Tento článek vyšel v časopise SNOW 112 (listopad 2018).



Logisticky by mělo být snadné se tam dostat a něco polyžovat, pomyslel jsem si. Skrz internetový blog jsem také potkal tři lyžaře žijící v Tádžikistánu: Rusa Nikitu s jeho ženou Audrey z Francie a také Martina z Rakouska. Začala série mailové komunikace a vznikly reálné obrysy výletu.

Podle CIA řadí místní HDP ve výši 3 000 dolarů ročně na obyvatele tuto zemi na 193. místo z 230. Pro přiblížení, Tádžici jsou chudší než Papua-Nová Guinea (3 500 dolarů) nebo Súdán (4 500), zhruba dvakrát chudší než Vietnam (6 400) či Barma (6 000) a o mnoho chudší než Kuba (11 600) nebo Tunisko (11 700).

V Tádžikistánu

V Dušanbe jsme spolu s kolegou Danielem přistáli v půli února. První večer jsme se setkali u večeře s Martinem a Audrey a také jejich pomocníkem Denisem, Tádžikem, který vlastnil luxusní vozidlo s náhonem na všechna kola. Tádžická silniční síť je obecně špatná, a my navíc přijeli v době, kdy sjízdnost silnic silně podrývalo počasí. Nedávné bouřky, laviny a zemní sesuvy znemožnily průjezd horských sedel, ale také si vyžádaly několik životů.

I těch krátkých 50 kilometrů mezi Dušanbe a lyžařským areálem je kombinací bláta a hlubokých děr po celé délce silnice. Tádžikistán nemá ani peníze na postavení betonových či kovových svodidel. Kvůli tomu zde platí jednoduché pravidlo: za špatného počasí je silnice rozhodně nebezpečná. Když je hezky, může být silnice i přesto nebezpečná.

Počasí neporučíš

Dalšího rána nás Denis vyvezl na místo zvané Miskinibad, abychom vyrazili na lyžařskou túru. Pršelo, a tak jsme se brodili vzhůru sněhem kašovité konzistence, zatímco voda pomalu pronikala skrz jednotlivé vrstvy oblečení. Po devadesáti minutách nás Denis zavedl do meteorologické stanice za odpočinkem. Primitivní přístřešek, ale za těchto studených a mokrých podmínek vypadal jako oáza uprostřed pouště. Tam nás přivítala Natalja, žena středního věku, která zde dlouhá léta pracuje, sbírá meteorologická data. Vřele nás přivítala, roztopila malý krb a obratem šla připravit teplé jídlo, mezitím co nás pomalu zevnitř rozehřívalo usrkrávání horkého čaje.

Bylo jasné, že dál už nedojdeme. Usušit oblečení i sebe u krbu a vydat se zpátky do vánice a bojovat o vrchol by stejně vedlo k okamžitému úprku zpět do tepla meteostanice. Proto jsme pokorně sklonili hlavy a po odpočinku si to namířili nejrychlejší možnou cestou zpět k autu.

Počasí se nelepšilo, jako jediný smysluplný plán nám přišlo prozkoumání lyžařského resortu Takob s vidinou vývozu lanovkou do vyšších oblastí s lepším sněhem a upravenými tratěmi. Areál nedávno prošel dotovanou generální opravou. Stará lanovka byla nahrazena zbrusu novou gondolou Dopplemayr, facelift postihl i hotel ze sovětské éry a celý areál byl přejmenován na Safed Dara, v překladu Bílé údolí.

Lepší než hotel

My ale neskončili v hotelu, nýbrž u místní rodiny ve vesnici Rogh-Bolo pár kilometrů od střediska. Paní domácí, Zainab, zatopila dřevem, ale radši na pokoj přidala i elektrický přímotop a množství teplých peřin. Za chvíli už jsme seděli na podlaze a nechávali naše chuťové buňky plně vnímat vynikající polévku s místním chlebem Galama, sušenkami, ořechy, rozinkami, čokoládou a nepostradatelným čajem. Následovala hojná družba s rodinou a jejími přáteli. Zainab, její manžel Holmyrod, další žena středního věku, dvě batolata, dva mladí chlapci a skupinka puberťaček. Z pokoje jsem přinesl kytaru a další hodiny jsme strávili mísením tradičních písní našich kultur. Když jsme ráno chtěli zaplatit za noc, naši hostitelé jakékoliv peníze za nocleh i pohoštění odmítli.

To byl silný zážitek, který se do nás hluboko propsal.

Autor článku na návštěvě tádžické rodiny

Vyjeli jsme k vlekům, ale ty stály, i když už dávno měly jet. Málo lidí. Skiareál pro nás ale vymyslel náhradní řešení – vyváželi nás na skútrech za stejnou cenu, jako bychom normálně platili za lanovku, zhruba 4 eura za jízdu.

Počasí se nelepšilo, sníh stále břečka, ale podařilo se mi odškrtnout si 73. prolyžovanou zemi.

Zajímavější než lyžování samo byl sociální náhled do malé komunity tádžických lyžařů. Jeden jezdil v modrých džínách na uzoučkých lyžích a ve žlutofialových botách – jako z roku 1985. Jednu jízdu jsem také dal s Farkhod a Sano Kalononovými, zjevně členy vyšší společenské třídy. Jejich outfity byly jako z nejnovější kolekce od Bognera. Sano dokonce vyhrála Red Bullem sponzorovaný závod, což z ní teoreticky dělá nejlepší lyžařku v zemi. Když jsem ji však prvně viděl lyžovat, došlo mi, o co tady jde. Sano stěží plužila. Místní lyžařská technika by se dala přirovnat k italské z roku okolo 1920.

Vzhledem k tristním podmínkám jsme se dlouho nezdrželi. O pár dní později jsme se do Safed Dara chtěli vrátit. Tentokrát nás naštěstí napadlo předem zavolat – vleky byly opět zavřené, tentokrát kvůli nepřízni počasí.

Hliněné stavení je jedno z mála útočišť, kam se může turista v tádžických horách uchýlit před nepřízní počasí

Skutečná pohostinnost

Věřím, že být štědrý a přátelský je lidskou podstatou. Děti neznají závodění a jsou slepé k rasovým či náboženským rozdílům. Strach a averze vůči ostatním jsou naučenou odpovědí založenou na předsudcích společnosti, ve které žijeme. Jsme učeni bát se cizinců. V Tádžikistánu je cizinec vítán jako vážený host. Upřímně a bez dalších očekávání.

Z celého srdce děkuji všem, kteří mi pomohli objevit tuto novou kulturu. Kulturu skutečné pohostinnosti. Děkuji také Natalji z meteostanice a Zainab a Holmyrodovi, kteří nás v Rogh Bolo pohostili s tak upřímným přátelstvím. A s připomenutím, že lidská dobrota není dána ekonomickými předpoklady, ale tím, že člověk je od přírody dobrý tvor.