Tento článek vyšel v časopise SNOW 122 (únor 2020).


Řecko je země hor. Najdete tam 21 lyžařských areálů, které ale ani mezi domácími nejsou moc známé. O cizince tam téměř nezavadíte a lidí tam potkáte opravdu střídmě. Lyžařskému průmyslu v Řecku jistě nepomohla ani nedávná finanční krize. Daní za samotu a ekonomickou situaci jsou především zastaralé vleky, na kterých většina resortů stále prodělává – výjimkou je snad jedině areál Kalavryta. A přesto hodnotím Řecko pěti hvězdičkami – stala se z něj srdeční záležitost. Řecko je zemí prázdných, starých a rozbitých vleků, ale lyžování zde přesto zahřívá na srdci.

Řekové obecně patří mezi nejpřátelštější lidi na planetě a už samotná jejich pohostinnost je dostatečným důvodem pro návštěvu. Jejich životní filozofie je velmi sympatická lyžařským vykopávkám mého typu. Nežijí, aby pracovali; pracují, aby mohli žít. To zahrnuje množství zálib – od času stráveného s rodinou přes dobré jídlo a víno po tanec a hudbu. To vše je podstatnější než peníze.

V nesmrtelném románu Nikose Kazantkakise „Řek Zorba“ zmiňuje hlavní hrdina často svůj přístup k životu: „… jdu dál, jako bych neměl nikdy zemřít … a jdu dál, jako bych měl zemřít každou chvíli,“ říká Zorba přátelům. Zorba je milovník, hudebník, tanečník, dobrodruh, snílek a mnoho dalšího. Je vášnivý, žije jen dneškem a svým způsobem charakterizuje řecký přístup k životu. Ten je možná sám o sobě důvodem rozpadu ekonomiky… Ať je to, jak chce, nehledal jsem investičního partnera, ale pořádné kopce k lyžování. Řecko se stalo mou vysněnou destinací!

Kalavryta – první rakomelo

Tyto myšlenky se mi honily hlavou, když jsme (já, Klaus Arpia a Jan-Erik Blomberg) přiletěli v lednu do Athén hledat prašan, přátelské lidi, dobré jídlo a trochu dobrodružství. Naše první kroky vedly do Kalavryty, 35 kilometrů jižně od Koryntského zálivu na Peloponésu. Od jižního Řecka možná nečekáte zázračné prašanové linie. A o to právě jde. Město není v obležení nadšených lyžařů – hledačů nového sněhu, i když ceny by mnohého chudšího lyžaře přitahovaly – pokoj se snídaní a skipasem na den v Kalavrytě stojí asi 30 eur, zatímco v běžných evropských areálech zaplatíte třikrát tolik a ve Vailu nebo Aspenu dáte podobnou sumu jen za snídani.

Na parkovišti stojí zhruba 60 aut. Vrstva sněhu u dolní stanice lanovky je okolo dvou metrů. Spyropoulos Leonitas, místní manažer, nám vysvětluje, že sezóna standardně trvá od pozdního prosince do půlky dubna a veškeré lyžování probíhá na přírodním sněhu!

Vrchní část střediska skýtá mnoho těžkých off-piste terénů nad hranicí lesa, zatímco v dolní polovině najdete skvělé lyžování mezi stromy, sníh je zde lépe chráněný před větrem. Spyro si oblíbil právě sjezdy mezi stromy a vzal nás na několik jízd. Nikde jsme nepotkali živou duši. Když zavírala poslední lanovka, pochopil jsem zcela Spyra a přidal si Kalavrytu na seznam nejoblíbenějších lyžařských destinací.

Čas na après-ski. Jako vždy první zastavení spouští řetězec pohostinnosti, což je v Řecku naprosto běžný vývoj. Vše začíná nevinně, když si se mnou Klaus objednává typický řecký drink od mladých dívek za pultem. Servírují nám rakomelo – mix medu a rakie okořeněný skořicí a dalšími bylinkami a trvají na tom, že první drink je na účet podniku. Nadšení z drinků zdarma projevujeme vokální úpravou písně „Veď mě dál, cesto má“, kterou znají i zde – připojuje se k nám štamgast Giorgos a vzápětí nás zve na večeři do své restaurace! Zbytek odpoledne a večera mám už trochu rozmazaný…

Giorgos nemluvil dobře anglicky, ale dobře používal mezinárodní komunikaci pálenkou ouzo, muzikou, tancem a smíchem. Jeden z jeho zaměstnanců začal grilovat maso na krbu v obývacím pokoji, k němu servíroval množství brambor, oliv, sýru feta a růžového vína. Hodování doprovázelo také četné popíjení ouza ve velkých dávkách a řecká muzika, takže jsme po chvíli tancovali po pokoji jako Zorba – scéna surrealistická jako z Felliniho filmu. Těžko si představit, že je stále první den a máme za sebou tolik skvělých sjezdů!

