Zpoplatnění skialpového pohybu na sjezdovkách ve Vysokých Tatrách není výstřel do tmy ani slovenské specifikum. Je to jen další krok v procesu, který se na horách odehrává už roky: čím víc lidí, tím víc pravidel, tím míň iluzí o tom, že infrastruktura vzniká sama od sebe. Manšestr neroste v noci z ideálů, ale z nafty, elektřiny, vody, práce a rizika. A to riziko sdílejí všichni, kdo se po sjezdovce pohybují – nahoru i dolů.
Debata, která se kolem tatranského rozhodnutí strhla, je přitom pozoruhodná hlavně jednou věcí: překvapivě vysokou mírou souhlasu. Ne tichého, rezignovaného, ale artikulovaného. „Všechno něco stojí,“ píše místní rekreační lyžař Marek Tůma, a shrnuje tím argumentaci, která by klidně mohla viset na nástěnce každého areálu. „Pár eur za to, že se po sjezdovce můžeš pohybovat, je v pořádku.“
To není hlas korporace, to je hlas reality.
Sjezdovka není lesní cesta
Velká část emocí se točí kolem pojmů. Skialpinista versus sjezdař. Terén versus sjezdovka. Svoboda versus regulace. Jenže sjezdovka není horský kopec v přirozeném stavu; je to technické dílo. Umělá plocha, která má svoje provozní hodiny, bezpečnostní režim i odpovědnost. Jakmile na ni vstoupíš, vstupuješ do systému – ať už na laně, na lyžích, nebo na tuleních pásech.
„Jsem skialpinista, ale na sjezdovky nelezu,“ píše Jiří Holeček. „Na sjezdovkách bych zavazel. A když sjezduju, skialpinisti mi vadí.“ To není nesnášenlivost, ale zkušenost. Každý, kdo někdy jel rychlejší úsek pod hranou, ví, jak neviditelný může být člověk stoupající nahoru. Nezáleží na tom, jestli má na sobě barevnou závodní kombinézu nebo péřovku z Decathlonu.
Bezpečnost tu není marketingové zaklínadlo. Je to tvrdý fakt. A paradoxně právě zpoplatnění dává skialpinistům něco, co jim dosud chybělo: status legitimního uživatele sjezdovky. Ne černého pasažéra, ne trpěnou výjimku, ale někoho, s kým se počítá – i při zásahu horské služby.
Fitness skialp a konec romantiky
Hory se změnily. A s nimi i skialp. To, co bývalo tichým putováním krajinou, se v mnoha areálech proměnilo v opakované intervaly „nahoru-dolů“. Kondiční skialp. Často po jedné trase, často ve skupinách, někdy i se psem. Řada diskutujících to pojmenovala shodně: „To je fakt neudržitelné.“
Neudržitelné prostorově, bezpečnostně i mentálně. Pro sjezdaře, pro rolbaře, pro samotné skialpinisty. Zpoplatnění není trest. Je to regulace. Signál, že tahle plocha má svoje limity a že svoboda pohybu není totéž co absence pravidel.
Alpy jako argument? Ano, ale ne tak, jak se myslí
„V Alpách je to levnější.“ „V Alpách je to normální.“ „V Alpách by si tohle nedovolili.“ Tyhle věty se v diskusi objevují jako zaklínadla. Jenže realita je pestřejší. V Rakousku jsou poplatky za tourenski běžné, často vyšší než v Tatrách, s přesně vymezenými trasami a oddělenými stoupacími pruhy. Platíš nejen za sníh, ale i za to, že se s někým nepotkáš v protisměru v plné rychlosti.
Ano, jsou místa, kde je to zdarma. Stejně jako jsou místa, kde není nic upraveno, nikdo neručí za bezpečnost a nikdo tě nebude hledat, když se něco stane. To není lepší nebo horší model. Je to jiný model.
Nejde o sedm eur. Jde o dohodu
Celá tahle debata nakonec nestojí na částce. Sedm eur je jen symbol. Skutečný spor je o to, jestli jsme ochotni přijmout, že moderní hory jsou sdílený prostor s náklady. Že ne všechno, co není lanovka, je automaticky „zadarmo“. A že skialp na sjezdovce není totéž co skialp v terénu.
Možná tím končí jedna romantická představa. Ale zároveň tím vzniká šance na jasnější pravidla, méně konfliktů a víc respektu mezi lidmi, kteří mají hory rádi – jen je používají trochu jinak.
A to je na dnešní dobu vlastně docela dobrá zpráva.
