28. května 2017, dvě hodiny ráno, černočerná tma. V ní se Kilian Jornet plahočil severní stěnou Mount Everestu, sám, v deliriu, ve výšce nad osmi tisíci metry a daleko od naplánované trasy. Sestupoval z vrcholu ve výšce 8 848 m, což byla jeho druhá cesta na nejvyšší horu světa bez přídavného kyslíku během sedmi dnů. Ale teď byl ztracený a nemohl si vzpomenout, jak se tam dostal; jeho paměť z poslední hodiny byla prázdná. Sněžilo a s každým krokem byl svah stále ledovatější a nejistější. „Myslel jsem si, že se mi možná zdá noční můra,“ vzpomíná Jornet, „a že se probudím v základním táboře. Spustil jsem kámen, abych zjistil, jak je stěna strmá, a uvědomil jsem si, že to není sen a že musím počkat do bílého dne, abych viděl, než udělám další rozhodnutí.“

Za rozbřesku zjistil, že se vzdálil o téměř kilometr od severního hřebene, trasy, která ho měla dovést na Severní sedlo a dolů do relativního bezpečí předsunutého základního tábora ABC ve výšce kolem 6 400 metrů. Tím se ocitl v nebezpečné blízkosti vrcholu severní stěny Everestu, v níž už zahynula spousta lidí. Nakonec se mu podařilo nalézt svou polohu pomocí navigačních bodů GPS na hodinkách a pomalu se vrátit zpět na trasu. Neměl vysílačku ani satelitní telefon a neměl možnost upozornit svého osamělého kolegu z týmu, filmaře Sébastiena Montaz-Rosseta, ani hrstku přátel, které si za dobu pobytu na hoře našel. Daleko pod ním, v ABC, úzkostlivě nahlíželi do dalekohledu a hledali Jorneta, který měl již mnoho hodin zpoždění.

Nevídané neslýchané výkony

Everest byl vyvrcholením projektu Summits of My Life (Vrcholy mého života), který Jornet zahájil v roce 2012 ve snaze vytvořit rychlostní rekordy na sbírce ikonických vrcholů, včetně Mont Blancu, Matterhornu, Elbrusu, Denali a Aconcaguy. V té době, ve svých 24 letech, už pro něj závodění ztratilo svůj lesk. Sice dál závodil – rád se setkával s lidmi, užíval si prostředí – ale už vyhrál prakticky všechno, co se vyhrát dalo, často několikrát, včetně bolestivých podniků jako coloradský Hardrock 100, 170 km dlouhý Ultra Trail du Mont Blanc (UTMB) a kratší, ale brutální Mount Marathon na Aljašce. Summits byly příležitostí k realizaci nápaditějších, nezávislých projektů, které se pohybovaly podle jeho vlastních představ, rychle a svobodně, podle jeho vlastního harmonogramu. Začátek série však byl tragický. Při pokusu o první cíl, traverz Mont Blancu, jeho partner, mistr světa ve skialpinismu Stéphane Brosse, stoupal vedle Jorneta nad ledovcem Argentière, když se mezi nimi utrhla velká římsa, která Brosseho odhodila do 700m propasti. Dělilo je jen několik metrů. Jornet dlouhé měsíce nemohl pochopit, proč to nebyl on.

Navzdory této tragédii Jornet pokračoval ve výstupech na další vrcholy, překonával rekordy, cestoval na lehko a často zvládl za několik hodin to, co jiným zkušeným horolezcům trvalo celé dny. S podporou svého hlavního sponzora, společnosti Salomon, a s pomocí svého přítele Montaz-Rosseta Jornet vytvářel působivou dokumentaci každé mise: fotografie, příspěvky na blogu, data a několik filmů. V době, kdy v roce 2017 dorazil na Everest, což byla jeho třetí cesta tamtéž během několika let, byl jedním z nejuznávanějších sportovců v oblasti dobrodružných sportů, se silným počtem příznivců na sociálních sítích, včetně milionového Facebooku nebo dvoumilionového Instagramu.

