Lednový záchvěv
Leden dokáže být zrádný vypravěč; stačí jeden týden s dvaceti pod nulou a lidská paměť se okamžitě uklidní: ano, zima je pořád tady. Letos to nebylo jinak. Mrazy přišly, na některých místech dokonce padly rekordy. V šumavských mrazových kotlinách klesla teplota hluboko pod minus třicet.
Jenže ten obraz byl klamavý. Krátká epizoda nedokáže zakrýt zbytek zimy, který byl ve skutečnosti teplý a chudý na srážky. Meteorologové po sečtení dat konstatují, že klimatologická zima 2025/2026 byla opět nadprůměrně teplá a srážkově slabá – už několikátá v řadě.
Na první pohled se zdálo, že sněhu bylo dost. Ve skutečnosti ho bylo na horách méně než v předchozí zimě a celkové množství srážek patřilo mezi nejnižší za desítky let.
To je typický trik současného klimatu: zima se ještě umí na chvíli tvářit starosvětsky.
Sníh, co zmizel, sotva napadl
Sníh je v krajině zvláštní látka. Nejde jen o vodu v pevné podobě. Je to zásobník, časovaná nádrž, která v zimě leží na horách a pomalu se rozpouští až do jara.
Když sněhu ubývá, neznamená to jen méně lyžování. Znamená to méně vody v řekách, méně vláhy v půdě, méně života v krajině.
Letos se ten problém ukázal velmi zřetelně. Zásoby vody ve sněhu byly místy jen zlomkem obvyklých hodnot. V některých obdobích klesly až na pouhou desetinu normálu. V únoru sice krátce stouply, ale ke konci zimy znovu prudce spadly.
To je rozdíl, který se nedá vykompenzovat jedním sněžením. Sníh totiž nefunguje jako přepínač. Buď ho je hodně – a pak drží vodu celé týdny – nebo ho je málo a krajina vstupuje do jara už napůl vyschlá.
Krátká zima, dlouhé léto
Česká krajina je historicky nastavená na poměrně pravidelný rytmus. Zima přinese sníh a vláhu. Jaro ji pomalu uvolní. Léto ji spotřebuje. Když první článek řetězu slábne, celý systém se začne rozpadat.
V posledních letech se v datech objevuje stále stejný obraz: zimy jsou teplejší, kratší a chudší na srážky. Meteorologové připomínají, že jde už o devátou zimu v řadě, která byla teplotně nad dlouhodobým normálem.
To není náhoda ani výkyv. To je trend.
(Foto: Facebook)
Tichá proměna hor
Na horách je změna vidět nejrychleji. V minulosti tam zima vládla několik měsíců. Přírodní sníh se držel hluboko do jara, potoky se probouzely pomalu a krajina měla čas nasát vodu.
Dnes se zima často smrskne na několik epizod. Napadne, roztaje, napadne znovu, znovu roztaje. Místo stabilní sněhové pokrývky vzniká cosi, co připomíná spíš mokrou přestávku mezi dvěma obdobími deště.
Lyžařská střediska to řeší technikou. Zasněžování, retenční nádrže, přečerpávání vody. Na první pohled to funguje. Sjezdovky zůstávají bílé, fotografie vypadají dobře.
Jenže ta voda někde chybí.
Krajina bez zásoby
Skutečný problém se neukáže v zimě, ale až o několik měsíců později. Sníh je totiž pomalý. Taje postupně, prosakuje do půdy, doplňuje prameny. Když místo něj přijde zimní déšť, voda odteče během několika hodin. Řeky se krátce zvednou – a pak zase klesnou.
Hydrologové tomu říkají ztráta přirozené akumulace. Pro krajinu to znamená jediné: jaro začíná s prázdnou nádrží.
Paměť krajiny
Ještě před pár desetiletími byla česká zima spolehlivým ročním obdobím. Dlouhá, studená, někdy nepříjemná, ale stabilní.
Starší generace si pamatuje týdny, kdy sníh ležel všude – v nížinách, ve městech, na polích. Děti chodily do školy po vyšlapaných cestách a jarní tání bylo každoroční událostí.
