Tento článek vyšel v časopise SNOW 160 (listopad 2025).




Nedávno jsem přišel o kamaráda v lavině. Jsem člověk, který miluje přírodu a ctí ji. Také věřím, že pokud má člověk umřít na horách, tak se stane, co se má, a nepřejede ho auto. Nejsme schopni to ovlivnit. Všichni si ale klademe otázky: Proč se to stalo? Nemohl ho najít? Muselo se to vůbec stát? A spoustu dalších. V mé hlavě jsou jich stovky a neznám odpovědi… Ale s tím se budu muset vyrovnat sám. Ptám se sám sebe: Nemohl jsem udělat víc, proč jsem nesondoval na menší vzdálenosti, proč jsem zapomněl mobil v autě? Musím žít s tím, že jsem ho minul. A vyrovnávat se s tím, že se svým přítelem už nepojedu na lyže a s vědomím toho, že jeho dcera ztratila tatínka.
Z Filipova článku vydaného na webu horolezeckého oddílu SSK Vítkovice



Filip měl štěstí. Vypadla mu lyže, musel se pro ni vrátit. Richard pokračoval čerstvým prašanem ve sjezdu do údolí. Jen on viděl, co se tehdy přesně stalo. Ale už nikdy a nikomu to neměl šanci povědět.

Jisté je, že se v těch místech uvolnilo velké množství sněhu, nejen ze zářezu potoka, ale i z okolního svahu. Lavina sjela korytem 250–280 m a Richarda strhla s sebou.

Filip poté, co si nazul lyži, pokračoval. Nikde Richarda neviděl, sjížděl dolů už vyčištěným korytem a jen doufal, že kamarád jel někam stranou… Pak ale narazil na jednu a zanedlouho i druhou lyži trčící ze sněhu. Zkoušel Richarda pod hromadami sněhu najít. Marně! Asi po hodině to vzdal a dojel do hospody pro pomoc.

V Beskydech, kde nic podobného v historii nezažili, nebyli na podobnou situaci připraveni. Záchranná operaci proto probíhala pomalu. Příliš pomalu na to, abych Richard mohl přežít…

Paradoxem osudu bylo, že Richard s Filipem už tehdy měli objednané dva vyhledávače a sondy a čekali, až dojdou z USA. Dorazily za dalších 24 dní…

Filip v rozhovoru s Alenou Zárybnickou pro knihu Laviny v Česku

…Jak složité to bylo a pořád je…
Bolí to pořád stejně, když na to myslím. Sešlo se několik nešťastných okolností. Nikdy na to nezapomenu. Bylo –16 °C, jasno, jen sem tam mráček. Ale foukal silný nárazový vítr. Kvůli němu byl někde nafoukaný sníh, občas jsme při výstupu prošlapávali tvrdé desky. A poslední tečka, to byl můj mobil zapomenutý v autě. Kdybych ho u sebe měl, mohlo to třeba dopadnout jinak. Dlouhou dobu jsem pak měl panickou hrůzu, abych si nezapomněl telefon...

Sjížděli jste dolů po Kořenském potoku?
Ještě nad potokem, mezi smrčky, mi vypnula lyže a já upadl. Richard se mi smál, jak jen on to uměl. Domluvili jsme se, že se sejdeme na cestě, asi 600 metrů pod námi. Otočil jsem se a šlapal pět metrů zpátky pro lyži. Nenapadlo mě, že se hned rozjede. Nenapadlo mě, že už ho nikdy neuvidím. Nemohl jsem tušit, že ujede s lavinou, a už vůbec ne, že ho zasype. Největší kámen úrazu byl, že si tohle nikdo z nás nepřipouštěl.

Do té doby se vůbec neuvažovalo o tom, že by v Beskydech lavina někoho zasypala.
Nikdo s tím nepočítal… Otočil jsem se, připnul jsem si lyži a viděl jsem, že Richard už tam nestojí. Tak jsem sjížděl a zastavil jsem se na zlomu tvrdé, úzké a strmé rokle dlouhé asi 500 metrů. Měl jsem radost a říkal jsem si, že někde už musím uvidět Richarda. Neviděl jsem. Blesklo mi hlavou, že třeba tudy vůbec nejel. Popojel jsem, asi dva nebo tři skoky, necítil jsem se, nelíbilo se mi to, i když tohle byla moje parketa.

