Tento článek vyšel v časopise SNOW 119 (prosinec 2019).



Každý má seznam přání. No tak, buďte upřímní. Můžete to nazývat různými jmény – seznam snů nebo To Do List, ale nějaký máte, že? Jedna z prvních věcí na tom mém bylo odjakživa právě lyžování na sopce.

12 km jízdy, 1 700 m převýšení

Často jsem volal místnímu lyžařskému vůdci Chrisu Langenovi, který od roku 1978 vodí lidi na Mauna Keu, a sondoval od něj aktuální sněhové podmínky, ale nikdy jsem se nestrefil do té správné doby. Chris ale vždy podnítil můj zájem ještě o trochu víc – podle jeho statistik lze v nejlepších dnech lyžovat 12 kilometrů v kuse a sjet 1 700 výškových metrů! Navíc mluvil o sjezdu krále Kamehamehy, který má sklon okolo 40 stupňů. Wau! Problémem bylo, že jsem žil moc daleko na to, abych se ze dne na den rozhodl pro spontánní výlet, který je jedinou šancí, jak se strefit do optimálních lyžařských podmínek.

Na Mauna Keu nevedou žádné lanovky a vleky, ale v době, kdy Brian a jemu podobní rozpoutávali horečku surfování, se přišlo také na to, že Mauna Kea je díky tmavému nebi, nízké vlhkosti, čistému vzduchu a zeměpisné poloze blízko rovníku nejlepším místem na světě pro astronomická pozorování. V roce 1964 byla dokončena silnice na vrchol a okolo něj bylo postaveno několik observatoří s vysoce výkonnými teleskopy, které se staly součástí místních, už tak neobvyklých panoramat. Lyžaři sem zavítali poprvé už ve třicátých letech, ale od stavby silnice se ze dne na den stalo lyžování na sopce přístupným pro každého, kdo měl k dispozici auto.

Podivné MS ve snowboardingu

V období mezi lety 1994 a 2001 zde dokonce probíhalo mistrovství ve snowboardingu, ale každý rok muselo být organizováno unikátně: když přišla sněhová bouře a horu pokryl dostatek bílé hmoty, proběhlo pár telefonátů a do 24 hodin se jel závod. Ber nebo nech být. První rok se zúčastnilo 49 závodníků včetně světového šampiona ve windsurfingu a kitesurfingu Robbieho Naishe a také extrémních surfařů, jako jsou Pete Cabrina či Rush Randle.

Prostě lyžování 20 stupňů severně od rovníku je lákavá nabídka, tedy pokud se zrovna poflakujete na pláži Kahaluu nebo relaxujete na břehu s černým pískem a máte šanci krátké okno sněhu stihnout. S vědomím rizika neúspěchu jsem nemohl jinak než zkusit proměnit jedno své přání ve skutečnost. Výlet jsem naplánoval na únor, kdy je prý největší šance sníh trefit.

Pod nejvyšší horou světa

Velký ostrov je na první pohled sopečného původu. Mauna Kea, její sesterská hora Mauna Loa (4 169 m) a jejich nejmladší a nejmenší sestra Kilauea (1 247 m) tvoří zhruba 90 % ostrova. Příběh těchto hor je sbírkou superlativů. Mauna Loa je největší sopka na světě, co se týče síly a rozlohy. Kilauea je zase jeden z nejaktivnějších vulkánů na světě – lávu chrlil nepřetržitě až do 3. ledna 1983. Asi nejvýznamnější z nich, Mauna Kea, je nejen nejvyšším bodem Pacifiku, ale také nejvyšší horou na světě – při měření od úpatí na dně oceánu se tyčí do výšky neuvěřitelných 10 207 metrů.

Můj syn Erik a já jsme byli varováni, že vrcholové pasáže přístupové silnice jsou prudké, částečně nezpevněné a těžce sjízdné i za sucha, natož na sněhu. Pro naši misi budeme rozhodně potřebovat vůz s náhonem na všechna čtyři kola. To byl tvrdý oříšek. V místních půjčovnách taková auta nenabízí, takže jsme se museli spokojit s Mustangem. Pokud nakonec vyrazíme lyžovat, bude to zřejmě ve stylu oněch beachboys, kteří si lyžování střihli jen tak mezi dny strávenými surfováním.

Brzy po příjezdu jsme naložili lyže na zadní sedadlo, stáhli střechu, vložili do přehrávače CD Briana Wilsona a zamířili k našemu cíli. Ve 2 800 metrech jsme našli turistické centrum, kde doporučují odpočinek v délce alespoň 30 minut – kvůli aklimatizaci. Na stěně visely fotky ze dnů, kdy se lyžovalo těch 1 700 výškových metrů. Dneska to ale vypadalo zcela jinak. Po sněhu nebylo ani památky. Alespoň bylo snazší se dostat na vrchol bez pohonu 4x4.

Čím výše jsme jeli, tím méně vegetace jsme potkávali. Jenom tlusté pruhy ztuhlé lávy a spousta písku a prachu v rozmanitých tmavých odstínech, které dohromady tvořily dojem měsíční krajiny. Okolo hranice čtyř tisíc metrů jsme viděli první stopy sněhu, ale rozhodně to nebylo na lyžování. Úspěch naší mise byl v tu chvíli těžce pochybný.

Konečně jsme dorazili na parkoviště, patřící jedné z observatoří. A hle, jeden široký pruh sněhu ležel asi 35 výškových metrů na severní straně vrcholu. Nebyl to zrovna vysněný scénář… Ale dalo se lyžovat! Spolu s Erikem jsme pěšky došli na vrchol, převlékli se do lyžařského a na snowboardech jsme udělali pro začátek pěkných pár oblouků. Sníh byl cukrového charakteru a docela to šlo, takže jsme si proceduru několikrát zopakovali. Museli jsme sem urazit dlouhou cestu, takže jsme nikam nespěchali.

Možná naposled

Zajímalo mne, zda má v neúspěchu naší akce prsty globální oteplování. Chris Langen říká, že hora přišla o permafrost a že by to rozhodně mohl být důsledek změny klimatu. Jedna věc je jistá. Je určitě jednodušší lyžovat na Havaji nyní než před postavením silnice v roce 1964. Ale je zase nejspíš složitější zastihnout sníh kvůli změně klimatu. Okno příležitostí se možná pomalu zavírá.

Takže pokud máte rádi lyžování a stejně tak exotiku s určitým nádechem dobrodružství, připište si Mauna Keu na seznam přání a s realizací neváhejte. Ostatně, možná se tam ještě potkáme. Svůj list přání jsem totiž poupravil, a teď na něm stojí: „Sjet celou sopku“.