Tento článek vyšel v časopise SNOW 115 (únor 2019).



Jsem lyžařský nadšenec, srdcař a sklouznout se na anglickém sněhu jsem si vzal jako výzvu. Člověk potřebuje výzvy. A tahle, jak se ukázalo, nebyla právě malá.

Spojil jsem se se zástupci čtyř anglických ski klubů, konkrétně s lidmi z Lake District Ski Club, Yad Moss, Weardale a Allenhead. Ty kluby, stejně jako naprostá většina ostatních v Anglii, fungují výhradně na bázi členství, které si platíte, a díky němu můžete na vlek a na sjezdovku. Všichni ale byli zprávou o mojí plánované návštěvě nadšení a neváhali mi za tím účelem v klubech zřídit jednodenní členství. Tohle v Anglii opravdu není problém, oni jsou prostě very polite, strašně milí. Problém je počasí…

Powder ve Weardale

Napadlo, jedu! Snad to ještě stihnu

Počasí je v Anglii, jak víme, nevyzpytatelné. Tu trochu sněhu, která ve vyšších polohách čas od času napadne a anglickým lyžařům povětšinou stačí k projevům až dětinského nadšení, může kdykoliv během pár hodin spláchnout liják. Sever Anglie je navíc často bičován silnými větry a ty se nezřídka postarají o to, že Angličanův vlek zůstane zavřený, i když na svahu leží královská nadílka 10 cm sněhu. Co s tím? Chceš-li si zalyžovat v Anglii, musíš být hodně spontánní. Kupovat si v časovém předstihu letenky je holý nesmysl, je třeba jezdit na počasí.

6. února jsem tedy znovu začal obvolávat ski kluby, abych se dozvěděl, jak to na kopci vypadá. „Perfektní! Sníh je, předpověď na zítřek je dobrá, budeme jezdit.“ No počkejte, říkám, já si teď můžu na zítřek objednat letenku, na letišti si půjčím auto, večer k vám dorazím a na lyže bych se dostal pozítří. „No tak to je špatný, ve čtvrtek už má silně foukat, a to asi jezdit nebudeme,“ zněla odpověď, z několika stran, jako přes kopírák. No a co v pátek, dolézám. „V pátek by to snad mohlo být lepší, ale slíbit to nemůžu. To víte, předpovědi počasí…“

Pomalu začínám chápat bezvýchodnou realitu „anglického lyžařského průmyslu“, když se na mě přece jen usměje štěstí. Mike Sweeney, předseda Lake District Ski Club, dal do placu neodolatelnou nabídku: „Přijeďte ve čtvrtek ke mně do Lancesteru. Můžete u mě spát, vezmeme moje auto a objedeme, co se dá. Mám na to čas, jsem už v důchodu…“ Paráda! Tenhle plán navíc podporuje i Mikova informace o tom, že s autem z půjčovny prý v horách nic moc nepořídím. Opravdu napadl sníh a na letních gumách tam budu k smíchu. Za dva dny si to už sypu z Edinburghu do Lancesteru, na letních gumách a navíc po špatné straně silnice. Ale dal jsem to! Mike už mě čeká, bohužel mě vítá špatnými zprávami. Počasí se zhoršilo. To se potvrzuje druhý den ráno, ani jeden ze čtyř ski klubů, které jsem chtěl vidět, dnes vleky nerozjede. Fouká, je vyloženě hnusně a navíc… Co si budeme povídat, je všední den a vleky by dnes asi pouštěli jenom kvůli nám. No a takhle soukromé oddíly nefungují, to by samozřejmě bylo hodně neekonomické.

Máme plán B a házíme do auta touringové lyže. Pokud je tam sníh, zalyžujeme si i bez vleků!

Allenheads

Co znamená málo sněhu? Všechno je relativní

Vyrazili jsme na Yad Moss v pohoří Pennines, asi 120 km od Mikova domu. Na webu se píše, že snow sports se většinou dají provozovat jenom tady, protože terén tu není skalnatý a travnaté svahy si dobře rozumí i s nízkou sněhovou pokrývkou.

Když jsme přijeli pod vlek, musel jsem si poopravit představu o tom, čemu se zde říká nízká sněhová pokrývka. Okolní svahy byly víc hnědé než bílé. Navíc mlha, velmi špatná viditelnost. „Na tomhle chceš lyžovat?“ dávám do pléna řečnickou otázku a už se těším do vyhřátého auta. „Jasně, žádný problém,“ odpovídá Mike a pokládá lyže na jedno z mála míst se souvislou vrstvou sněhu. Svým optimismem mě tedy ani v nejmenším neuklidnil, nicméně se také obouvám do lyží a po sněhu v množství 0–5 centimetrů se ho snažím následovat cestou nahoru. Dolů pak jedeme po něčem, co bych přirovnal spíš ke zmrzlé trávě. Nicméně Mike mě šokuje vytříbenou technikou a stylem, který jsem v Alpách zvyklý vídávat na ranním manšestru. Zřetelně za ním zaostávám a nakonec jsem moc rád, že jsem se k autu dostal více méně bez úhony. Našemu lyžařskému vyžití ale nemá být zdaleka konec…

