Fanoušci lyžování v prosinci zaznamenali vaše jména doplněná českou vlaječkou ve startovní listině závodů Světového poháru třeba ve Val Gardeně nebo Livignu. Jak byste se jim představili?

Tommy: Žijeme v Itálii, přesně v Tisens, to je kousek od Merana. Lyžovat jsme začínali v Ultenu, když nám byly nějaké dva, tři roky, a dlouho jsme tam trénovali. Potom jsme přešli k našemu současnému trenérovi Emilu Hoferovi, který dříve připravoval Hannese Reichelta. Pod jeho vedením trénujeme v Suldenu, Ultenu nebo ve Watles, zkrátka kde jsou zrovna dobré podmínky. Momentálně fungujeme jako tříčlenný mikro tým – já, brácha a náš kouč, ale jde to zatím dobře a uvidíme, kam se to dál vyvine.

Reprezentujete teď Českou republiku, ale počítám, že dál bydlíte v Itálii?

Tommy: Ano, je tomu tak i proto, že nejvíc závodů se stejně odehrává právě tady v Itálii nebo v Rakousku a od nás je všude blízko. Také tu máme sněhovou jistotu, v Česku bohužel nejsou tak vysoké hory, takže občas i ten sníh schází. Ale do České republiky jezdíme pravidelně, máme tam babičku, naše bratrance…

Z kopečka na svěťákové svahy

Vzpomenete si ještě, kdy jste absolvovali své první závody?

Simon: Já vlastně ani nevím! Před domem máme takový malý kopeček a tam jsem se na lyžích naučil sám. Pak jsem si asi dva roky jen tak jezdil, načež jsem rodičům řekl, že bych rád šel na nějaký kurz, abych se zlepšil. Tak jsem se dostal do Ultenu, kde jsem si vedl celkem dobře, takže mi řekli, ať se zkusím připojit k tamější tréninkové skupině závodníků. Bylo mi tehdy asi pět a v šesti jsem absolvoval první závody.

Tommy: Jelikož je Simon starší než já, tak mě maminka vzala podívat se, jak brácha závodí. To mi byly asi dva roky a okamžitě jsem se pro lyžování nadchl – pořád jsem jen opakoval, že chci taky závodit. Někdy v pěti letech jsem skutečně začal a doufám i teď ve svých jedenadvaceti, že se ještě dlouho budu zlepšovat!****

Dá se tedy říct, že pro tebe byl velký bratr velkou inspirací?

Tommy: Určitě to tak je. A pak máme ještě druhého bratra Nikiho, ten pro změnu hraje fotbal, ten je ode mě o dva roky starší. Asi je jen přirozené, že když jsi ten nejmenší, tak se od zbylých dvou učíš. Prostřední brácha lyžoval i hrál fotbal, takže jsem začal také lyžovat, pak i kopat, a tak jsem to kombinoval. Nakonec si ale Niki nechal jen fotbal a já zase jen lyžování.

Simone, je něco, co ses ty naučil od mladších bratrů?

Simon: Těžko říct, já je moc neposlouchám. (smích) Ale teď vážně – určitě ano. Tommy je jiný než já, je takový temperamentní, zatímco já jsem spíš kliďas a pohodář. V obřáku má výbušnost, je vždy lepší než já, a tak ho pozoruju a snažím se z jeho projevu něco pochytit. Každý z nás má něco, co ten druhý ne, tím se můžeme učit jeden od druhého.

V Itálii jste navštěvovali speciální lyžařskou školu. Jaké to bylo a jak vlastně funguje příprava s italským týmem?

