Stejná zima, čtyři různé hory

Harrachov, Kitzbühel, Ischgl a Val Thorens spojuje lyžování v evropských horách, jejich vztah k zimě je však velmi odlišný. Harrachovské sjezdovky se pohybují přibližně mezi 650 a 1 020 metry. Kitzbühel má značné výškové rozpětí, ale velká část jeho lyžování leží ve výškách citlivých na oteplování. Ischgl nabízí lyžování až téměř ve 2 900 metrech a Val Thorens leží ve 2 300 metrech, přičemž prakticky celý jeho lyžařský prostor se nachází nad hranicí 2 000 metrů.

Stejné oteplení proto na každém z těchto míst znamená něco jiného. V nejnižších polohách může několik stupňů rozhodnout, zda budou srážky sněhové, nebo dešťové, zda sníh během oblevy vydrží a zda bude možné spustit zasněžování. Ve vysokých Alpách se stejná změna může nejdříve projevit kratším obdobím přírodního sněhu, rychlejším jarním táním nebo změnou jeho kvality, zatímco samotný provoz zůstává relativně spolehlivý.

Nadmořská výška tak skiareálu poskytuje klimatickou rezervu; nemá podobu jediné hranice, nad níž bude možné lyžovat a pod ní nikoli.

Čím níž, tím víc rozhoduje několik stupňů

Sníh je na teplotu citlivý zejména v pásmu kolem bodu mrazu. Tam malá změna rozhoduje, zda srážky dopadnou jako sníh nebo déšť a zda už vytvořená pokrývka vydrží. Význam proto nemá jen množství zimních srážek, ale také jejich forma a průběh teplot mezi jednotlivými epizodami.

Výškový rozdíl je patrný i v dlouhodobých datech. Studie 175 skiareálů ve francouzských Alpách a Pyrenejích ukázala, že už v referenčním období 1986 až 2005 se nadmořská výška spojená se spolehlivostí přírodního sněhu výrazně lišila podle regionu. V severních francouzských Alpách se pohybovala přibližně kolem 1 750 m, v jižních Alpách kolem 2 250 m. Neexistuje tedy jedna univerzální výška zaručující spolehlivou zimu. Rozhoduje také zeměpisná poloha, expozice a místní klima.

Pro české hory je podstatné, že velká část sjezdového lyžování leží v přechodovém pásmu. Teplotní výkyv, který vysoko v Alpách pouze změní vlastnosti sněhu, může v nižší poloze změnit sněžení v déšť a zahájit rychlé tání už existující pokrývky.

S oteplováním se proto nemění jen množství sněhu, ale také souvislost zimní sněhové pokrývky.

Přírodní zima se zkracuje. Lyžařská sezona nemusí

Ještě před několika desetiletími se přírodní sněhová sezona a skutečná lyžařská sezona do značné míry překrývaly. Skiareál mohl upravovat to, co napadlo, a jeho možnosti byly přímo svázány s počasím. Rozvoj technického zasněžování tento vztah změnil.

Vývoj urychlily sněhově slabé zimy na přelomu 80. a 90. let, které přispěly k rozvoji zasněžování v Alpách. Mezi počasí a skutečný provoz skiareálu se od té doby vložila stále výkonnější technologická vrstva.

Přírodní sněhové podmínky se tak mohou dlouhodobě zhoršovat, zatímco skutečná provozní sezona konkrétního areálu zůstává stejně dlouhá, nebo se její začátek díky technologii dokonce podaří posunout dopředu.

Kitzbühel patří mezi výrazné příklady tohoto vývoje. Rozvoj technického zasněžování zde začal už na počátku 90. let a postupně jej doplnily nové nádrže, čerpací kapacity a hustší síť sněžných zařízení. Na Resterkogelu k tomu později přibyl snowfarming: část sněhu z konce zimy se zakryje izolační vrstvou, přečká léto a na podzim se znovu rozprostře na trati. Areál tak v některých sezonách dokázal otevřít první lyžování už během října.

Klimatická zima a provozní lyžařská sezona proto už nejsou totožné veličiny. Mezi nimi leží výrobní okna pro zasněžování, zásoby vody, výkon systému, uložený sníh z předchozí sezony i schopnost areálu připravit dostatečně silný základ během několika chladných dnů.

Technický sníh posouvá hranici

Rozsah technologického vlivu ukazuje celoevropská studie 2 234 skiareálů ve 28 zemích. Při globálním oteplení o 2 °C by bez technického zasněžování spadalo podle jejího modelu 53 procent sledovaných středisek do kategorie velmi vysokého rizika nedostatku sněhu. Při předpokladu, že technické zasněžování pokrývá polovinu plochy, podíl klesá na 27 procent.

Technický sníh dávno neslouží pouze jako nouzové doplnění přírodního; v mnoha střediscích vytváří základ, na němž stojí podstatná část sezony, a otevření klíčových sjezdovek už nemusí být bezprostředně závislé na přírodním sněžení.

Rozdíl mezi jednotlivými výškovými pásmy se proto nedá vysvětlit pouze pohledem na přírodní sníh. Kitzbühel může svou relativně nízkou polohu zčásti kompenzovat rozsáhlou technickou infrastrukturou. Ischgl spojuje zasněžování s výrazně vyšší polohou. Val Thorens má ještě větší přirozenou teplotní rezervu, přesto ani on nespoléhá pouze na přírodní sníh.

