Tento článek vyšel v časopise SNOW 106 time - lyžařská dovolená 2017/18


Lyžařské destinace se v ostré konkurenci potřebují co nejvíce vzájemně odlišit, aby upoutaly pozornost svých potenciálních návštěvníků. Na to se osvědčují nejrůznější nej. Jelikož jedním z nejdůležitějších kritérií je pro průměrného lyžaře velikost areálu, snaží se provozovatelé tento údaj vyšperkovat nejčastěji.

Velikost má mnoho podob

Schválně, které „středisko“ na světě je největší? Zapracuje-li marketingová paměť správně, odpovědí budou nejspíše francouzská Tři údolí, francouzsko-švýcarský komplex Portes du Soleil či italské konsorcium Dolomiti Superski. Jsou ale „větší“ bezchybně propojená Tři údolí s 600 km, nebo Portes du Soleil s 650 km sjezdovek, ovšem rozmetaných do dvou velkých územích, mezi nimiž je nutné přejíždět skibusem? A kolik z 1 200 km tratí Dolomit, rozptýlených do 12 zčásti propojených oblastí, se dá ještě považovat za jedno „středisko“? O velikosti přitom nevypovídá jen délka sjezdovek, která je v Evropě stále rozhodujícím měřítkem, ale třeba i celková sjízdná plocha, jež je hlavní komunikovanou veličinou v Severní Americe, počet sjezdovek (typicky udáván všude na světě kromě střední Evropy), přepravní kapacita (pravda, ta vypovídá spíš o velikosti byznysového potenciálu), vzdálenost mezi nejkrajnějšími body areálu, celková rozloha včetně nelyžovatelného území či výškový rozsah lyžařských terénů.

V areálu se nejezdí skibusem

Schrahe vypracoval pro všechny myslitelné veličiny popisující „velikost“ lyžařských areálů přesná kritéria a sestavil pro ně žebříčky. Nejprve si definoval, co je to jeden areál – jednoduše území propojené sjezdovkami nebo lanovkami, nikoliv však skibusy. Pěší vzdálenost mezi jednotlivými lokalitami areálu, tedy typicky přechod silnice z jedné strany údolí na druhou, nesmí být delší než 400 m, což se obecně považuje za akceptovatelnou docházkovou míru i při plánování nové zástavby či parkovišť. Jako příklad uvádí rakouský Flachauwinkl, kde protilehlé svahy dělí 500 m a navzdory dobře fungujícímu skibusu považuje část směrem na Kleinarl a na Zauchensee za dva samostatné areály. Naopak v Arlbergu počítá do „jednoho“ areálu i poněkud stranou ležící Rendl, neboť stanice přístupové lanovky se nachází jen 130 m od lanovek v hlavním areálu. Kuriozitou jsou americké resorty Deer Valley a Park City, které navzdory fyzickému propojení nabízejí pouze dva samostatné skipasy.

Jak velká je vnímají sami lyžaři?

Neméně pozoruhodnou otázkou je, co považují za „velké“ sami lyžaři. Schrahe provedl na svém webu anketu, ze které vypočítal průměrnou váhu jednotlivých parametrů – 36 % připadlo na délku sjezdovek bez přejezdových cest, 14 % na celkovou sjízdnou plochu, 12 % na převýšení areálu, 11 % na množství zpřístupněných vrcholů atd. Výsledkem by pak byl jakýsi velikostní index střediska – např. Sölden se 100 km „ověřených“ tratí by předstihl Schladming se 139 km, neboť má větší převýšení a méně přejezdových cest.

Vertikální přepravní kapacita aneb nejtovárenštější areály

Jedním ze Schraheho měřítek je i tzv. vertikální přepravní kapacita, což je běžná hodinová přepravní kapacita lanovky násobená jejím převýšením. V součtu všech lanovek pak tento údaj vypovídá hlavně o tom, kolik lyžařů, žádajících nalyžovat určitý počet výškových metrů, dokáže středisko uspokojit, či lépe řečeno „postavit“ na sjezdovku. Jedná se tak o údaj užitečný spíš pro byznys než pro návštěvníky. Nepřekvapí, že nejvýkonnějšími areály na světě jsou ty největší – Tři údolí, Sella Ronda, Paradiski, Portes du Soleil, Espace Killy, Skiwelt Wilder Kaiser, Saalbach, Arlberg, … Na 61. místě světového žebříčku se pak umístila nízkotatranská Jasná, která předstihla např. švýcarské Jungfrau nebo rakouský Obertauern.

