Možná bohužel, možná naštěstí lidstvo neví, co to je vlastně smrt. Je něco po ní? Co? Pavel už to ví. Jeho duše patřila horám a v horách také opustila jeho tělo. Odkud může být k nebi blíže?

My, co jsme tu zůstali, koukáme s otevřenou pusou, smutníme, pláčeme... Po Žofinovi tu zbyly jen vzpomínky. Ale vzpomínky magické, krásné, takové, na které se nedá zapomenout, které jsou nám – jeho kamarádům a klientům – věčným zdrojem energie a naděje, spojnicí s krásou a tajemstvími, které přebývají jenom v horách. Díky Pavlovi se takových vzpomínek zrodilo mnoho, a ta hodnota, ačkoli ji nevidíme a neumíme měřit, v nás je a zůstane navěky.

Pavel patřil k nestorům českých horských vůdců. Když dnes koukám na jeho fotky, kde například nepoužívá při freeridu helmu, dochází mi, že se nebál. Nebál se svěřit osudu, možná bohu… Je zjevné, že svou práci (svůj život) žil víc srdcem než rozumem, leckdo ho měl proto za pankáče. Ale kdo to dokáže? Jít si za voláním svého srdce tak daleko, že se ti koníček, životní láska (hory, skály, lyže) a profese spojí v jedno a ty žiješ jen a jen přesně to, co chceš. Pavel šel svou životní cestou s elegancí a humorem sobě vlastním. Bohužel skončila předčasně. Přesto je ale jisté, že kvantitou radosti, kterou vygenerovala, přesáhla velkou většinu dlouhověkých. Jinými slovy, Pavel žil neskutečně bohatý život a jedinečných pohledů na svět, které mu osud předložil – z vrcholků hor, zpod křídla paraglidu… –, viděl tolik, že nám ostatním by to dalo na několik životů, a ani to by možná nestačilo.

Pavel je další z přátel, který odešli čekat do nebeské hospody (tak si já osobně představuji ráj). Je mi smutno z toho, že jsme společně nedokončili velkou reportáž z Haute Route, legendárního skialpového přechodu přes Alpy, kterou už několik let chystáme (ale snad to, Pavle, zvládnu sám) a že už se nepotkáme na SNOWfestu, kam Pavel pravidelně jezdíval.

Vědomí, že tam někde v nebeském podhůří budeš čekat, usnadní mnoha z nás, co tě znali, přípravy na náš poslední výstup. Na výstup, který nemine nikoho z nás, a který tys už vykonal.

Přeji ti, byť to může z úst nicotného pozemšťana znít troufale, aby tvůj výhled z nebeského hřebene byl tím nejkrásnějším a aby tvá duše splynula s božskou harmonií, tou energií, jejíž zlatinky a střípky tak usilovně jezdíváme sbírat do tvých milovaných hor.