Zimní sporty vznikly z jednoduché fyzikální reality: bylo chladno, padal sníh, lidé se po něm chtěli pohybovat rychleji, dál a zábavněji. Dlouho to stačilo. Zima byla prostředí, ne problém.
Jenže dnes se čím dál častěji tváříme, že zima je jen tematická kulisa. Něco, co se dá vyrobit, přivézt cisternou, nafoukat kompresorem, udržet silou peněz a energie. A nikde to není vidět víc než na vrcholu pyramidy – u zimních her.
Olympiáda měla být oslavou zimy. Místo toho se z ní stává důkaz, že bez masivních zásahů do přírody už zima sama nestačí.
Když se zima musí plánovat roky dopředu
Hry dnes nejsou otázkou sportovní připravenosti, ale klimatického managementu. Hostitelská města se nevybírají podle toho, kde je zima přirozeně doma, ale kde ji lze technicky a logisticky vynutit.
Ostatně přípravy ZOH 2026 to ukazují v plné nahotě. V řadě alpských oblastí, kde se mají závody konat – od Cortiny přes Livigno po Bormio – nebyl v posledních zimách přírodní sníh jistotou ani uprostřed sezony. Organizátoři s tím počítají otevřeně: závody stojí na technickém zasněžování, akumulaci vody a přesném načasování výroby sněhu do krátkých mrazových oken. Zima se tu nečeká. Zima se plánuje.
Navíc i oblasti považované za klimaticky spolehlivé, například americký Utah, zažívají v posledních letech extrémní výkyvy sněhové pokrývky. Zima tam nezmizela – ale přestala být předvídatelná. To je pro zimní sport možná ještě větší problém.
Technický sníh už dávno není doplňkem; je základem. Bez něj by se většina moderních zimních akcí prostě neuskutečnila. A olympiáda? Ta by bez něj skončila prakticky okamžitě.
To samo o sobě není morální selhání. Problém je v rozsahu. Když se sníh stává průmyslovým produktem, roste energetická náročnost, spotřeba vody, doprava materiálu, techniky i lidí. A čím víc se snažíme „zachránit“ zimní hry, tím větší stopu po sobě zanechávají.
Zimní sport paradoxně přispívá k procesu, který jej ohrožuje.
Olympijský paradox: čím větší hry, tím menší zima
Moderní olympiáda stojí na velikosti. Na globálním dosahu, mediálním obrazu, infrastruktuře, která má ohromit. Jenže zima není velkolepá. Je lokální, proměnlivá, křehká.
A tak vzniká napětí, které už nejde uhladit marketingem. Hry potřebují stabilní podmínky, ale klima je čím dál nestabilnější. Potřebují jistotu sněhu, ale zima ji neposkytuje. Potřebují chlad, ale svět se otepluje.
Řešením je technika. Jenže technika má cenu. A ta cena se neplatí jen v rozpočtech, ale i v důvěryhodnosti samotného sportu.
Co to dělá se sportem samotným
Pro lyžaře to není abstraktní debata. Technický sníh mění charakter sportu: tvrdší podklad, jiná struktura, vyšší rychlosti, jiné pády. Disciplíny se postupně posouvají od práce s terénem k práci s povrchem, který je čím dál jednotnější a méně čitelný.
Závody se samozřejmě dají odjet. Otázka ale zní, jestli ještě reprezentují to, co si pod pojmem zimní sport představujeme. Když se lyžuje na úzkých pruzích technického sněhu obklopených hnědou krajinou, něco se mění – ne nutně výkonnostně, ale symbolicky.
Nejde přitom o výjimky z exotických míst. V Itálii se v posledních sezonách běžně závodilo i trénovalo na několikasetmetrových pásech sněhu, zatímco okolní svahy zůstávaly zelené nebo hnědé. Sport to unese. Otázka je, jestli unese i fakt, že se zimní sporty odehrávají v krajině, která už zimně nepůsobí.
Ekonomika, jež přestává dávat smysl
Zimní hry jsou čím dál dražší a čím dál méně měst o ně stojí. Ne proto, že by sport ztratil hodnotu, ale protože náklady přestaly odpovídat přínosu.
Stadiony, tratě, zasněžovací systémy, doprava, bezpečnost – to všechno se staví na pár týdnů. A pak zůstává otázka: pro koho to vlastně bylo?
Mnoho regionů si už spočítalo, že odpověď není dost přesvědčivá. Zvlášť v době, kdy stejná území řeší nedostatek vody, energie a stabilního klimatu.
IOC mluví o udržitelnosti. Realita mluví hlasitěji
Olympijské hnutí si problém uvědomuje. Oficiální dokumenty jsou plné slov jako „udržitelnost“, „odpovědnost“ a „dědictví tradic“. Jenže realita zimních her je tvrdá.
Udržitelnost v prostředí, které přestává být přirozeně zimní, je oxymóron. Můžeme snižovat emise na papíře, optimalizovat logistiku, kompenzovat uhlíkovou stopu. Ale základní fakt zůstává: bez zimy není zimní sport. A bez masivních zásahů už dnes zima často nestačí.
Nadcházející italská olympiáda tak není selháním organizátorů ani sportu samotného; je spíš testem reality. Testem, jestli lze ještě mluvit o zimních hrách tam, kde je zima podmínkou jen díky technice, energii a penězům. A hlavně testem, jestli si dokážeme přiznat, že problém není v jedné olympiádě – ale v tom, že se podobná opatření stávají novým normálem napříč celými horami.
Co to znamená pro nás, kteří lyžujeme „jen“ pro radost
Někdo se možná zeptá, proč by nás to mělo vůbec zajímat. My přece neřešíme olympiádu, ale víkend v Alpách nebo týden v Krkonoších.
Jenže olympiáda je extrémní zrcadlo. To, co se děje tam, se v menším měřítku děje všude: více techniky, více energie, méně přirozených podmínek. Kratší sezony, větší tlak na infrastrukturu, vyšší ceny.
Příroda nevnímá zeměpisné, kulturní nebo jazykové hranice. Zde naprosto platí slavná Komenského slova: „Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoli se tu koná, všech se týče.“
Zimní sport se pomalu přesouvá z oblasti přirozeného pohybu do řízeného provozu. A otázka nezní, jestli to zvládneme technicky. Ale jestli v tom ještě poznáme to, kvůli čemu jsme si lyže kdy připnuli.
Ne konec zimních her; konec iluze
Tohle není esej o zániku zimních sportů. Ani o nutnosti zavřít stadiony a odložit medaile. Je to spíš rozloučení s iluzí, že všechno může pokračovat beze změny.
Zimní hry se buď zásadně promění – skromnější, regionálnější, realističtější – nebo se stanou drahým reliktem doby, kdy jsme si mysleli, že přírodu lze vždycky obejít.
Iluzorní přitom není jen představa, že zimu lze dlouhodobě technicky nahradit, ale i víra, že existují „bezpečné“ regiony, kam změny klimatu zimní sporty nedosahují. Zima už není předvídatelná – a to je pro zimní sport možná ještě větší problém.
A stejné dilema čeká i rekreační lyžování. Buď přijmeme, že zima není samozřejmost, a přizpůsobíme se jí s respektem. Nebo budeme dál vyrábět sníh a tvářit se, že se nic neděje.
Jenže zima si na marketing nehraje. A dřív nebo později nám to připomene.