Mnoho lidí si během expedice na Everest naladilo jeho kanály, ale zjistili, že jsou nepříjemně tiché. Když se 28. května objevila zpráva, že Jornet vylezl na Everest ne jednou, ale dvakrát během jediného týdne a že si nárokuje nový rychlostní rekord, působilo to mimořádně až zmateně. Dva výstupy za sebou? Bez kyslíku? Sám?

Nikdy nikdo neslyšel o ničem podobném, co se Jornetovi povedlo – čtyři výstupy na osmitisícovku za méně než měsíc – a co se rychle dostalo na titulní stránky novin po celém světě. Ozvalo se předvídatelné reptání. „Veřejnost rozumí jen rychlosti, ale ne horolezectví,“ prohlásil himálajský nestor Reinhold Messner a odmítl jeho výkon jako pouhý závod, nikoliv však horolezectví. Přesto se tato událost z velké části oslavovala jako historický milník.


(Foto: Facebook)

Záhadná absence důkazů

Toho roku Jornet předvedl řadu výkonů, které byly i na jeho poměry ohromující. Dva týdny po Everestu nasadil skvělé tempo na silničním půlmaratonu v Norsku, který se běžel ve výšce přes 1 700 metrů, a na osmiprocentním stoupání zvládl tempo pod 4 minuty na km a zvítězil za 1:30 hod. V srpnu vyhrál Hardrock, Marathon du Mont Blanc, švýcarský ultracompetitive Sierre-Zinal a trailový závod Glen Coe Skyline. Jornet vyhrál nebo téměř vyhrál doslova vše, čeho se zúčastnil.

Jeho everestské výkony se mezitím začaly dostávat pod drobnohled. Kritici se dožadovali důkazů – fotografií z vrcholu, GPS záznamů, svědků. Proč jeho pravděpodobně největší úspěch v kariéře, která je plná pečlivě zdokumentovaných úspěchů, zůstal zamlžený?

Na internetu se objevily vášnivé diskuze, které jeho kauzu rozebíraly do bizarních detailů. Na začátku roku 2018 vyšel na titulní straně španělského horolezeckého časopisu Desnivel článek, který Jorneta očerňoval: „Neukázal definitivní důkazy o tom, co udělal.“ Když se novináři obrátili na Himalayan Database, organizaci se sídlem v Káthmándú, která od roku 1991 ověřuje himálajské horolezectví, nepotvrdila ani jeden z výstupů. Marná sláva – v éře po Lanci Armstrongovi nebylo možné se nezeptat, zda něco není v nepořádku.

Všestranný nezmar

Většina lidí zná Jorneta jako ultravytrvalostního běžce, ale to je jen část jeho příběhu.

„Nerad dávám na věci nálepky,“ říká šestatřicetiletý Jornet. „Rád se pohybuju po horách různými způsoby. V létě je logické jít pěšky. V zimě, na sněhu, jezdím na lyžích.“

Žije a trénuje v Romsdalu na západním pobřeží Norska. Se svou snoubenkou, švédskou ultravytrvalkyní Emelie Forsbergovou, se tam přestěhovali v roce 2015, aby unikli šílenému zájmu davů ve francouzském údolí Chamonix, kde dříve bydleli a kde jsou velkými celebritami.

Jejich domov, zrekonstruovaný statek na třech malebných akrech obklopených horami, kterému říkají Moon Valley Farm, je klidný a soukromý; takový, jaký chtějí. Nikam moc nechodí: „Občas si kamarádi po lezení dají pivo, ale já si říkám, proč?“

Osobně není obtížné pochopit, proč je Jornet tak rychlý. Se svými 180 cm a 58 kily vypadá jako žokej s vypracovanými stehny, jež získal lezením po strmých svazích. Horní část těla má běžecky štíhlou. „Trochu se jen protahuju,“ vysvětluje, že zvedání činek nebo jiným druhům tréninku se vyhýbá. Kolik zvládne vytlačit na benči? „Nic! Nemám žádnou absolutní sílu.“ Trochu přehání, ale vzkaz je jasný: Jornet strávil většinu života vývojem fyziologie, kterou potřebuje pro horský terén. Cokoli jiného byla ztráta času.