Jak vypadal sníh?
Nahoře to bylo vyjeté. Ve tvaru trychtýře. Koryto bylo zřetelně vyčištěné po lavince s občas lehkým nánosem tmavého hrubého krystalového cukru na dně. Jelo by se fajn, ale bylo to příliš úzké a prohnuté do tvaru u-rampy. Chtěl jsem vyjet pryč, ale odsud už cesta nevedla. Odtrh byl vysoký asi 40 cm, přibližně v úrovni mé hlavy. Nevypadalo to pěkně. Jel jsem, spíš jsem se šoupal, dolů. Konečně jsem byl na místě, odkud se snad dalo utéct. Zastavil jsem se a zdálo se mi, že jsem pod sebou, odhadem asi 80 metrů, viděl něco modrého ve sněhu. Nevím, nevěděl jsem, jestli se mi to nezdá. Něco ve mně mi ale řeklo, ať sjedu zpátky do koryta. Byla to lyže. Díval jsem se na značku a vázání.

Richardova?
Celou dobu jsem doufal, že je Richard nade mnou v bukovém lese a sem mu lyže jenom ujela. Nepřipouštěl jsem si, že by se mohlo cokoli přihodit. Rozhlížel jsem se, neviděl jsem ho...

Jak dlouho jste se rozhodoval, co uděláte dál?
Netrvalo mi to ani tři minuty, sundal jsem lyže a otočenou hůlkou i lyží jsem sondoval. Možná 100 metrů proti svahu a 50 metrů od nálezu lyže dolů. Celkem to šlo, čím jsem postupoval výše, tím bylo laviniště užší, ale plné velkých nánosů. Stále jsem tomu nemohl věřit... Nechal jsem toho, připnul jsem si lyže a sjel jsem.

Co vám běželo hlavou?
Pořád jsem doufal, že stojí na cestě a je naštvaný, že nemá lyži. Asi po 150 metrech jsem si všiml, že ze sněhu vyčnívá patka vázání. Tehdy už jsem věděl, že je zle. Zul jsem lyže a znovu: hůlkou i lyžemi jsem sondoval kolem místa nálezu té lyže – 30 m nahoru a dolů. Poté jsem sešel až ke konci laviny a šel prohledávat centimetr po centimetru. Aspoň tak mi to připadalo.

Kolik tam bylo sněhu?
Přes dva metry, možná i víc. Byl měkký, ale zasunout hůlku až po rukojeť tam a zpět, to byla docela dřina. Byl jsem znovu v místech, kde už jsem byl – u první lyže. Prošel jsem ještě jednou spodní část přibližně po druhou lyži, tedy asi 50 metrů.

Kolik už uběhlo času?
To jsem se taky snažil srovnat si v hlavě. Sám sebe jsem se ptal, jestli má Richard ještě šanci. Vzdal jsem se ega, přiznal jsem slabost a bezmocnost a říkal jsem si, že teď už snad jedině profesionální pomoc.

Richard při jiném z beskydských sjezdů – z Ropice, únor 2005, tedy rok před nešťastnou událostí


Chápu, že rozhodnutí odejít bylo těžké... Nejtěžší!
Nechával jsem ho tam sice samotného, ale měl jsem naději, že profíci tu budou rychle a mají vybavení. Ale rozhodnutí odejít a nechat ho tu! Ten pocit, to rozhodnutí, to nechtějte nikdo zažít. Připnul jsem lyže a co nejrychleji jel dolů. Cestou jsem řešil, kam. Byla tam nějaká chalupa? Nebo hospoda? Ano, hospoda, tam měli mít otevřeno. Od dveří jsem volal, ať vytočí Horskou. Neměli číslo. Tak jsme volali policii, ti nás spojí, doufal jsem.

To už máte mobil u sebe?
Běžel jsem pro něj do auta, ale nebyl tam signál. Tak jsem se vrátil do hospody a volal znovu. A vzal jsem si od nich číslo na Horskou. Vysvětlil jsem, co a jak se přihodilo, odpovídal jsem na spoustu otázek a dostal jsem odpověď, že mám volat přímo náčelníka. Dostal jsem číslo a celé to vyprávění o okolnostech jsem absolvoval znovu… Volal jsem i svého švagra Lumíra, ať sežene lopaty, sondy a aspoň dva chlapy. Po dalších 45 minutách, tedy ve 12:15, dorazila policie, vzápětí, po asi 5 minutách, záchranka. Vrtulník stále na místě nebyl, ale dozvěděl jsem se mezitím, že poletí rovnou nahoru. Proto jsem jim znovu popsal polohu, tedy výrazný kotel spadající mezi Horní Čeladnou a Podolánky, ve směru na Kněhyni.