Co je sjezdovka?

Za účelem zjištění velikosti areálů si Schrahe stanovil pravidlo, že měří vše, co je „značené“ – tedy jak pravidelně upravované sjezdovky, tak ski-route neboli značené (v mapě i v terénu), zabezpečené, ale zpravidla neupravované trasy. Zatímco rakouská a švýcarská střediska typicky trasy ski-route značí, zabezpečují před lavinami a kontrolují, ve Francii značené a kontrolované nebývají, přestože mají lavinovou ochranu. Do celkové délky sjezdovek se ovšem nezapočítají, neboť není znám jejich přesný průběh. To platí i pro tzv. freeridové zóny, např. v Jasné na Slovensku. V Arlbergu je zase 200 km „značených“ prašanových tras, ovšem nezabezpečených proti lavinám – mezi započítávané tratě proto nepatří.

V Americe bývá úzkostlivě lavinově zabezpečen veškerý lyžařský prostor areálu, proto také každá myslitelná trasa sjezdu bývá zaznamenána v mapě i značená v terénu a „počítá se“. V daném prostoru tak americká střediska vykazují v průměru mnohem více tratí než evropská. Mnohé z nich jsou samozřejmě neupravované, zato se na jejich průjezdnosti pracuje třeba i v létě odstraňováním podrostu v lese apod.

Top 30 největších propojených areálů světa (délka tratí podle Christopha Schraheho)

Tři údolí vítězí s přehledem

I když délka sjezdovek sama o sobě nic neříká o jejich kvalitě a lyžařské využitelnosti, neboť nezohledňuje ani šířku, ani terénní profil, je pro lyžaře podle všeho nejpochopitelnějším údajem. Z celkové délky sjezdovek vychází i Schraheho nejprestižnější žebříček.

Ani pět let po „aféře“ neexistuje žádná závazná ani nezávazná norma, která by měření sjednotila, a mnoho – prý hlavně švýcarských a francouzských – areálů si tak nadále přisazuje. Dokonce ani v Rakousku stále nejsou údaje porovnatelné, i když existuje doporučení měřit délku středem trati po spádnici a nezapočítávat souběžné úseky vícekrát. Takto „přeměřil“ všechna střediska i Schrahe.

Světovou jedničkou v celkové délce sjezdovek jsou jednoznačně francouzská Tři údolí s 543 km naměřených sjezdovek. Sousední Paradiski, sestávající ze středisek La Plagne a Les Arcs, si drží se 401 km bezpečný odstup. Diskvalifikuje-li se americký superresort Park City spolu s Deer Valley (369 km), kde k bezchybnému propojení chybí společný skipas, bronzovou medaili si vybojuje italská Sella Ronda (346 km). Pod stupněmi vítězů už je těsněji: Arlberg (288 km), Saalbach (270 km), Portes du Soleil (270 km), Sestriere (265 km) nebo Skiwelt Wilder Kaiser (265 km) dělí doslova jen pár sjezdovek. Zásluhou započtení neupravovaných, ale značených terénů se do top 30 dostává i značný počet amerických resortů.

Freeridové zóny na slovenském Chopku sice rozšiřují lyžařský prostor, do oficiální plochy se ale nezapočítávají. Jiné to bývá v Americe

Velkoprostorová území

Velikost lyžařského areálu, přinejmenším ta subjektivně pociťovaná, souvisí i s rozlohou území, na kterém se lanovky a sjezdovky rozprostírají. Svahy s nahuštěnými variantami sjezdovek jedna vedle druhé tak jistě působí menší než řídká síť propojovacích tratí, které se však táhnou přes vrcholy a údolí. Schrahe pro zjištění územního rozsahu areálů použil polygon, jehož hranicemi jsou „vnější“ sjezdovky a lanovky. Jinými slovy jde o takové území, z něhož se nelze dostat za hranice areálu bez toho, abyste překřížili trasu lanovky či sjezdovky.

V této kategorii předstihla jinak suverénně největší Tři údolí italská Sella Ronda s rozsahem 11 589 ha (oproti 10 410 ha ve Třech údolích), a to hlavně díky jejímu „prstencovému“ charakteru – sjezdovky obepínají masiv Sella, který je sice lyžařsky využitelný jen velmi omezeně, zato je centrem lyžařského území. Na třetím místě je už se značným odstupem francouzský gigant Paradiski (6 525 ha), sestávající z La Plagne a Les Arcs, těsně následovaný švýcarsko-italskou houpačkou mezi Zermattem a Cervinií (6 458 ha). Páté místo obsadil rakouský zástupce Saalbach Hinterglemm Leogang Fieberbrunn (5 584 ha). Následují Via Lattea, Arlberg, Portes du Soleil, Espace Killy a Skiwelt Wilder Kaiser.