„Jeho všestrannost jako sportovce nemá obdoby,“ říká kamarád Mike Foote, který na Hardrock 100 skončil dvakrát druhý za Jornetem. „Myslím, že není nikdo, kdo by do tohoto sportu vnesl jeho úroveň představivosti a kreativity. Myslím, že právě díky tomu si udržuje svěžest a nevyhoří.“


(Foto: Facebook)

Od dětství v horách

Jornetův životní příběh je téměř mytologický. Vyrůstal na horské chatě ve španělských Pyrenejích, kde jeho rodiče Eduard a Nuria pracovali jako správci a horští vůdci. Žádná televize, žádný Xbox, žádný internet, jen jeho o rok mladší sestra Naila jako společnost a divoké hory za dveřmi. Ve třech letech se zúčastnil svého prvního závodu v běhu na lyžích, v deseti absolvoval s matkou a Nailou 42denní pěší túru po Pyrenejích.

Ve 13 letech Jornet nastoupil do středoškolského Centra horského lyžování v Katalánsku (CTEMC), o dva roky dřív než spolužáci. V jiných zemích je skimo okrajovým sportem, ale ve Španělsku je populárnější než běžecké nebo alpské lyžování. Tréninkový režim v CTEMC byl pečlivě předepsaný a pod dohledem, ale Jornet se dal jen těžko zadržet. Běžně jezdil do školy na kole, celé odpoledne trénoval a pak jel domů – 50 kilometrů každým směrem. Když roztál sníh, začal běhat hlavně proto, aby se udržel v kondici na skialpy. Jednou, aby zjistil, jak jeho tělo zareaguje, přestal úplně jíst, pokračoval v tréninku a pil pouze vodu. Vydržel pět dní, než uprostřed tréninku omdlel.

Jornetovy jedinečné vlastnosti už na začátku udivovaly a mátly trenéry, především jeho mimořádná regenerace po náročných trénincích: „Má nevídanou odolnost vůči osteoartikulárním a svalovým lézím – pohmožděninám kostí a natažení svalů, které běžně vyvolává náročný trénink. Plno sportovců s mnohem menší tréninkovou zátěží má spoustu potíží.“


(Foto: Facebook)

Výjimečný mezi výjimečnými

Nevýhodou dokonalosti je, že vybízí ke skepsi, s čímž se Jornet setkal hned v začátcích své kariéry. V roce 2008, ve svých 21 letech, se objevil na svém prvním horském ultramaratonu na Mont-Blanc (UTMB), aniž by kdy závodil v něčem delším než v maratonu. Na 60. kilometru se odpoutal od pole zkušenějších veteránů a začal jim utíkat rozdílem několika tříd. Francouzští pořadatelé nebyli nadšeni. 15 km před cílem ho na posledním kontrolním stanovišti zadrželi na více než hodinu. Obvinili ho z podvádění – že používal doprovod (žádný neměl) a že neměl povinnou výbavu (měl). Navzdory zdržení proběhl cílem jako první o více než hodinu, ale vítězem byl vyhlášen až druhý den.

Tehdy byl ještě studentem, studoval fyziologii tělesné výchovy ve francouzském Font-Romeu, bydlel ve sdíleném bytě a i to málo peněz, které měl, utrácel za těstoviny a olivový olej. Věřil, že se na CTEMC naučil dost na to, aby byl schopen trénovat sám. Žil, aby závodil, ale nezávodil, aby žil. V jeho sportu bylo málo peněz: prize money byly skrovné a olympijské skimo ani dnes populární trailové běhy ještě neexistovaly. Dokonce, i když po vítězství na UTMB podepsal se Salomonem smlouvu na plný úvazek, znamenalo to jen větší pytle těstovin a na závodech občas hotelový pokoj místo zadního sedadla auta.

V té době nemohl vědět, že ultraběhy čeká celosvětový rozmach. V následujících letech se počet dlouhých závodů zmnohonásobil a objevily se i nové hvězdy: Scott Jurek, Krissy Moehl, Anton Krupicka, Jenn Shelton a další. Jornet je všechny brzy zastínil.

