Prestižní univerzita Dartmouth College je s lyžováním srostlá natolik, že oficiální pozdrav školy zní „Welcome to the woods“. Vítejte v lese. Ne na kampusu, ne v aule, ale venku. Lyžování tu není doplňkovým sportem – je součástí identity. Ostatně už v roce 1915 uspořádal Dartmouth Outing Club první univerzitní zimní karneval v USA. O deset let později se zde jel první americký slalom, v roce 1927 pak první sjezd – na nedalekém Mount Moosilauke. Zatímco Evropa už měla Kandahár, Arlberg i Lauberhorn, Amerika si své závodní hory teprve plánovala. A Dartmouth byl u toho od první kapitoly.
Za víc než sto let prošli touto univerzitou trenéři, závodníci a vizionáři, kteří dnes zaplňují americkou Síň slávy lyžování i olympijské nominace. Ivy League vzdělání a vrcholový sport tu nikdy nebyly v rozporu – spíš naopak. Jenže ani taková instituce není imunní vůči realitě. A realita padesátých let byla neúprosná: Dartmouth měl skvělý tým, ale mizerný kopec.
Tým bez domova
Ještě ve čtyřicátých letech se dartmouthští lyžaři připravovali na Oak Hill – svahu se 350 metry převýšení, lanem přes golfové hřiště a běžeckými tratěmi, které by dnes obstály spíš jako školní cvičiště. Na závody a seriózní trénink se dojíždělo na Suicide Six (dnes Saskadena Six), půl hodiny cesty autem. Na suchu možná maličkost, v krušných zimách Nové Anglie však logistická noční můra.
Zlom přišel s Johnem Meckem, absolventem z roku 1933, který se v roce 1949 vrátil na Dartmouth jako finanční ředitel a později viceprezident. Paradoxně nikdy na škole nelyžoval. O to víc ho fascinovalo, že instituce, která se chlubí venkovním životem, nechává svůj elitní tým bez odpovídajícího zázemí. Zatímco konkurenční vermontská univerzita Middlebury už od roku 1940 hostila závodníky na vlastním Snow Bowlu, Dartmouth přešlapoval.
Symbolický moment přišel v únoru 1955, kdy univerzitní magazín otiskl titulní fotografii studentů hledících na beznadějnou zprávu o sněhových podmínkách. Zatímco okolní kopce byly v ideální kondici, Dartmouth neměl kde jezdit. Meck pochopil, že už nejde jen o sport – ale o prestiž, konkurenceschopnost a budoucnost programu. „Rozhodl jsem se s tím něco udělat,“ řekl tehdy lakonicky. A pustil se do práce.
Jak se rodí univerzitní kopec
Kritéria byla jasná: severovýchodní expozice, základna nad 300 m, převýšení minimálně 200 m a vzdálenost do 40 km od kampusu. A hlavně – pozemek musel být k mání. Pátrání trvalo patnáct měsíců a několik slepých uliček. Až 24. března 1955, při zastávce v obci Lyme u Dorchester Turnpike, se komisi otevřel pohled na Holt’s Ledge – masiv žulového hřebene podél Appalačské stezky, dříve považovaný za nesjízdný.
Stačilo vystoupat výš a bylo jasno. Kopec splňoval všechno. A byl jen 23 km od univerzitního sídla v Hanoveru.
Meck, inspirován zkušenostmi Middlebury, sepsal sedmnáctistránkovou studii s názvem Vývoj adekvátních lyžařských zařízení pro studenty Dartmouthu v oblasti Hanoveru. Měl podporu klíčových správců školy, a tak šlo vše překvapivě rychle. Dartmouth koupil 648 akrů od čtyř vlastníků. Správcem areálu byl jmenován bývalý špičkový závodník Howard Chivers, trenér Walter Prager navrhl tratě – všechny sjízdné už na 15 cm sněhu.
První prokácenou sjezdovkou se stal Don Worden’s Schuss: 1 280 m dlouhá závodní trať se čtyřicetistupňovým padákem, rozťatá obřím balvanem, která se dole uklidnila do Green Pastures. Následovaly Sachem, Lyme Drop a Gauntlet. Všechno ručně, s komunitní výpomocí, s výbušninami, lopatami, osivem a potem. Francouz Bernard Pomagalski osobně přijel instalovat svůj Poma vlek, který zvládl 800 lidí za hodinu a 295 výškových metrů.
Dne 15. prosince 1956 se první oficiální pasažérkou lanovky stala Polly Caseová – vítězka soutěže o název areálu. Odměnou jí byl doživotní skipas. Oficiální otevření 12. ledna 1957 přilákalo 1 200 lidí a pět olympioniků na exhibici. Denní lístek stál 3,50 dolaru. Sezonka padesát. A děti z Lyme – jako dodnes – lyžovaly zdarma.