Čistá lyžařská plocha, chlouba Ameriky

K čemu by byly stovky a tisíce kilometrů sjezdovek úzkých jako nudle do polívky, i kdyby byly roztahané od pověstné Šumavy až k Tatrám? Velikost lyžařského areálu proto „nejspravedlivěji“ určuje skutečně lyžovatelná plocha, ať už má podobu upravené sjezdovky, nebo značeného a zabezpečeného neupraveného terénu.

V Evropě se jako měřítko vžil údaj o celkové délce sjezdovek v kilometrech, Amerika se měří v hektarech sjízdné plochy. Když už se v Evropě s údajem o ploše setkáme, může jít spíš o celý prostor, v němž se nachází, a to včetně skal, stromů či budov, nikoliv o území přístupné lyžařům.

Bezbariérové lyžování ve Vailu

Nejnázornějším příkladem jsou Back Bowls v americkém Vailu – na velmi řídce zalesněné ploše bez jakýchkoliv skal s rozlohou více než 10 čtverečních kilometrů operují čtyři sedačkové lanovky, kolem kterých můžete v zabezpečeném terénu lyžovat, kde se vám zamane. Vail se může z velkých světových areálů pochlubit zároveň nejlepším poměrem čisté lyžařské plochy vůči celkové rozloze – z území 3 003 ha je na lyžování zpřístupněno 2 140 ha, tedy více než 70 %. Žádný jiný areál na světě pravděpodobně není tak lyžařsky „bezbariérový“ jako Vail.

V amerických střediscích bývají značené a zabezpečné i terény, které se v Evropě považují za tzv. volný terén

Šířka znevýhodňuje

Některé alpské areály s nadprůměrně širokými sjezdovkami se snaží s hendikepem, který pro ně znamená relativně menší množství sjezdovek, vypořádat po svém – změří celkovou lyžařskou plochu, která evropským lyžařům nic konkrétního neřekne, a vydělí ji fiktivní „průměrnou“ šířkou sjezdovek, z čehož si dovodí délku sjezdovek, zohledňující jejich šíři.

Známý Kronplatz v Dolomitech s ověřenou délkou sjezdovek 79 km tak při přepočtu upravované plochy tratí 464 ha přes „v Alpách průměrnou“ šířku tratí 40 m dochází k celkové délce svých sjezdovek 116 km. Kdyby počítal jen s 20 m širokými sjezdovkami, mohl by propagovat dokonce 232 km sjezdovek. Podobně postupuje i tyrolský Sölden – ze 436 ha plochy „udělá“ při přepočtu na 30 m široké sjezdovky celkem 146 km namísto skutečných 100 km.

Kronplatz má nadprůměrně široké sjezdovky, což se v údaji „celková délka tratí” nepozná

Kavkaz a Západní Alpy nepřekonatelné v převýšení

Výškový rozdíl nejdelšího sjezdu je zřejmě nejobjektivněji ověřitelným údajem lyžařského areálu a zároveň velmi užitečným – nepřímo tak určuje krajinnou i lyžařskou rozmanitost. Není překvapivé, že leckteré areály se svou výškou manipulují podobně jako s délkou sjezdovek, a to zvláště v případě nejvyšší nadmořské výšky – místo polohy horní stanice lanovky udávají třeba výšku blízkého vrcholu. Schrahe přitom velmi přísně posuzuje „nepřerušenost“ sjezdu – neuznává trasy, na nichž se vyskytují protisvahy s lanovkou, od níž se pokračuje dále dolů. Tím z žebříčku vypadává jinak nejdelší alpský sjezd z Klein Matterhornu do Valtournenche, kde se vyskytuje právě velmi krátký výjezd lanovkou. Naopak uznává sjezd ze Schilthornu do Lauterbrunnenu ve švýcarském Jungfrau, při němž je běžně nutné využít dokonce dvou výjezdů lanovkami, ovšem (neznačená) trasa závodu Inferno Rennen umožňuje nepřetržitý sjezd, či lépe řečeno sjezd s protisvahy, které závodníci překonají vlastními silami. Každé středisko se započítává pouze jednou, a to sjezdem s největším převýšením.