Dnes je to spíš vzpomínka. Není to dramatická změna ze dne na den. Spíš pomalé posouvání hranice. Zima začíná později, končí dřív a mezitím často jen přešlapuje.
Nenápadná krize
Klimatická změna vypadá v našich zeměpisných šířkách zvláštně nenápadně. Nejsou tu hurikány ani vyschlé pouště. Jen drobné posuny: teplejší únor, méně sněhu, dřívější jaro.
Jenže právě tyhle drobnosti rozhodují o tom, kolik vody zůstane v krajině. A voda je v zemi bez velkých řek a bez hor vysokých několik kilometrů klíčová surovina.
Možná jsme si zvykli vnímat zimu hlavně jako prostředí pro rekreaci. Lyže, běžky, víkend na horách. Jenže zima není turistická služba. Je to základní část vodního cyklu. Když se zima rozpadne, začne se rozpadat i krajina. (A tím i něco v některých z nás.)
Letos jsme to mohli vidět v přímém přenosu: krátké mrazy, rychlé tání, sníh, který sotva napadl a už mizel. Je to obraz budoucnosti, která přichází pomalu, ale vytrvale.
Voda, co se kazí
Když zimy přestávají přinášet sníh, vodní režim krajiny se mění i tam, kde by to člověk na první pohled nečekal – v přehradách a jezerech.
Sníh dříve fungoval jako pomalý zdroj vody. Tál postupně, doplňoval potoky a udržoval nádrže v pohybu. Dnes často přichází zima s deštěm místo sněhu. Voda rychle odteče a jarní přítoky bývají slabší. A voda, která stojí a zároveň se otepluje, má jednu nepříjemnou vlastnost: snadno se kazí.
Právě v takových podmínkách se daří mimo jiné sinicím. Potřebují teplo, dostatek živin a klidnější vodu bez výrazného promíchávání. Přesně to dnes mnoho rekreačních nádrží dostává. Živiny přináší zemědělství, splachy z měst i turistická infrastruktura, teplo dodává měnící se klima a slabší průtoky znamenají, že voda zůstává v nádrži déle. Výsledek zná skoro každý: zelená hladina, zákaz koupání, nepříjemný zápach.
Lipno je jen viditelným příkladem tohoto problému: letos zůstalo i přes zimu zelené, dokonce pod ledem. Největší česká přehrada se současně potýká s rostoucí turistickou výstavbou i s proměnou klimatu. Ekologové poukazují, že další apartmánové komplexy znamenají více zpevněných ploch, více odpadních vod a další živiny, které se nakonec stejně ocitnou ve vodě.
V diskusích pod články o nové výstavbě se proto často opakuje jednoduchá obava: že krajina, která lidi přitahuje, se postupně promění v rukojmí masového turismu – a voda, kvůli níž sem přijíždějí, bude každým rokem zelenější. Lipno v tom není výjimkou; jen je dost velké na to, aby to bylo vidět z dálky. A možná i dost velké na to, aby bylo varováním.
(Foto: Facebook)
Co s tím
Na globální úrovni je odpověď známá a nepříjemná: omezit oteplování a přizpůsobit krajinu novým podmínkám. Jenže velká řešení začínají drobnostmi. V tom, jak hospodaříme s vodou, jak zacházíme s krajinou a kolik prostoru jí ještě necháme.
Protože voda v české krajině nikdy nebyla samozřejmostí. Na rozdíl od horských zemí nemáme obří ledovce ani mohutné řeky. Máme jen poměrně křehký systém lesů, půdy, potoků a zimního sněhu, který ho po staletí pomalu doplňoval. Právě ten se teď mění.
Sníh totiž není jen meteorologická epizoda. Je to tichá dohoda mezi klimatem a krajinou: voda přijde v zimě, uloží se do hor a pomalu se vrací zpátky do řek. Když se tahle dohoda poruší, krajina si to pamatuje dlouho.
Možná jsme letos jen zažili další teplou zimu. Takových už ale bylo bolestně hodně za sebou.
Jednou se tak může ukázat, že jsme ve skutečnosti sledovali něco jiného: plíživý okamžik, kdy zima přestala být zásobárnou vody – a začala být jen krátkou přestávkou mezi dvěma obdobími sucha.