(Foto: Facebook)
Kopec, který fungoval
Skiway se okamžitě stal centrem víkendového lyžování v regionu. Přibyla kotva, lyžařská škola vedená Simonem Mayerem z Maria Alm (vydržel neuvěřitelných 43 let), a areál byl devět z prvních dvanácti sezon v zisku. Správce Howard Chivers téměř nelyžoval – ne proto, že by snad nechtěl, ale že byl pořád „něco spravovat“.
Dilema přišlo v šedesátých letech: rozšířit zasněžování, nebo přidat terén? Dartmouth zvolil druhou cestu a v roce 1967 otevřel Winslow Mountain s dvojsedačkou a tratěmi, které nesly akademická jména: Ph.D., M.D., M.B.A., Cum Laude, Pass/Fail či Dropout. V roce 1977 byla původní Poma nahrazena sedačkou z krachujícího střediska v Beaconu – typická americká recyklace v praxi.
Jenže pak přišla realita východních zim. Sezony s třiceti dny provozu. Čtyřdenní zima 1979/80. Přesuny karnevalů jinam. A definitivní políček v roce 1984, kdy i Middlebury zavedlo zasněžování.
Sníh jako morální povinnost
Rozhodnutí přišlo shora i zdola. V roce 1985 darovali rodiče závodníků Macomberovi 100 tisíc dolarů na rozjezd projektu zasněžování. Když před uzávěrkou chybělo dalších 170 tisíc, přišel šek od slavného místního spisovatele a hlasatele Lowella Thomase; sjezdovka Ph.D. se tak proměnila v Thomas SL. Skiway dostal technický sníh. A tým znovu domov.
Od devadesátých let splňují Don Worden’s Schuss (GS) i Thomas (SL) nejvyšší homologaci FIS. Worden’s byl sice „civilizován“ – odstřel balvanu, rozšíření, A-net – ale stále si drží syrový charakter staré Nové Anglie. Žádný alpská dálnice, ale kopec, který trestá chyby.
Malý kopec, velký smysl
Dnes Skiway slouží mnoha pánům: univerzitnímu týmu, mládežnickému Ford Sayre Ski Clubu, komunitě, skialpinistům, ski patrole, školám. Skipasy jsou pořád relativně lidové, sezónky studentské, a duch místa zůstává stejný. Ano, přibyly moderní RFID brány, nové chaty a lepší zasněžování. Ale základní myšlenka přežila.
Pro Evropana – a zvlášť pro Čecha – je univerzitní středisko Dartmouth Skiway fascinující právě tím, čím není. Není to komerční resort. Není to bezohledný byznys. Je to školní kopec, obdoba někdejších armádních a podnikových svahů u nás, kde lyžování nebývalo produktem, ale součástí života. Místo, kde se závodí, učí, trénuje i jen tak klouže po práci. Kopec, který nevznikl proto, aby vydělával, ale aby dával smysl.
A právě proto bylo zdejší mistrovství NCAA 2025 víc než jen závodem. Bylo připomínkou, že lyžování nemusí nutně růst do šířky, aby bylo velké. Stačí, když má své pevné kořeny.
(Foto: Facebook)
Dartmouth College: univerzita, která patří mezi osm nejstarších a nejvlivnějších v USA
Dartmouth College vznikla roku 1769 a patří mezi osm elitních amerických univerzit sdružených v takzvané Břečťanové lize (Ivy League). Původně šlo o sportovní konferenci, dnes je to spíš značka akademické prestiže: Harvard, Yale, Princeton, Columbia, Brown, Penn, Cornell a právě Dartmouth.
Dartmouth sídlí v malém městě Hanover v New Hampshiru, daleko od metropolí, a odjakživa sází na blízký vztah studentů k přírodě. Je nejmenší z Ivy League, ale o to kompaktnější – studuje zde zhruba šest tisíc studentů, což je v americkém měřítku výjimka. Škola klade důraz na intenzivní výuku, osobní kontakt s pedagogy a život mimo učebny.
Mezi absolventy Dartmouthu patří držitelé Nobelových cen, ministři, soudci Nejvyššího soudu USA, významní novináři, vědci i podnikatelé. Škola je známá silnou komunitní kulturou, důrazem na samostatnost a tradičním mottem Vox clamantis in deserto – hlas volající na poušti.
V rámci Ivy League je Dartmouth považován za nejvíce „outdoorovou“ univerzitu. Ne náhodou zde vznikl jeden z prvních univerzitních turistických klubů v USA a sportovní i pobytová výuka v přírodě je dodnes pevnou součástí studia.