Za rekordním sjezdem v rolbě

V Rusku je všechno velké – a samozřejmě i hory. Největší sjízdné převýšení na zeměkouli skýtá 5 642 m vysoký Elbrus v pohoří Kavkaz. Nelyžuje se sice přímo z vrcholu, nýbrž z jeho úbočí ve výšce 4 700 m – i to je sama o sobě rekordní hodnota, jak bude uvedeno dále. Místo lanovky ovšem lyžaře do téměř pěti tisíc metrů dopraví rolba, která překonává posledních 900 m převýšení od horní stanice kabinkové lanovky. Sjezd volným terénem i po značených a upravovaných tratích pak končí o 2 345 výškových metrů níže.

Dva výškové kilometry po sjezdovce i terénem

Největší lanovkami obsloužené převýšení nabízí francouzské středisko Les 2 Alpes – sjezd z Dome de Lauze do osady Mont de Lans překonává 2 243 m, čímž zaostává za Elbrusem jen o 100 m. Na bronzové příčce žebříčku největších převýšeních stojí sousední Alpe d´Huez, a to hned s pěti zástupci – z vrcholu Pic Blanc (3 330 m) se spouštějí dvě tratě s více než dvoutisícovým převýšením do osady Vaujany, další tři včetně slavné černé Sarenne pak zdolávají mezi 1 800 a 1 950 m. O 2 200 výškových metrů do švýcarského Zermattu padá i trať z Klein Matterhornu (3 820 m). Ještě o 50 m převýšenější je sjezd do italského Valtournenche, ten však Schrahe ve svém žebříčku diskvalifikuje kvůli krátkému výjezdu lanovkou na trase sjezdu.

Sjezd údolím Vallee Blanche začíná pěším sestupem

Na pátém místě je sjezd ze Schilthornu do Lauterbrunnenu ve švýcarském Jungfrau, a to v trase slavného závodu Inferno Rennen. Sjezdovky pro veřejnost jsou trasované v některých úsecích odlišně a těm se do cesty „staví“ i dva výjezdy lanovkou.

Následují La Grave, Dachstein, Courmayer a Chamonix, v jejichž případě se však jedná zčásti o neupravované tratě nebo přímo freeridové itineráře.

Desítku uzavírá švýcarský Engelberg se sjezdem z třítisícového Titlisu – i v jeho případě lyžařům přes Trübsee pomáhá lanovka, podle Schraheho lze ale vzhledem k její horizontální trase úsek také přebruslit, a proto lanovku nepovažuje za „přerušení“ sjezdu.

Horní příčky žebříčku top 100 převýšení dominantně ovládají Francie se Švýcarskem, mezi něž se občas vklíní Rakousko či Itálie, výjimečně pak Rusko či Kanada. V celém žebříčku mají ale nejvíce zástupců Rakušané (28), následovaní Švýcary (27), Italy (18) a Francouzi (14). Alpy se do top 100 dostaly 88x, Kavkaz 5x a Skalisté hory 3x.

Nejdelší, nebo nejnudnější sjezdovky?

Deset, dvanáct, či dokonce šestnáct kilometrů dlouhá sjezdovka možná vyvolává zdání fantastického lyžařského zážitku, ovšem nemusí to být vůbec pravda. Areály si délku svých nej sjezdovek leckdy natahují podobně jako nafukují celkovou velikost. A co hůř, pokud bude údaj pravdivý, bude to pravděpodobně jen klikatá, málo skloněná trať, dost možná o šíři chodníku. Lyžařská hodnota sjezdu je totiž dána hlavně převýšením.

Schrahe se však s pečlivostí kartografa pustil do hledání opravdu nejdelších sjezdovek – tedy těch, co daný svah zdolávají co největší objížďkou. Jako parádní kousky uvádí kanadské resorty Revelstoke nebo Blackomb – při využití tamních „skiweg“, tedy úzkých cest šněrujících kopcem v co nejmírnějším sklonu, se najede až dvojnásobná vzdálenost oproti přímé trase.

Tento způsob měření, z lyžařského hlediska jen málo pochopitelný, přivádí do žebříčku nejdelších sjezdovek i mnoho těch, které chybí v žebříčku největšího převýšení – v top 50 je takových hned sedmnáct. Francouzské Val Cenis, které je v převýšení až na 92. místě, se dostalo se svou nejdelší sjezdovkou dokonce do top 10.