Jak na tom byl v té době Lumír?
Přijel ve 12:50, měl s sebou Petise, jednu sondu a lopaty. Komunikoval jsem s Horskou a snažil jsem se co nejrychleji dostat se na místo nehody.

V kolik jste tam dorazili?
Ve 13:55, po víc než hodině. Po 10 minutách dorazil i náčelník HS a vysílačkou začal řídit záchrannou akci. My jsme dál sondovali – Petis sondou, kterou si přinesl, já a Lumír hůlkami. Prosil jsem náčelníka, aby mi půjčil svou sondu, neměl ji. Měl jen lopatu. Po dalších 50 minutách, ve 14:45, ohlásil Petis pozitivní sondu.

To je po víc než čtyřech hodinách.
Jo, znělo to neuvěřitelně, ale kontroloval jsem si časy z dat digitálních fotografií, které jsem pořídil těsně před tím neštěstím. Když jsem tenkrát napsal článek popisující okolnosti, bylo mi jasné, že to vyvolá další vlnu diskusí. Ale věděl jsem, že kdyby to mělo zvýšit naději na záchranu dalšího lidského života, byť jen o pár procent, budu z toho mít dobrý pocit.


Data o nehodě

datum: 25. 1. 2006
lokalita: Kořenský potok – pod Barabskou cestou (není lavinový katastr)
čas uvolnění laviny: 10:30
aktivita: skialpinismus – při sjezdu
orientace svahu: severozápadní sklon svahu asi 35°
parametry laviny: výška odtrhu cca 50 cm, šířka odtrhu 35 m (sesunul se i boční svah), délka laviny cca 280 m, výška čela nánosu 4–4,5 m
příčina pádu laviny: uvolnění sněhu v korytě potoka při zatížení sjíždějícím skialpinistou
délka trvání záchr. akce: kamarádská pomoc 10:30 až 15:00, oznámení na HS 11:45, akce HS ukončena v 17:00


Co dalšího najdete k tomuto případu v knize Laviny v Česku:

V knize laviny v Česku najdete kompletní rozhovory, nekrácené rozhovory s účastníky záchranné akce, fakta o nehodě, vývoj meteorologických podmínek, poučení z nehody, zprávu HS o lavinové nehodě a vícero dalších fotografií.

www.lavinyvcesku.cz


Radim Pavlica

Dobrovolný člen HS od roku 1985, profesionální člen od roku 1990, náčelník HS Beskydy v letech 2001 až 2019

Co nastalo v okamžiku, kdy jste se o lavině dozvěděli?
Bylo nutné dopravit na místo co nejrychleji nejbližšího záchranáře. Této lokalitě byla nejblíž Bílá, takže vrtulník letěl z Ostravy na Bílou, tam naložil záchranáře a letěli jsme kolem Smrku. Tam jsme udělali jeden oblet, ale nebylo nic vidět.

Jaké bylo počasí?
Bylo sice jasno a mrazivo, ale hodně foukalo – od jihu. Nárazy větru byly až 26 m/s. Bylo to hodně turbulentní, proto jsme museli být vysoko. Přistáli jsme u restaurace U Holubů, aby se upřesnilo místo pádu laviny. Tam už skialpinista, který volal pomoc, nebyl. Policie ČR ho odvezla blíž k místu nehody spolu se dvěma jeho kamarády, které si taky zavolal na pomoc. Původně si myslel, že ho můžeme vzít na palubu, ale to možné není.

Letěli jste tedy zpátky prohledávat svah?
Nic jsme neviděli. Na palubě byli tři pozorovatelé a pilot. Nechal jsem se vysadit na Barabské cestě a pokračoval pěšky dolů. Scházel jsem korytem potoka a tam jsem postupně objevil první a pak druhou lyži. Z toho se dalo přibližně určit, kde by asi mohl být ten zasypaný, zkoušeli jsme tam tedy hledat. Mezitím jsem začal organizovat další lidi – v tu chvíli jsem měl jistotu, že je to lavinová nehoda a že budeme potřebovat další lidi, abychom ho odtamtud dostali.

Přiletěl jsi tedy vrtulníkem z lyžařského areálu v Bílé, kde jsi právě sloužil?
Ano, neměl jsem ani lavinovou výbavu – tu jsme v té době neměli na žádné stanici. Chápu, že z dnešního úhlu pohledu je to špatně, taky jsem za to sklidil obrovskou kritiku. Byla to první lavina u nás v Beskydech s takovými důsledky.