Simon: Pro lyžaře, kteří chtějí v závodění pokročit, je speciální lyžařská škola jednoznačný krok. Dokud jsme byli v klubu v Ultenu, znamenalo to, že se veškerý trénink odehrával po vyučování, a to bylo popravdě docela náročné. Proto jsme se rozhodli pro sportovní školu, tím jsme se najednou dostali do více areálů a mohli jsme společně jezdit i na závody. Hodně nám to pomohlo, dostat se zase o kus výš. Potom jsme měli velké štěstí také s naším trenérem Emilem. Pod jeho vedením se zlepšujeme a doufáme, že to není naše poslední slovo. V Itálii jsme měli málo možností dostat se do nominace na Evropský pohár a cítíme, že to je nutný krok v naší cestě dál vzhůru.

Ve Val Gardeně jste si odbyli premiéru ve Světovém poháru. Jak na prosinec na Saslongu vzpomínáte?

Simon: Já si zajel první trénink, kdy jsem si na doskoku bohužel poranil koleno. Ale ano, bylo to pro mě speciální. Nebyla tam ani tak nervozita, spíš zkrátka jen velká radost, že si můžu zajet trénink na Saslongu po boku těch nejlepších lyžařů na světě. Teď už to naštěstí s kolenem vypadá lépe – ještě mě čeká prohlídka, ale už znovu trénuji. Nechci jít přes bolest, tak pozorně sleduji, kam mě to pustí. Rádi bychom jezdili víc závodů v Evropském poháru, ale musíme to dobře zorganizovat, protože finančně je to velice náročné. Tento rok nás tedy asi budou čekat hlavně FISové závody.

Tommy: Já jsem jel super-G a to bylo něco! Trať pro mě byla něco úplně nového, nic takového jsem předtím neviděl. V závodech, co jsem jezdil dosud, rozhodně nejsou tak vysoké skoky a celkově ten pocit je úplně jiný. Je neskutečné už být na startu s Odermattem, Parisem… To si uchovám napořád. Sice jsem vypadl, protože jsem chyboval na skoku, ovšem je to pro mě splněný sen, zajet si Světový pohár. Po tom jsem toužil od dětství a je to ohromná motivace do další práce – a že jí před sebou mám! Začátky jsou vždy těžké, ale věřím, že mám potenciál.

Hvězdná spolupráce

Už tady padlo, že trénujete pod Emilem Hoferem. Je pravda, že na vaše tréninky občas zavítá i jeho někdejší svěřenec Hannes Reichelt a také s vámi pracuje?

Tommy: Je to tak, Hannes by si totiž výhledově také rád udělal trenérskou licenci, a tak občas jezdí s Emilem společně s námi, dívá se na nás, řekne nám k tomu svoje. Snaží se tak zjistit, zda by ho tato kariéra bavila. Byl s námi třeba ve Val Gardeně, v Suldenu nám připravil takový speed camp. Určitě nám pomáhá a totéž platí pro Emila, pod jeho vedením to jde nahoru a věřím, že jsme společně na dobré cestě.

Proč jste se rozhodli zaměřit na rychlostní disciplíny?

Simon: Já vlastně ani nevím. Kdysi jsem jezdil všechno, a dokonce jsem byl dobrý ve slalomu. Pak ovšem proběhly nějaké FISové závody a já se dobře dva roky téměř nepřetržitě trápil se zraněními ze slalomů. Pak jsem se snažil vracet, ale nedokázal jsem dobré výsledky ze slalomového tréninku přenést do závodů. Tak jsem přirozeně začal inklinovat víc a víc k rychlostním disciplínám. Později bylo jasné, že už nebude čas jezdit všechno, tak jsem se s Emilem a ještě jedním kamarádem zaměřil zkusmo na sjezd a super-G. Závody mi vycházely a dobré výsledky silně napomohly, že jsem si následně vybral tuto specializaci. Obřímu slalomu se dál věnuji v přípravě, je to základ všeho a pak pro náš malý tým není snadné sehnat podmínky na sjezdový trénink.