Mimořádně dlouhé sjezdovky mají často podobu výletních cest. Užijete si je třeba v Zermattu

Do oblak

Na lyžování je fascinující i sama přítomnost ve vysoké nadmořské výšce, ve světě jinak nesnadno dostupných velehor. Vlastně asi neexistuje jiná sportovně-rekreační aktivita, při níž by se daly tak snadno sbírat výškové trofeje.

Po uzavření bezkonkurenčně nejvyššího lyžařského areálu světa, bolívijské Chacaltaye (5 421 m n. m.), není prvenství jednoznačné. Čínský Dagu Glacier (4 843 m n. m.) ani venezuelské Pico Espejo (4 765 m n. m.) nejsou primárně lyžařskými centry, i když mají lanovku a vyskytuje se tam sníh.

Kavkazské smělé plány

Schrahe proto na první příčku umisťuje kavkazský Elbrus, resp. nejvyšší bod dosažitelný rolbou (4 700 m n. m.). V případě, že by se započítávala jen výška Garabashi (3 845 m n. m.), dosažitelná lanovkou, propadl by se Elbrus až na sedmé místo. Vzhledem k tomu, že holé svahy Elbrusu jsou často zledovatělé, potřebuje lyžař i jistou dávku štěstí, aby se až na nejvyšší lyžařský bod světa dostal. Nezřídka bývá konečnou stanicí pro rolby horská útulna Prijut 11 ve 4 100 m n. m. Existují však plány na stavbu lanovky z Garabashi, ty nejsmělejší vedou až do 5 000 m n. m. Jejich realizace je však – doslova – v oblacích.

Himálaje, pak Rockies a nakonec Alpy

Stříbrnou příčku si zajistil himálajský Gulmarg v Indii spolu s čínským resortem Shangri (3 980 m n. m.), kde ovšem nejvýše situovaná lanovka jezdí jen zřídkakdy.

V Americe je výškovým premiantem coloradský Breckenridge (3 914 m n. m.), kde lze od horní stanice expresní 4sedačky ještě vystoupat s lyžemi na zádech (tzv. hike terrain) až do 3 963 m n. m. – Schrahe však žebříček omezuje jen na místa dostupná s pomocí „techniky“.

V Evropě suverénně vede Zermatt, ať už s letním vlekem na Gobba di Rollin (3 885 m n. m.), nebo se „zimní“ lanovkou na Klein Matterhorn (3 820 m n. m.). Francouzské Chamonix v žebříčku ztrácí hlavně z důvodu, že lanovka na Aiguille du Midi sice dosahuje 3 787 m n. m., ovšem na sjízdný terén je nutné sestoupat po schodech až do 3 720 m n. m.

Následuje řada severoamerických středisek, mezi něž je vklíněn Írán s areálem Tochal, šplhajícím se do nadmořské výšky 3 850 m.

Nejvýš na světě se lyžuje na Elbrusu

Japonsko, domov sněhu

Žebříček sněhově nejbohatších středisek je možná nejpřekvapivějším ze Schraheho studie. V první řadě je to proto, že je z podstatné části pouhým odhadem – změřená a ověřitelná data totiž buď vůbec nejsou k dispozici, anebo nejsou porovnatelná. Zatímco v Rakousku, v Německu nebo ve Švýcarsku se výška nového sněhu měří jednou denně, v Americe je to čtyřikrát. Výhoda amerického měření je nasnadě – nový sníh postupně slehává, nebo dokonce roztává. Pokud tedy dopoledne napadnou 3 cm sněhu a odpoledne roztají, rakouský meteorolog naměří 0 cm nového sněhu. Americký má však ony 3 cm „doma“, tedy ve statistice. Obě metody jsou přitom podle meteorologických zásad v pořádku, znemožňují však vzájemné porovnání. Síť měřicích stanic bývá v horách sporadická a jen výjimečně se některá nachází přímo v lyžařském středisku. Záleží samozřejmě i na tom, v jaké nadmořské výšce je umístěna, neboť s rostoucí výškou zpravidla roste i úhrn sněhu.

Schrahe se s tím vším pokusil vypořádat pomocí dopočtů a interpolací – tam, kde data chyběla, hledal nejbližší měřicí stanice, tam, kde stanice poskytovala jiná data než sněhový úhrn, snažil se z nich k němu propočítat. A nakonec vycházel i z ne-meteorologických zdrojů či odhadů.