Co všechno se po této nehodě změnilo?
Požádali jsme o lavinovou výbavu, náš lavinový preventista dostal víc prostoru, aby se lavinami mohl zabývat – aby mohl chodit do terénu, aby mohl měřit. Začali jsme cvičit, abychom znali dojezdové časy. Tady je to všechno daleko. Reálně se na místo dostaneme za 2 hodiny.


Pavel Masopust

Dobrovolný člen HS od roku 1989, od roku 2005 profesionální člen

… Slyšel jsem ve vysílačce, že se na Smrku něco děje. Znám to místo detailně, protože tam bydlím, a to byl důvod, proč jsem po dohodě s dispečerem skočil do auta a jel tam…

Dojel jsi k restauraci U Holubů?
Ano, dál to nejde. Snažil jsem se co nejrychleji dostat na místo nehody, bylo třeba pomoci s transportem, sněhu napadlo toho roku nevídané množství. Je to velmi odlehlé místo, v zimě prakticky nedostupné.

Jak široký byl odtrh? Ve zprávě se píše 35 m.
Koryto potoka v místě odtrhu nemělo větší šířku než 3 metry, ale do něj se sesypal i přilehlý svah. Terén tam má tvar písmene U, celé koryto je jakási rampa a tou se to všechno sesunulo dolů. Odhadem to těch 35 metrů klidně mohlo být. Sněhu tam bylo hodně – tři dny foukalo dost silně od jihozápadu.

Bylo patrné, jak se lavina uvolnila?
Sesypalo se to na něj shora a z pravé strany, myšleno ve směru jízdy. Levá strana koryta byla holá, tam to bylo bez sněhu a ani v korytě potoka nebyl skoro žádný sníh. Všechno to bylo přefoukané na pravou stranu. A proto se právě pravá strana sesunula. Pamatuju si to přesně. Byli jsme tam ještě druhý den znovu, protože v den nehody nebyl čas se tam vracet.

Rozměry laviny byly na Beskydy mimořádné.
Lavina se zastavila až na traverzové cestě, tam jsme pak nasondovali i přes 4 m sněhu. Koryta potoků jsou oblíbená a freerideři je vyhledávají, ovšem koryto je klasická terénní past. Kluci byli na nesprávném místě v nesprávný čas. Neměli „svatou trojici“, ale tu tehdy neměl skoro nikdo.


Petr Petis Novotný

Horský vůdce UIAGM, diplomovaný záchranář, dobrovolný člen HS Beskydy

… Měl jsem doma dva vyhledávače, dvě lopaty, ale jen jednu sondu. Cestou přistoupil Lumír a pokračovali jsme k Holubům. Poté jsme již stoupali nahoru k laviništi.

Předpokládám, že nic takového jsi do té doby v Beskydech neviděl.
Určitě ne. To fakt byla lavina, žádný splaz. O následujícím postupu jsem vůbec nepřemýšlel. Byl jsem „nadrilovaný“ z výše zmiňovaného vzdělávání horských vůdců UIAGM. Ptal jsem se, kde Filip viděl Richarda naposledy. Filip ukázal na místo, kde se nacházela částečně zasypaná zapíchnutá lyže. Našel jsem pomyslnou proudnici a pracoval jsem po svém. Kluci – myslím Lumír s Filipem – měli zhotovené provizorní sondy z lyžařských holí, ani jsem je nemusel nijak organizovat. Za 40 nebo 50 minut po příchodu na laviniště jsem hlásil pozitivní sondu.

Byl uprostřed koryta?
Tělo ale nebylo přímo v proudnici. Jak potok zatáčel, posunulo ho to kousek víc k východní, tedy levé straně koryta. Asi tam byla i nějaká překážka. Ležel ale v podstatě přesně po vrstevnici, hlavu měl orientovanou na západ, v tříslech byl ještě teplý. Nohy, které jsem mu nasondoval, měl pod sněhem tak maximálně 25 cm a hlavu asi 40 cm. Kavernu o velikosti dětské hlavičky měl pěkně vydýchanou, žádná obstrukce – tedy dýchací cesty byly čisté. Našli jsme ho pozdě. Podle mého názoru nás musel slyšet... A to bylo nejsmutnější. Je otázka, zda by mu pomohl třeba mimotělní oběh, dle mého názoru důvod pro indikaci v tomto případě byl.


Text napsala redakce časopisu SNOW na základě knihy Laviny v Česku (kolektiv autorů: Alena Zárybnická, Pavel Cingr, Valerián Spusta, Robert Dlouhý), Redakčně kráceno a upraveno.