Tommy: Já se nejvíc věnoval slalomu a obřáku. Simon už začínal jezdit s Emilem, ale já ještě musel dokončit školu, tak jsem nemohl hned s nimi. Ve škole jsme trénovali třikrát za týden, což byla skvělá možnost, jenže zaměřovali jsme se výhradně na technické disciplíny. Pak jsme jeli se školou na závody, kde byla možnost zapojit se i v rychlostkách. Tak jsem to zkusil a hrozně mě to chytlo. Když jsem se později připojil k Emilovi se Simonem, přišlo zranění a já byl mimo asi dva nebo tři měsíce. Nadcházející sezónu jsem se proto vrátil ke slalomům a obřákům, rozhodnutý, že sjezd a super-G už zkoušet nebudu. Jenže mi to nedalo, zase jsem se nechal zlákat a zjistil jsem, že se v rychlostních disciplínách začínám lepšit – proto jsem se na ně nakonec zaměřil. Hrozně mě ale baví i obřák, tak chci co nejdéle jezdit všechny tři. Obřačky od Kästle mi vážně sedly, pak jsem nedávno jel slalom a ten mi taky vyšel, až nad tím Emil zase začal uvažovat… Ale ne, rychlostky, to je moje.

Vidíte – před sezónou jste od značky Head přecházeli na Kästle. Jak jste s novým materiálem spokojení?

Tommy: Jezdí se nám moc dobře. Hned napoprvé jsme si je pochvalovali, pěkně to jelo. Se značkou Head to bylo chvílemi těžší. Jen nám bohužel na Kästlích chybělo víc času na pořádné testování. Pro mě je to ale super výbava a pro Simona taky. Máme možnost s výrobcem přímo komunikovat, říct, co nám třeba nesedí a oni potom na naše připomínky reagují. To je skvělé.

Simon: Jsem velmi spokojený. Absolvoval jsem však ještě méně tréninku než Tommy, měl jsem zlomenou ruku a druhou namoženou, takže jsem přišel skoro o měsíc přípravy. Vlastně lze říct, že jsem lyže zkoušel přímo v závodním tempu. Nemůžu si ovšem ani v nejmenším stěžovat. Postupně se s materiálem sžívám, tak jsem zvědavý, jak to bude fungovat v dalších závodech.

Měli jste nějaký lyžařský vzor? Kdo jím pro vás byl?

Tommy: Měl jsem jich víc – miloval jsem Bodeho Millera, Aksela Lunda Svindala, Kjetila Jansruda, Beata Feuze… A měl jsem moc rád i Henrika Kristoffersena, protože on byl vždy tak trochu jiný a sám, přitom stále zkoušel být lepší a bojoval za úspěch. To byla ta jeho rivalita s Hirscherem, kdy byl vždycky druhý, ale nevzdával se. Vždycky se pak naštval a bylo na něm vidět, že chce víc. Pak jednou vyhrál a já měl takovou radost! Teď mám rád i Odermatta, jeho technika je prostě úžasná a k tomu má i skvělý verbální projev.

Simon: Taky bych určitě jmenoval Bode Millera, Teda Ligettyho, Dominika Parise, Beata Feuze, Didiera Cuche – jak v cíli vykopnutím odhazoval lyže! Bylo to pár výjimečných závodníků, co v sobě měli něco jiného, něco navíc – buď techniku, nebo zdravou porci agresivity… Opravdu ti nejlepší z nejlepších.

Máte nějakou vysněnou sjezdovou trať, kde byste se jednou rádi sklouzli?

Simon: Moc jsem vždycky chtěl jet Val Gardenu a líbily se mi tamní skoky – být ve vzduchu mě baví. Hodně se mi ale zamlouvá i Beaver Creek, tam bych se jednou chtěl podívat.

Tommy: Za mě by to také byl Beaver Creek, protože Emil často říká, že v Americe je sníh přesně pro mě, a pak možná i Kvitfjell v Norsku. Rád bych si každopádně jednoho dne zajel úplně všechno. No a pokud jde o Val Gardenu a ty skoky… To jsem si ani nedovedl představit.