Nejspolehlivější prašanovou destinací světa je Japonsko, více štěstí je potřeba v Alpách

Kde jsou Skalisté hory?

Výsledek každopádně překvapil – ze 100 nejzasněženějších středisek světa je jich 79 v Japonsku. Naopak vyhlášené Skalisté hory nemají v žebříčku ani jediného zástupce, k čemuž byl potřeba průměrný roční úhrn sněhu přinejmenším 14 m. Z Ameriky se do top 100 probojoval jen Mammoth v Kalifornii, Alyeska na Aljašce a Mt. Baker ve státě Washington.

V Alpách sněhově vévodí ledovce a pár překvapení

Z alpských středisek se jich do žebříčku – a to dokonce na přední místa – vyšplhalo jen několik, vesměs však s omezenou lyžařskou využitelností jako Jungfraujoch (lyžařský „plácek“ jako zpestření pro letní turisty), Aiguille du Midi (start freeridového sjezdu údolím Vallee Blanche) nebo Dachsteingletscher (v první řadě výletní cíl a běžkařské centrum).

Několikametrová vrstva sněhu v Japonsku není kuriozitou, ale všedním jevem

Ze sjezdařsky významnějších center se v síni sněhové slávy ukázal Zermatt, samozřejmě díky nadmořské výšce své ledovcové výspy, kde se kumuluje sníh po značnou část roku. Nepřekvapí, že i další místa obsadily ledovcové areály – Mölltal či Titlis, oba s ročním úhrnem více než 20 m. Nad tuto laťku vyskočil ještě Glacier 3 000 ve švýcarském Les Diablerets (21,6 m). Na 25. místě následuje německá Zugspitze (18,7 m), na 36. italský Courmayer s vrcholem Punta Helbron (17,1 m) a na 40. švýcarský Schilthorn (16,9 m).

Do první stovky se vešly ještě ledovce Hintertux (15,7 m), Kitzsteinhorn (15,6 m), ale i německý Nebelhorn (15,3 m), který navzdory své nadmořské nížce 2 224 m profituje z návětrného efektu severní strany Alp. Nechybí ani sněhově vyhlášený rakouský Arlberg (Schindlergrat, 14,5 m) a ve Švýcarsku Crans Montana (14,5 m) a Andermatt (14,3 m). Z Itálie je jediným zástupcem Sella Nevea (14,1 m) v Julských Alpách. Že zcela chybí třeba rakouský Damüls, honosící se sloganem „sněhově nejbohatší obec na světě“, mají na svědomí neověřitelná data. Výčet tak v žádném případě není úplný a zcela reprezentativní, ale spíš inspirativní.

Nejvíce nej na světě drží pravděpodobně Zermatt – má jeden z nějvětších areálů, nejvýše položené a nejdelší sjezdovky s největším převýšením…

Pět procent lyžařů v pěti střediscích světa

Za největší střediska se v jistém smyslu dají považovat ta, která přilákají největší počet lyžařů – tedy nejnavštěvovanější. I když ani tato data nejsou zpravidla veřejně dostupná a mezi sebou porovnatelná, Schrahe za pomoci kvalifikovaných odhadů shromáždil poměrně důvěryhodnou statistiku tzv. skier days, tedy součtu všech návštěvníků za každý den sezóny.

V první pětce světově nejnavštěvova­nějších resortů jsou pochopitelně ty „lyžařsky“ největší – tedy Tři údolí, Paradiski, Sella Ronda, Portes du Soleil a Espace Killy. Jestliže je na světě zhruba pět tisíc míst s vleky a sjezdovkami, jimž se dá říkat lyžařské areály, tak výše zmínených pět obstará celých 5 % veškeré lyžařské návštěvnosti – v absolutním vyjádření přibližně 20 mil. skier days. Sto nejnavštěvova­nějších středisek světa pak zajistí cca 30 % lyžařských návštěv.

Mezi největší návštěvnické „továrny“ dále patří Saalbach, Arlberg, Skiwelt Wilder Kaiser, Whistler Blackomb, Zermatt s Cervinií, Ischgl se Samnaun, Kitzbühel, Vail, Schladming či Flaine. Z Itálie se do top 50 kromě Sella Rondy prodraly jen Sestriere, Kronplatz a pak celá propojená oblast kolem Madonny di Campiglio.

… a mimoto má Zermatt i jednu z nejkrásnějších horských kulis