Parnassos – rakomelo a ouzo

Další zastávkou na cestě byl Parnassos – největší a nejpopulárnější lyžařský areál v Řecku. Podle množství aut na parkovišti však popularita v Řecku zřejmě neznamená, že by tam snad měli být lyžaři. S Blumim a Klausem jsme ale brzy pochopili, že důvodem k prázdnému areálu je přicházející sněhová bouře. V mlze jsme popojížděli jako slepci, kteří ztratili své hole. Ale měli jsme štěstí – mlha se na chvíli rozestoupila a vrhla nás do pohostinné náruče Kostase, Dimitrise a dalších čtyř učitelů lyžování, kteří vlivem špatné viditelnosti neměli klienty. Po zbytek dne jsme se k nim přidali a díky jejich znalostem místních terénů jsme našli nejlepší prašan v okolí.

Když areál ukončil provoz, vytáhli z rukávu poslední trik a naštěstí se s námi o něj podělili. Zatímco jeden z nich sjel autem do údolí na smluvené místo, zbytek instruktorské party nás vedl mezi stromy do nerozježděných svahů, které končily až v údolí u silnice. Netřeba zmiňovat, že následovalo celovečerní zpívání a popíjení drinků rakomelo a ouzo.

Mezi popíjením došla řeč i na problémy, které Řeky tíží – 25% nezaměstnanost (mezi mladými až 50%), třetina obyvatel žije pod hranicí chudoby a opatření uvržená Evropskou unií situaci jen zhoršují. Kostas, Dimitris a přátelé měli celkem objektivní pohled i na drama mezi Řeckem a evropskými bankami. Řecko totiž dlouhodobě žilo na vyšší úrovni, než si mohlo dovolit, a řecká vláda lhala o ekonomické situaci.

Evropská unie a její banky na druhou stranu o falšovaných datech věděly, a přesto Řecko do unie přijaly a dál mu půjčovaly. Vina je na obou stranách, ale následky škodí hlavně obyvatelům Řecka a jakákoliv navrhovaná řešení jsou jen dočasnými záplatami, které situaci nikdy zcela nevyřeší.

Obdivoval jsem schopnost našich nových přátel vyprávět o mizérii jejich země s úsměvy na tvářích a to, jak si užívají života přes všechna ta příkoří. Samozřejmě, oni měli štěstí. I když dnes neměli klienty, mají alespoň placenou práci. Otázkou je, jak dlouho si budou moct Řekové dovolit lyžování jako takové, pak nejspíš instruktoři o práci přijdou.

Olymp – vojenský resort

Vyrážíme na horu Olymp. Když se blížíme k sídlu boha Dia, z majestátní hory vyzařuje jakási božská aura. Na nebi ani mráček a zářivá sněhová čepice odráží první sluneční paprsky. Olymp prochází změnou z ponurých nočních barev přes oranžový a růžový úsvit až do zlatavého denního světla.

Lyžování na Olympu je výjimečné. Vleky provozuje armáda, která zde v týdnu cvičí horské vojenské jednotky, ale na víkend otevírá středisko civilistům. Musíte tedy projít bránou v plotě z ostnatého drátu, pak se před vámi otevře bílý svět. Před vstupem ještě musíme prokázat totožnost cestovním pasem a podepsat se. Pěšky je to k prvním vlekům asi 20 minut. To se sice zdá nepříjemné, ale vzápětí to vyváží fakt, že vleky jsou úplně zadarmo! Lyžoval jsem po celém světě, ale žádné středisko neprovozovalo vleky zdarma.

I přes skvělé počasí a nejlepší ceny na světě není na kopci moc lidí – napočítal jsem míň než stovku. U horské chaty skupina vojáků ve výcviku stojí zřejmě poprvé na lyžích. Snad nebudou muset v blízké době čelit švýcarským jednotkám, výsledek by byl jasný. Klaus, Jan-Erik a já neztrácíme čas a míříme o 450 výškových metrů výše, na horní stanici nejvýše položeného vleku. Spousta prašanu je hned vedle sjezdovek a nevede v něm jediná stopa, což ilustruje lyžařskou úroveň vojska. Nemohli jsme to tak nechat, popsat celý kopec stopami nám zabralo celý den.