Za půl hodinky už si třeseme pravicí se Stevem Lumbem, nasedáme na jeho skútr a vyjíždíme k vlekům Ski clubu Weardale. Steve je takový borec, že jeden z vleků rozjel jenom kvůli nám. Dvě hodiny ve třech sjíždíme svahy, které by se při troše dobré vůle daly označit za tři, možná čtyři sjezdovky. Všechny jsou více méně stejné, jen ta vedoucí ke klubovně je o malinko prudší a hlavně je na ní více sněhu. Řekl bych tak 5, někde i 10 centimetrů. Na ostatních kopcích je to výrazně horší. Ale jo, na druhou stranu to vlastně byl powder! Bezvadný je, že stopu, kterou jsi na panenském svahu nakreslil, vždy bez problémů najdeš, protože je to vlastně tmavá jizva na bílé tváři. Prostě kouká tráva… Steve se nám vzápětí pochlubí rolbou s kompletním vybavením na úpravu sjezdovek, ale nějak si nedovedu představit, že tu někdy bude tolik sněhu, aby na něj mohla vyjet rolba. Z pozdější debaty vyplyne, že fakt dobrá zima na Weardale může znamenat i 35 dní provozu vleků. V opačném případě se lyžařské dny počítají na prstech jedné ruky.

Club house ve Weardale

Freeride v Y Gully. Díky, asi ne

Připozdívá se a já bych rád viděl ještě alespoň jeden areál. Jenom 15 kilometrů severně od Weardale je Allenheads, nejmenší z britských „středisek“. Jedeme tam. Co vidím, když jsme na místě, se těžko popisuje. Jak to jenom říct? Weardale je proti tomuhle něco jako Trois Vallées. Je to mírně skloněná louka, nahoru vás tahá lano, které, nekecám, pohání traktor. A dneska nejezdí. Mně to ale ani moc nevadí, silnice tu vede okolo „sjezdovky“, takže mě Mike vyhodí nahoře a já si to, pro legraci, jednou sjedu. Dobrá, otočme list.

Mike mi v následujících dnech děsně chce ukázat jeho ski klub, Lake District Ski Club. Nemůžu to odmítnout, takže druhý den vyrážíme. Máme se podívat na vlek na Raise, to má ale menší háček. Od parkoviště je třeba, se vší výbavou na zádech, šlapat asi tak hodinku pěšky. No jo, je to nahoře v horách, silnice už tam nevede, ale je tam sníh. Tak nějak to Mike omlouvá a taky říká, že je škoda, že tam nevede alespoň pořádná značená cesta. Když mrzne, jsou prý na některých úsecích potřeba mačky…

Ale naštěstí fouká, to je znát i tady dole na parkovišti, takže vlek na Raise stejně nejezdí. Díky Bohu! Kousek od nás se ovšem nějací lidé na výstup evidentně chystají, Mikovi kámoši. Jdeme za nimi na kus řeči a dozvíme se, že nejdou nahoru na vlek, ale chtějí si dnes sjet Y Gully. „Jo, super! Dneska by to mohlo být pěkné,“ přitakává Mike a táhne mě na místo, odkud je prý na tenhle vypečený kuloár vidět. Až do teď jsem si myslel, že členové Lake District Ski Club jsou prostě jenom masochisti. No tak co, každý máme nějakou úchylku. Jenomže teď je mi jasný, že někteří mají ke všemu ještě zřetelné sebevražené sklony. Vůbec jsem netušil, že takový smrťák, jako je Y Gully, v Anglii existuje. Příšerně prudký, hodně úzký a v něm pěkných 10 cm sněhu…

Obvykle, když se člověk zamýšlí nad mentalitou Angličanů, nepoužívá slova jako nadšení, vášeň, urputnost. Spíš bych řekl slušnost, rezervovanost, klid, někdy až trochu nuda, snad se Mike nebude zlobit. No a vidíte, jak se můžou tyhle předsudky plést. Angličan-lyžař, tedy ten, který chce lyžovat v Anglii, je člověk z úplně jiného těsta. Angličané, smekám před vaší odhodlaností, před vaší láskou k lyžování!

Angličané, máte můj respekt!

Všechny britské ski kluby fungují především na principu dobrovolnosti. V praxi to vypadá tak, že v každém případě musíte odpracovat hromadu brigádnických hodin, aby se párkrát za zimu rozjel vlek a bylo kudy sjíždět dolů. O zázemí v podobě lyžařské klubovny ani nemluvě… Členové Lake District Ski Club, které jsem měl možnost poznat, ale jistě i lidé z dalších lyžařských oddílů v Anglii, si zaslouží zlatou medaili za nadšení a dřinu, kterou ve prospěch lyžování ve svojí domovině odvádějí.