Oba působíte jako velcí kliďasové a sehraný tým – dovedete se na sebe vůbec naštvat?

Tommy: Jsme spolu v pohodě, trénujeme pohromadě a je to prostě příjemné, když nejsi sám. Stane se třeba, že se necítím dobře, tak to řeším se Simonem a on mě dovede nasměrovat zpět do jistoty, je takový můj mentor. Nebo když jedeme stejný závod a Simon startuje dřív, tak mi volá s reportem ze sjezdovky… Moc dobře spolupracujeme, a to je důležité. V týmu to tak nebývá vždy – jsou situace, kdy někdo chce být rychlejší než ostatní a pak si třeba něco nechá i pro sebe.

Simon: Tak já chci samozřejmě vždycky být rychlejší než malý brácha. (smích) Ale ne, mám radost, když se mu povede výsledek, cítím se potom, jako by to byl i můj úspěch.

Tommy: A přesně to platí i u mě ve vztahu k Simonovi.

Babiččinu kuchyni milujeme

Jací jste mimo zasněžené svahy? Spíše společenští, nebo samotáři? Co vás baví?

Simon: Já bych řekl, že máme určitě radši větší společnost. Jak to jde, jsme venku s ostatními, hrajeme volejbal, golf, padel, jezdíme downhill na kolech… Baví nás všechno, kde je nějaký pohyb a adrenalin. Rádi zkoušíme různé aktivity, a když nás něco chytne, snažíme se zlepšovat.

Itálie je proslulá svou gastronomií. Jak to vlastně máte? Vítězí u vás italské lahůdky, či klasická česká kuchyně?

Tommy: Já snad ani nevím! Každá země má něco, svoje typické dobroty. V Itálii to je třeba pizza nebo pasta, ale v Česku miluju svíčkovou, kačenu… Něco je lepší tam a něco tady. Hlavně zbožňuju všechno, co uvaří naše babička, strašně mi od ní chutná. Řekl bych, že je to za mě remíza.

Simon: Taky bych řekl. Speciality od babičky naprosto miluju, stejně jako lasagne a pizzu tady. Oboje si dám rád, ale vím, že u babičky mám jistotu, že se vždycky najím skvěle.

Jezdíte do České republiky pravidelně na návštěvu? Jak se vám tam líbí?

Tommy: Já studuji druhým rokem na univerzitě v Innsbrucku, semestr mi končí vždy v červnu. Potom, jak máme čas, jezdíme po sezóně na dovolenou na Sardinii i s babičkou. No a pak na nějaké dva týdny míříme do Česka. Za loňský rok jsme tam byli hned třikrát, už tam máme i oblíbený golfový klub, kam se vždycky těšíme.

Simon: Prázdniny trávíme vždy i v Česku. Ovšem také tam pracujeme – chodíme do posilovny, trénujeme… Totéž platí pro Sardinii. Nemůžeme přece vyjít ze cviku. Ale u babičky se máme vždy dobře, tam jedeme pokaždé moc rádi.

Zmiňuješ, že na sobě nepřestáváte pracovat, ale jak řešíte únavu? Při čem si nejlépe odpočinete.

Tommy: Po sezóně máme vždy volno, a to je největší regenerace. Konečně se dobře vyspíme, můžeme se pořádně najíst, jdeme se projet třeba na kole… Nebo se vydáme jen tak ven s kamarády, hlava pak rázem není zaměřená už pouze na výkon.

Simon: Vždy, když skončí sezóna, jedu tak na dva týdny s kamarády na dovolenou, pak následuje další týden volna. Když jsem doma, nejradši si zalezu do postele, koukám na televizi… Jo, takhle vleže na posteli relaxuji rád. Ale popravdě to dlouho nevydržím, jsem akční typ, furt musím něco dělat. Takže chvilku oddych a hned zas jdu do posilovny, na kolo… Takhle je to nejlepší.