Velouchi – ouzo a retsina

Naší poslední zastávkou je vesnice Karpenisi a přilehlý malý resort Velouchi. Regionu se přezdívá „řecké Švýcarsko“, důvod je poznat na první pohled. Útulná vesnička s kamennými uličkami a množstvím restaurací a místních taveren. Z vrcholu Mt. Rymfristos je kolem dokola panorama, které by si leckdo mohl splést s výhledem z vrchu Parsennu v Davosu nebo z Titlisu v Engelbergu.

Lyžování bylo skvělé, spousta příležitostí k off-piste na otevřených pláních nad úrovní stromů. Sjezdovky byly dobře upravené, mimo ně leželo několik centimetrů čerstvého sněhu. Strávili jsme tedy další den kreslením prvních stop na celé hoře. Byl sice víkend, ale ani zde nebylo kvůli ekonomickým obtížím Řecka nijak přelidněno.

Infrastruktura v areálu ale rozhodně se Švýcarskem srovnatelná není. Pět vleků, a všechny by potřebovaly rekonstrukci jako sůl. Jeden byl mimo provoz, evidentně celou sezónu. Trojmístná lanovka, která dosahuje nejvyššího bodu střediska, vypadala jako koupená ne z druhé, ale z několikáté ruky. Nejspíš měnila vlastníky na Slovensku, Slovinsku a v Rumunsku, až zakončila dlouhé putování ve Velouchi. Tahle lanovka polovinu dne zastavovala kvůli technickým problémům, až byla na konci dne také odstavena.

Ubytovali jsme se v tříhvězdičkovém hotelu Elvetia na hlavní ulici. Byl stejně jako jeho okolí útulný, v krbu haly praskal oheň a pokoje byly prostorné a pohodlné. Cena ubytování asi 20 eur i se snídaní, ale mělo to háček – protože bylo v hotelu málo hostů, nemohl si dovolit použít centrální topení. Usadili jsme se tedy ve svetrech a bundách u ohně a na noc zapnuli elektrické ohřívače, které nám personál umístil do pokojů. Manažer se jmenoval Marzena Dedek, dal se s námi do řeči a popisoval nám svou smutnou situaci. „Před rokem 2009 byl podle tehdejší domácí paní Mantzoufas plný po celý rok, přestože ceny byly výrazně vyšší než dnes.“ Teď, uprostřed sněhově bohaté zimy, tvoříme Klaus, Jan-Erik a já pětinu hostů hotelu, který má k dispozici 75 pokojů.

Byl sobotní večer, v taverně naproti přes ulici hrál kytarista a jeho kolega na bouzouki. Malá hospůdka byla docela plná a hudba dobrá. Netrvalo dlouho a každý měl upito tolik ouzo a vína retsina, že se zvedl a přesunul na taneční parket. Večírek opět směřoval k tradiční řecké párty.

Ať žije Řek Zorba

Nemohu si pomoci a musím zase myslet na klasickou knihu a film o Zorbovi, o tom, jak je divoký a nezkrotný i tváří v tvář neúspěchu, finančnímu krachu a smrti. Žije tady a teď. Pij, tancuj a miluj, protože zítra nemusíš mít příležitost. V Zorbovi se popisuje vítězství emocí nad rozumem a možná že Řekové tento přístup k životu opravdu mají. Je to dobře, špatně? Těžko říct. Možná z krátkodobého hlediska dobře a špatně při dlouhém výhledu. Ale o to právě jde. Tito šťastní tanečníci kolem mě žijí dneškem, a to co přijde, budou řešit, až to přijde.

Cítím nějakou podobnost v životní filozofii mne, starého lyžaře tradicionalisty, a obyčejného Řeka. Nakonec, také svou finanční jistotu pokouším, abych se mohl krátkodobě oddat euforii z bezstarostného klouzání v prašanu mezi borovicemi, obklopenými peřinami nadýchaného sněhu. Ano, Řek a lyžař mají určitě něco společného.

V Zorbovi Kazantkakis píše: „…všichni máme jen jeden život… není zde žádný další… všechno, co si můžeme užít, si musíme užít právě teď a tady.“ Můžu říct s určitou dávkou sebedůvěry, že až budu ležet na smrtelné posteli, budu se ohlížet za svým životem a vědět, že jsem ho žil naplno. A příště až pojedu lyžovat, daleko radši strávím výlet ve společnosti Kostase, Dimitrije a jejich bandy v Parnassosu, než se skupinou německých bankéřů v Alpách.