Jeho věhlas nejenže inspiroval mnoho běžců a lyžařů, ale také vybízel ke studiu a napodobování. Někteří spekulují, že primární oddanost skimu vytvořila stroj, který pohání jeho dominanci v horských bězích. Rozdělení roku mezi obě disciplíny mu pomáhá odvrátit přetrénování a vyhoření, které utrápilo tolik talentovaných běžců – strategii, kterou nyní používají špičkoví závodníci jako Krupicka a další.

I mezi elitou se Jornet jeví jako výjimečný. Naměřili mu VO2max 92, což je jedna z nejvyšších hodnot, jaká kdy byla zaznamenána. Má téměř zázračnou schopnost rychle se zotavovat z tréninků a závodů. Echokardiografie odhalila, že jeho srdce se přizpůsobilo zátěži při tréninku s velmi malými vadami, jako jsou ztluštělé stěny komor, které často ovlivňují výkony jiných elitních sportovců. A vypěstoval si mnišskou oddanost tréninku, technice a vybavení, které nasazuje během 1 200 hodin roční přípravy.

„Pokud jsou geny určující výkonnost jako řada vypínačů, všechny jeho jsou zapnuté,“ říká Eric Carter z amerického skialpinistického týmu. „Trénoval jsem s ním, dřel jsem, co to šlo, promočený potem, a ten chlap je pořád ve své péřové bundě a povídá si.“

Jornet je soukromá osoba, současně však veřejná sportovní hvězda a jeho tréninky jsou dostupné na Stravě a Movescount. Jejich objem je pozoruhodný. Tři dny před Marathon du Mont Blanc vyběhl nahoru a dolů z masivu Mont Blancu – přes 4 000 výškových metrů – za sedm hodin. Jeho „zrychlovací týden“ před červencovým závodem Hardrock 100 zahrnoval 60kilometrový výstup na Mount Eolus a 40kilometrový běh na Mount Elbert, obě coloradské čtyřtisícovky.


(Foto: Facebook)

Je čistý?

Dost lidí v oboru pochybuje, zda jsou jeho výkony vůbec možné bez nějaké farmaceutické nebo jiné pomoci. Presumpce viny není dobrá věc, ale kdo by mohl zapomenout na dnes už nechvalně proslulou reklamu Nike z roku 2001, v níž Lance Armstrong říká: „Na čem jedu? Sedím na kole, dřu si zadek, šest hodin denně. Na čem jedeš ty?“ Přesto věrohodná obvinění z dopingu provázela Armstronga celou jeho kariéru. Byl tu jeho vztah s Michele Ferrarim, zneuznaným italským lékařem, a obvinění od bývalých týmových kolegů a přátel. O Jornetovi se občas šuškalo, ale nic konkrétního, jen obyčejný trolling a spekulace, které se dají rozumně přičíst profesionální žárlivosti.

Doping by bylo riskantní se snažit skrýt. Jako člen regulačního programu Světové antidopingové agentury i programu Sportovci za transparentnost musí Jornet poskytovat záznamy o místě svého pobytu a lékařských předpisech a může být testován kontrolorem, který se neohlášeně objeví u jeho dveří. A přestože Jornet nyní pobírá šestimístný plat díky sponzorským příspěvkům, skimo a ultraběhy nenabízejí ani zdaleka takové finanční odměny, jaké lákají závodníky v cyklistice a maratonském běhu, sportech sužovaných dopingovými skandály.

„Není tu žádná motivace,“ říká John Gaston, přední americký závodník ve skimu. „V našem sportu nejsou skoro žádné peníze. A teď vidíte, jak se na něj další dotahují. Konkurence je těsná. Když ho poznáte, myslím, že má hory příliš rád na to, aby se tímto způsobem zkompromitoval před světem.“

Předehra na Čo Oju

Začal spolupracovat na příležitostných výstupech se zesnulým Ueli Steckem, zvaným Švýcarský stroj. Bylo to přirozené partnerství. Steck byl nadpozemsky talentovaný sportovní lezec, který se dokázal blýsknout v technických cestách rychleji než téměř kdokoli jiný. Jornet je aerobní monstrum, jež zvládne dřít rychle a věčně s malým množstvím jídla a vody. V roce 2015 spojili síly, aby vylezli na severní stěnu Eigeru klasickou cestou z roku 1938. Běžná okružní trasa zabere tři dny. Šlo o Jornetův prvovýstup, ale dvojice zdolala vrchol za čtyři hodiny a dolů se vrátila za necelých deset.

