Ztělesněná disciplína
Vonn je od mládí produktem amerického modelu, kde nic nepřichází „samo od sebe“. Její otec, sám bývalý závodník, jí nalinkoval cestu k olympiádě ve chvíli, kdy u kuchyňského stolu v devíti letech oznámila, že chce být nejlepší. Buck Hill a neúnavný Erich Sailer jí dali stovky kilometrů techniky v rytmu tisíců bran za večer; Colorado zase rychlost a ambici. Nebyla „přirozený talent“ – byla pracovitá do úmoru.
A stejný mechanismus poháněl i její profesionální kariéru: věcnost, disciplína, schopnost soustředit se výhradně na to, co může ovlivnit. Pod tím tlakem začala žít i její veřejná role – přesné pózy na fotografiích, kontrola světla, úhlů, gest. Pro někoho hvězdičkovaná dokonalost, pro Vonn pracovní nástroj. V americkém systému, kde si i největší hvězdy musí umět „samy vydělat na sezónu“, byla tahl:e sebeprodukce podmínkou přežití i rozvoje sportu.
Vítěznou jízdu Lindsey Vonn můžete zhlédnout na ČT Sport - začíná v čase 38:00.
Stroj na vítězství – a na bolest
Čtyři velké křišťály, (do dneška!) 82 vítězství, tři olympijské medaile. A téměř stejný počet zranění. Přetrhané vazy, fraktury, otřesy mozku, dvanáct operací. Vrcholem byla Cortina 2019: brutální síla v prvních branách, koleno „držené jen v cárech chrupavky“, pak chyba a konec. Tehdy už bylo jasné, že limity těla nepřelže ani vůlí, ani disciplínou.
Když se po měsíci loučila bronzem v Åre, působilo to důstojně. Jenže pravda byla jiná: odcházela dřív, než byla připravená. Skutečný dopad se dostavil až po kariéře. Závodní absence bolela víc než jizvy. I obyčejná vycházka s přáteli byla nadlidský výkon. Pro někoho, kdo žil v rychlosti a adrenalinu, to bylo jako vnitřní vakuum.
Protitah: chirurgická přesnost a nová technologie
Zlom přišel na jaře 2023, když se rozhodla pro částečnou náhradu pravého kolene. Roboticky asistovaná operace vnesla do kloubu nový povrch; po letech poprvé chodila bez bolesti. Pak začala zkoušet víc – nejdřív tenis, potom posilovnu, nakonec lyže. A v Česku dobře známý pocit: jako když po dlouhé zimě vyměníš ledovku za jarní firn – najednou to zase jede.
Testovací super-G na novozélandském ledu rozhodl: tělo drží. A touha se vrátila.
„Ski racing je něco, co dělám. Ne to, co jsem.“
Tenhle posun je klíčem k jejímu comebacku. Vonn dnes tvrdí, že návrat není o dokazování, ale o zážitku. O radosti ze startovní brány, o rychlosti, která byla její nejpřirozenější řečí. A zároveň o svobodě něco nevyhrát, když na to není den. V Garmischi třeba sama odstavila rozjetý sjezd, protože zatáhnout za nouzovou brzdu je konečně možnost, ne prohra.
Tahle dospělá verze Lindsey Vonn není méně soutěživá – jen už není ochotná ignorovat realitu. A to je paradoxně přesně ta vlastnost, která může v Cortině znovu přivést medaili.
Trénink v tempu 41leté světové dvojky
Na podzim 2025 její dny vypadaly jako návrat do nejtvrdší éry SP: pětihodinové posilovny, cyklistika, rychlostní intervaly, práce se silou i odolností proti G-přetížení. Aksel Lund Svindal – kdo jiný by jí měl rozumět líp – říká, že její syrová síla je pořád mimořádná, jen musí „dohnat techniku a materiál“.
A že to není iluze, dokázal její super-G v Sun Valley 2025: druhé místo, v devět a třiceti letech nejstarší ženské pódium v historii.
Ženská verze odolnosti
Vonn se svým comebackem mimochodem prolamuje něco, co ve sportu pořád drží předsudky: hranici věku. Že Serena Williams dohrála grandslamy po porodu ve 36, že Dara Torres brala olympijské stříbro ve 41 – to jsou výjimky, ke kterým se společnost ráda chová jako k „zázrakům“. Mužský veterán je hrdina. Žena je podezřelá.
Vonn tohle nahlas odmítá. Právě tahle emancipovaná část jejího návratu je dnes inspirací pro celý americký tým. Jacqueline Wiles popisuje, jak šok vystřídala motivace: „Tohle není žena, která se vrací z nudy. Ona se vrací, protože ji to pořád táhne dopředu.“
Co vlastně žene někoho, kdo už všechno vyhrál? Možná to nejde úplně vyčíslit. Ale v pozadí je jednoduchá věc: závodění je stále jediná situace, kde Vonn cítí domov. Startovní prostor, poslední nádech před odpočtem, první tlak na hranu. To je jazyk, ve kterém přemýšlí.
A pak Cortina. Místo její první velké bedny, místo šedesáté třetí výhry, a zároveň místo, kde tělo konečně řeklo dost. Takové příběhy chtějí kruh uzavřít. Ne kvůli rekordu, ne kvůli slávě – ale kvůli pravdivému závěru.
„Udělám maximum s kartami, které dostanu.“
Lyžování je krutý sport. Vítr, mlha nebo chaotická vlna v podloží můžou vymazat roky práce během pár sekund. Vonn to ví, a přesto jde do sezony 2026 s nečekanou lehkostí. Bez tíhy povinnosti. S tělem, které po letech znovu funguje. A s nastavením, které možná nikdy předtím neměla.
Možná to stačí.
A možná – a to je ta varianta, kterou lyžařský svět sleduje se zatajeným dechem – to bude návrat, jaký tu ještě nebyl.
Lindsey Vonn v únoru 2019 v Åre pří své „poslední“ závodní jízdě. Skoro 6 let poté ale opět bere zlato ve sjezdu - navíc s více než vteřinovým náskokem před druhou!