Technologie hranici provozuschopného lyžování posunula, ale neodstranila ji.

I sněžné dělo potřebuje zimu

Technický sníh lze vyrábět pouze za vhodné kombinace teploty a vlhkosti. Rozhodující není samotná teplota vzduchu, ale takzvaná teplota mokrého teploměru. Suchý vzduch umožňuje vyrábět sníh i při teplotě mírně nad nulou, zatímco při vysoké vlhkosti musí být chladněji.

S oteplováním se technologická výhoda začíná zmenšovat. V kritických polohách ubývají období, během nichž lze sníh účinně vyrábět. Studie alpských a pyrenejských středisek odhaduje, že do období 2030 až 2050 se může nadmořská výška spojená se spolehlivými podmínkami při využití zasněžování v Alpách posunout přibližně o dalších 200 až 300 metrů proti referenčnímu období 1986 až 2005.

Pro níže položený skiareál proto vzniká dvojí riziko: během teplé epizody ztrácí přírodní sníh a současně nemůže vzniklou ztrátu nahradit technickým.

V Harrachově nebo jiném českém areálu může taková situace nastat i uprostřed ledna. Po prosincových mrazech drží sjezdovku technický základ, několik teplých dnů s deštěm jej však začne oslabovat a současně znemožní další výrobu; teprve nové ochlazení otevře další možnost zasněžovat.

Provoz se nemusí zastavit a na konci zimy nemusí být počet lyžařských dnů dramaticky nižší. Zima však probíhá jinak.

Česká zima je méně souvislá

Větší proměnlivost může být pro české lyžování důležitější než představa sezony, která se každý rok o několik dnů zkrátí. Kalendář začátku a konce provozu nemusí ukazovat dramatickou změnu, mezi těmito dvěma daty však přibývá oblev a období, kdy areál žije ze sněhu vyrobeného během předchozího mrazového okna.

Pro provozovatele tím roste význam schopnosti využít krátká ochlazení. Rozhoduje výkon čerpadel, množství dostupné vody, počet sněžných zařízení i rychlost, s jakou lze během několika vhodných nocí vytvořit potřebnou zásobu. Důležitý už není jen celkový výkon zasněžovacího systému, ale schopnost vyrobit velké množství sněhu v okamžiku, kdy to počasí dovolí.

Pro lyžaře má stejný vývoj ještě jeden bezprostřední důsledek – mění se sníh, po kterém jezdí.

Sníh má za sebou stále více oblev

Souvislá chladná zima vytváří jinou sněhovou pokrývku než sezona složená z opakovaného sněžení, tání, deště a následného zmrznutí. Při oblevě se do sněhu dostává voda, zrna se mění a po návratu mrazu vzniká tvrdší zmrzlá vrstva. Další sníh potom dopadá na podklad, který už prošel jedním nebo několika cykly tání a mrznutí.

Na upravené sjezdovce vstupuje do tohoto procesu rolba. Tvrdý nebo zledovatělý povrch rozruší, promíchá s další vrstvou a při vhodných podmínkách jej může doplnit nový technický sníh. Výsledná trať může být dostatečně silná, upravená a plně sjízdná, její sníh však má jinou historii než pokrývka vytvořená během několika souvislých mrazivých týdnů.

Lyžař tento rozdíl poznává především na tvrdosti povrchu. Ráno může být trať po nočním mrazu velmi tvrdá, během teplého dne postupně měkne a po dalším ochlazení znovu zmrzne. Častější oblevy tak ovlivňují nejen množství sněhu, ale i podmínky, které se během jediného dne mohou výrazně proměnit.

Výška kupuje čas

Rozdíl mezi Harrachovem a Val Thorens není jen v množství sněhu; vysokohorský areál má větší rezervu na několika úrovních současně. Srážky při stejné povětrnostní situaci častěji přicházejí jako sníh, sněhová pokrývka pomaleji odtává a vhodné podmínky pro technické zasněžování nastávají častěji.

Vysoké Alpy však nestojí mimo klimatickou změnu. Mění se i jejich přírodní sněhové podmínky a při dalším oteplování se posouvá také výška, v níž dokáže zasněžování současnou míru spolehlivosti udržet. Výzkum francouzských Alp ukazuje, že technický sníh dokáže při nižších úrovních oteplení významnou část ztráty přírodní spolehlivosti kompenzovat, jeho účinek však s pokračujícím oteplováním slábne a rostou také nároky na vodu.

Výška tedy nekupuje imunitu, jako spíš čas a větší prostor pro technologickou reakci.

Lyžování se bude víc lišit

Budoucnost lyžování nejspíš nebude mít podobu okamžiku, kdy sníh z hor zmizí a lyžařská sezona skončí; rozdíly mezi jednotlivými horami budou však růst.

Přírodní sněhová sezona se může zkracovat, zatímco provozní sezona zůstane díky technickému zasněžování dlouho stabilní. Jinde mohou rozhodovat teplé týdny uprostřed zimy. Vysoko položené areály si mohou zachovat spolehlivé podmínky v době, kdy níže položená střediska budou stále více závislá na krátkých mrazových oknech.

Hranice budoucího lyžování proto nepovede po jedné vrstevnici. Bude vznikat tam, kde se v konkrétní nadmořské výšce a konkrétní zimě potkají přírodní podmínky s tím, co ještě dokáže překlenout technologie.