Tento článek vyšel v časopise SNOW 110 (říjen 2018).



V resortu Voss jsme měli tu čest pohybovat se s lyžařským průvodcem, který zná okolní hory asi lépe než kdo jiný. To on navrhl a vytvořil místní sjezdovky. A do svých současných 54 let si dotáhl životopis se 32 lety ve funkci ředitele lyžařské školy ve Voss.

Einar si hned všiml, že Voss je jiný než většina norských areálů. Například většina jich je postavena na zelené louce a lidé se tam stěhují za prací, která přichází s cestovním ruchem. Kdežto Voss, městečko u stejnojmenného jezera obklopeného horami, bylo úplně stejným městečkem u stejnojmenného jezera obklopeného horami dávno před postavením prvního lyžařského vleku.

Nahoru přímo z města vozí lyžaře malá lanovka, ale většina terénů je na druhé straně hory, kde také sídlí většina lokálních borců – v Bavallenu, pod vleky na druhé straně hory.

Einar nás ve své domovské oblasti vítá, hrdě přitom ukazuje na dlouhé sjezdovky střediska a komentuje: „V norských resortech nenajdete moc terény pro začátečníky, takže když jim chcete něco nabídnout, musíte trať postavit trochu klikatě, aby nemuseli jet přímo po spádnici dolů. Tyhle tratě jsem navrhnul, ale vlastně stačilo označit místa, která mají rolbaři upravit.

No, je mi jasné, že se nechcete celý den plácat na lehkých sjezdovkách. Pojeďme na naši slalomovou a sjezdovou trať. Mnoho let jsme zde pořádali závody FIS.“ Dost mluvení, jde se jezdit. Následovali jsme Einara místy, kde Ingemar Stenmark vyjížděl svou zlatou medaili. Einar jel rychle, ale když jsme ho předjeli, měli jsme pro sebe čistý manšestr nejvyšší kvality.

„Jezdíte tu také off piste?“ ptal se jeden z mých kolegů. „Víte, jak se udržuji fit mimo sezónu?“ odpovídá Einar otázkou. „Chodím okolo těch hor s motorovou pilou a legálně, ale někdy i nelegálně kácím nějaké ty stromy… Svahy jsou soukromé, takže to většinou dělám tajně. Jedna z výhod Voss je kombinace otevřených plání a lesních linií. Tam se dá sjet ze sjezdovek i za horší viditelnosti, jen se musí trochu prořezat výjezdy – mlází tam roste opravdu rychle.“

Na ta slova nás Einar vzal do níže položené, relativně prostorné off piste oblasti Slettafjell. Ne příliš prudký terén, akorát stromů a malých dropů, takže jízda je vyváženou zábavou bez většího nebezpečí. To bylo pro rozehřátí. Rozehříval se však i sníh, proto jsme se nevydali prozkoumat náročnější oblast Super Bodega. Lavinové nebezpečí nebylo nijak značné a dovolilo nám několik sjezdů, jen jarní sníh nebyl úplně ideální. „Vezmu vás ale dolů do Dyrvedalenu a na to bude vhodnější tohle vybavení,“ prohlásil a rozdal nám místo carvingových lyží pár freeridových tlustých fošen. V části dne, kdy už většina lidí myslí na vybalení nohou z bot a kvalitní après-ski, chystal Einar zvednout laťku. Kdo jsme, abychom si dovolili vzdorovat? Ostatně, po téměř celodenním hoblování manšestru bylo jasné, že bary nejsou cílem, ba ani součástí výletu.

Carl a já jsme následovali našeho průvodce třemi vleky na vrchol a ještě si přišlápli pár minut k nejvýše položenému vleku. Einar obul lyže a sklouzli jsme na druhou stranu hory do gigantického údolí. Byly tam stovky, ne, tisíce možností sjezdových linií. Záleželo jen na naší chuti šlapat po hřebeni, než se pustíme ze svahů rozličných sklonů. Čím dál půjdete, tím prudší svahy se pod vámi otevřou.

Sníh byl děsivý – kombinace krusty, ufoukaného ledu a jarní břečky, která se střídala s téměř každým obloukem. Zvolili jsme průjezd co nejměkčím sněhem a vjeli do kaňonu, před jehož nižšími pasážemi nás Einar předem varoval kvůli lavinám. Drželi jsme se tedy výše ve svahu a Einar kreslil oblouky mezi obrovskými balvany, sem tam kolem zapomenutého zbytku ledovce, objížděl elegantně tenké břízy, a když to jen trochu šlo, přeskakoval zasněžené překážky – vytvořil si ze svahu takový malý přírodní fun park. To já, já bokem sesouval svah, přejížděl traverzem kaňon, zkrátka dělal cokoliv, abych přežil a dostal se pryč. Kaňon se brzy začal více podobat rokli s vodopádem. Tehdy Einar utrousil slova, kterých jsem se bál: „Nojo, jaro dorazilo opravdu brzo,“ řekl jen tak mimochodem. Když řekne lyžařský vůdce něco takového, nemluví opravdu o pouhé změně ročních období. Jeho slova by se spíš dala vyložit nějak takto: „Čouhá tam víc ostrých kamenů, než jsem myslel, dejte si pozor na ty pružné březové větve, které leží normálně pod sněhem, ale teď jsou z nich ukázkové pasti na lyžaře. Nevím, jestli když je tak málo sněhu, dokážeme z toho údolí vyjet do strany…“

Musím přiznat, že jsem se trochu bál, ale Einar nevypadal, že by se tím nechal vzrušovat. Po více než třiceti zimních sezónách v oblasti zná každý kámen a strom v údolí a umí si mezi nimi vyhledat průjezd.

„Koukám, že to tu v létě zase budu muset vzít pilou, trocha zahradničení a prořezů…,“ dodal s úsměvem, zatímco si probíjel cestu skrz několik zvlášť hustých křovin. Hravě pokračoval v plynulém tanci mezi smrtícími překážkami, zatímco já s Carlem jsme se koupali v bazénech potu, který byl produktem naší snahy o zabránění katastrofě při každém následujícím oblouku.

Konečně se před námi otevřela planina na dně kaňonu. Byl jsem znaven, ale oddychl jsem si. Konec sjezdu byl však ještě daleko. Začala běžkařská část výletu. Následující půlhodinu jsme střídavě šli a klouzali tříkilometrovým lesním úsekem s planinami, na kterých byly lehce zasněžené ruiny někdejších farem a domů. K silnici jsme došli až v šest hodin. Hned jsme si zavolali taxi.

Mou snahu tvářit se neunaveně podrazilo mé tělo. Rozplácl jsem se na zadní sedačku auta a poklimbával, zatímco Einar se s přáteli telefonicky domlouval na večerním kitingu na zamrzlém jezeře. Při loučení ještě prohlásil: „Skvělá část roku, tenhle duben. Tma je pozdě, takže po celodenním tripu stihnu ještě nějakou tu zábavu doma po práci!“