V dubnu 2017 byl Jornet na Čo Oju v Tibetu, když Steck zahynul na Nuptse, 7 861 m vysokém sousedovi Everestu. Steck se aklimatizoval, sám a vysoko na hoře, když spadl a zemřel. Kromě toho, že Jornet ztratil přítele, přišel také o výjimečného vrstevníka, se kterým se mohl radit: „Hodně jsme spolu mluvili o tom, co znamená pohyb v horách. Ueli pocházel ze supertechnického prostředí a já jsem vycházel z vytrvalosti. Oba jsme se snažili učit jeden od druhého.“

Jornet vzpomíná, že v Tibetu strávili celkem necelý měsíc, prvních deset dní na 8 201 m vysokém Čo Oju a pak se přesunuli do základního tábora Everestu na úpatí ledovce Rongbuk. Byl to malý tým – jen Jornet, Montaz-Rosset, Forsbergová a jejich nepálský kuchař Sitaram.

Doma v Norsku se Jornet s Forsbergovou před cestou měsíc předaklimatizovali a absolvovali vysoce intenzivní intervaly na stacionárním kole, zatímco nasávali kyslík přes obličejovou masku. Zdálo se, že to funguje: Jornet dorazil do Himálaje a cítil se lépe než na svých dvou předchozích cestách. Forsbergová se nakonec před vrcholem Čo Oju otočila, ale Jornet dosáhl 14. května široké náhorní plošiny. Howitt a další tvrdili, že to nelze prohlásit za vrchol, a Jornet souhlasil: přiznává, že náhorní plošiny pouze dosáhl. To však stačilo. Čo Oju byl jen předehrou pro následující dva týdny.


(Foto: Facebook)

Květnový Everest

Forsbergová se vrátila do Norska závodit, zatímco Jornet, Montaz-Rosset a Sitaram se usadili na moréně na severní straně Everestu. Byla to komicky malá základna: jídelní stan a tři malé osobní přístřešky, nic podobného rozlehlým expedicím, které kolem Base Campu rozkvétají každé jaro. 18. května, po jednodenní zastávce v předsunutém základním táboře ve výšce 6 500 m, si Jornet vyzkoušel – doslova – některé úseky. Až do výšky 8 400 m stoupal nevídaným tempem 300 výškových metrů za hodinu: „Na severním hřebeni jsem udělal nějaký hloupý sprint, protože jsem mohl,“ směje se. Vrchol se lákavě leskl půl kilometru nad ním a Jornet se cítil skvěle, ale držel se svého plánu: sestoupit do základního tábora, zotavit se a za pár dní se pokusit o skutečný výstup.

20. května ve 22:00 opustil základní tábor, aby se pokusil o první výstup na vrchol. Než dosáhl Severního sedla ve výšce 7 000 m, cítil se hrozně a začal se potýkat se žaludečními problémy. Když odbočil na severovýchodní hřeben, přes kilometr dlouhý přístup k vrcholu, už téměř zapadalo slunce. Teď už byl sám a plahočil se vpřed. Z hřebene má matně osvětlenou závěrečnou fotografii a pak video jeho tváře ve tmě, osvětlené malou žárovkou GoPro. Na klipu sedí a těžce dýchá. Přes rameno lze spatřit modlitební vlaječky, jediný důkaz, že se jedná o vrchol. „Bylo těžké to natočit,“ vysvětluje Jornet. „Je to poslední věc, na kterou jsem myslel. Člověk tam nahoře moc nepřemýšlí. Myslíš jen na pohyb. Vzpomínám si, že jsem viděl světla z jihu, lidi, kteří právě začínali stoupat z Jižního sedla. Ale to je asi tak všechno.“

Jornet se zdá být smířený s tím, že lepší objasnění jeho výkonu je nemožné: „Myslím, že vždycky budou existovat fanoušci a ti, kteří budou pochybovat. Nechci trávit čas s těmi, kteří nenávidí, ale chápu, že jde o důkaz. Dívám se radši dopředu a mám hlavu plnou cílů, větších než Everest. Třeba olympiádu.“