zatáčkou skončila uměle vytvořenou bariérou ze sněhu. Přijeli jsme právě ve chvíli, kdy z aut vystupovala ostraha zavřeného střediska. Jeden z pánů nám dal velmi důrazně najevo, že pokud vstoupíme do areálu, nebo se jen přiblížíme na pásech, volají okamžitě policii. Páni vypadali, že svou práci berou opravdu vážně. My jsme se jen koukli na kopec, který vypadal opravdu hodně dobře jen pro velmi zdatné vyznavače extrémního lyžování ve volném terénu, a shodli jsme se, že chápeme, proč tento resort smetla lavina.

Brána bývalého lyžařského střediska Bozdag smeteného lavinou


Freeridový resort bez lidí

Třetí zastávka našeho putování po Osmanské říši bylo město Isparta, které leží v nadmořské výšce 1 000 m. Město má 200 tisíc obyvatel a 40 tisíc studentů největší vysoké školy Turecka. Nachází se v oblasti, kde jsou častá zemětřesení. Z toho důvodu se tam moc památek nezachovalo. Určitě stojí za to vyrazit do 40 km vzdáleného města Eğirdir, které leží na břehu stejnojmenného jezera. Zde se nacházejí malebné osady rybářů, které v zimních měsících nenavštěvují žádní turisté. My jsme ale do Isparty přijeli kvůli lyžařskému středisku Davraz, které je vzdálené 30 km od centra. Tam jsme se také ubytovali v 3hvězdičkovém hotelu světového řetězce, kde stála noc s kontinentální snídaní 350 Kč na osobu.

Lyžařské středisko Davraz se nachází pod stejnojmennou horou, která je vysoká 2 637 m. Jsou v něm tři sedačkové lanovky, které vás šnečí rychlostí vyvezou do 2 350 m – těsně pod hlavní hřeben, který vede na vrchol Davrazu. Poslední lanovka pod hřeben ale zrovna nejezdila. Napadlo nás, že asi jezdí jen v létě, stejně jako v minulém resortu smeteném lavinou byla i zde lanovka postavená na velmi prudkém svahu bez přilehlé sjezdovky. Celý den jsme jezdili pláně a žleby, na něž jsme se dostali traverzováním z druhé lanovky. A opět ani stopa po lyžaři ve volném terénu.


Zaujal nás hřeben v dochozí vzdálenosti od střediska, ze kterého padaly směrem ke středisku nádherné fotogenické a prachuplné hřbety. Ty jsme si chtěli nechat na další den. Po příjezdu následujícího rána jsme si všimli, že se poslední lanovka na hřeben pohybovala, a tak jsme zkusili štěstí a přijeli k její obsluze. Ta bez jediného slova moderní lanovku pustila. Možná by ji pustila i předchozí den, kdyby k ní ovšem někdo přijel. Díky této lanovce se nám otevřel velký kotel a s ním pláně od 30° po velmi prudké žleby – skvělá aréna pro lyžování ve volném terénu, kde jsme už zůstali celý den.

Protože další den se počasí výrazně zhoršilo, mlha by se dala krájet a foukal silný vítr, rozhodli jsme se přejet na další štaci. Během cesty jsme dlouho váhali, jestli ještě navštívit Saklikent, nebo jet rovnou do Antalye. Lyžařské středisko Saklikent, postavené na otevřeném kopci ve tvaru jehlanu, odsouval ze hry předpovídaný silný vítr, a tak jsme se rozhodli přesunout do Antalye.

Žleby druhého dne v Davrazu


Relax v Antalye

Antalya je vzdálená od Isparty 150 km. Cesta trvá 2 hodiny po čtyřproudé silnici s asfaltem, jehož kvalitu by možná i Němci mohli závidět. Tím se vracím k jediné mé obavě z tohoto výletu: Celá cesta z Istanbulu do Antalye vedla po čtyřproudých silnicích. Podle map jsme si mysleli, že jsou to silnice první nebo druhé třídy. Přitom to byly až na výjimky široké dálnice, které se ani ve vesnicích nezúžily. Cestování po Turecku v autě byla jedna velká pohoda. Za to mají Turci velkou pochvalu.

Poslední dva dny jsme si užili kavárny a památky v okolí Antalye v příjemných 20 °C bez turistů. Když jsme do Turecka odlétali, tak jsem nepředpokládal, že bychom objevili nějakou pecku vhodnou pro lyžování ve volném terénu, ale spíš oblast pro lidi, kteří hledají nejen lyžovaní, ale i zážitky okolo. Nová místa, skvělá jídla, levné ubytování, turecké lázně všude, kam se podíváte. V okolí středisek i mimo ně je plno nádherných kopců, které jsou vysoké i přes 3 000 m. Vzhledem k převládajícímu počasí jsou hory Turecka vhodné spíš k návštěvám se skialpy v pozdějších měsících zimy, kdy je na svazích firn a v údolích příjemné teplo. Nám hodně foukalo a všechen sníh, který zrovna napadl, buď odletěl s větrem do údolí, nebo byl ubit do tvrdých desek. Těžko říct, jestli to je pravidlo, nebo ne. V dané sezoně totiž foukalo mimořádně i v gruzínském Svaneti nebo v severním Íránu, kde běžně vítr nehrozí. A protože Turecko potenciál rozhodně má, nezbyde nám asi než do jeho západního kouta vyrazit znovu.