Člověk, kolem kterého projedete dvacetkrát
Obsluha lanovky má mezi lidmi, které během lyžařského dne potkáváme, zvláštní postavení. Číšníka v restauraci můžeme vidět několikrát, prodavače v obchodě jednou; kolem stejného vlekaře nebo nástupu na sedačku se při celodenním lyžování můžeme vrátit desetkrát nebo dvacetkrát. Pokud na jednom místě trávíme velkou část sezóny, počet takových setkání rychle narůstá do stovek.
Zpočátku vidíme hlavně bundu zaměstnance střediska; později začneme poznávat tvář. Víme, že ráno bývá dole ten vysoký vousáč a nahoře žena s červenou čepicí. Jednou řekneme dobrý den; příště odpoví dřív, než stačíme pozdravit my. Někdy u toho celý vztah zůstane. Nic dalšího ani není potřeba.
Psychologie pro podobný jev zná jednoduché vysvětlení. Opakované setkávání může samo o sobě zvyšovat pocit známosti. Nemusíme s člověkem strávit večer v hospodě ani znát jeho příjmení; stačí, že přestane být jednou z mnoha neznámých tváří.
U lanovky má tento mechanismus téměř laboratorní podmínky – vracíme se na stejné místo v krátkých intervalech a potkáváme stejné lidi. Jeden z amerických lyžařů v internetové diskusi to shrnul nadsázkou, že obsluhu lanovky vídá častěji než rodinu. U člověka, který tráví na svém kopci desítky dnů za zimu, nemusí být taková nadsázka daleko od skutečnosti.
Když začnete poznávat kopec i podle lidí
Domovský areál poznáme především podle terénu. Víme, která sjezdovka bývá nejlepší hned ráno, kde drží tvrdý sníh, kam se opře odpolední slunce a kde se po obědě vytvoří první velké boule. Známe spojovací cesty, zkratky, slepá místa i lanovku, které se při velké frontě vyplatí vyhnout. Po letech ale může vedle této mapy vzniknout ještě jedna.
Začneme poznávat člověka u vleku, instruktora, kterého každé ráno vídáme s dětskou skupinou, člena horské služby, obsluhu restaurace nebo sezónkáře, jehož lyže pravidelně stojí před námi ve frontě. Nemusíme znát jejich jména; některé nikdy nepoznáme. Přesto už jsou součástí obrazu místa stejně jako terasa restaurace nebo stožár lanovky, podle kterého víme, kde začít další oblouk.
Výzkum cestovního ruchu pro část tohoto vztahu používá pojem place attachment, vazba k místu. Výzkum opakovaných návštěvníků pracuje také s představou familiar place, důvěrně známého místa. Opakované návštěvy mohou vytvořit emocionální vztah a místo se postupně zabydlí v osobní geografii člověka. Lyžaři na to žádný odborný termín nepotřebují – řeknou jednoduše, že tady lyžují doma.
Rozdíl poznáme třeba tehdy, když jedeme jinam. Cizí areál může mít lepší sníh, delší sjezdovky i modernější lanovky; přesto musíme číst mapu, hledat cestu a všechno kolem nás patří někomu jinému. Na domácím kopci mnohdy nemusíme přemýšlet, kam jedeme. A občas už nemusíme přemýšlet ani nad tím, koho právě míjíme.
Co ví člověk, který tam stojí celý den
Lidé na kopci nejsou jen součástí jeho známé tváře; každý z nich vidí areál trochu jinak než návštěvník. Obsluha lanovky ví, že nahoře začíná foukat nebo že vedlejší zařízení mělo ráno výpadek. Instruktor strávil dopoledne na sněhu a ví, kde povrch změkl. Horská služba vidí provoz z úplně jiné perspektivy. Člověk, který se na stejném místě pohybuje den za dnem, zachytí drobnosti, které se na žádné mapě ani v aplikaci neobjeví.
Nemusí z toho vzniknout žádné privilegium. Stačí krátká věta u nástupu: nahoře je mlha, na druhé straně je dnes lepší sníh, za chvíli se možná rozjede vedlejší sedačka. Informace, ke které by se anonymní návštěvník vůbec nemusel dostat, projde mezi dvěma lidmi během několika sekund.
V americké diskusi, která tento článek inspirovala, zacházely podobné vztahy podstatně dál. Pravidelní lyžaři znali obsluhu jménem, nosili jí o svátcích jídlo a pití, někteří spolu ve volnu lyžovali. Jeden bývalý vlekař dokonce napsal, že si vzal za ženu dívku, která se s ním kdysi dala do řeči u lanovky.
To už je výrazně americká podoba místní lyžařské kultury a není důvod ji mechanicky přenášet do Krkonoš nebo Alp. Zajímavý je však mechanismus pod ní – čím déle někde lyžujeme, tím více znalostí o místě získáváme prostřednictvím lidí. Domovský kopec pak známe podle toho, co na něm vidíme, i podle toho, co se na něm dozvíme.
Z auta rovnou na sjezdovku
Moderní lyžařské středisko přitom dělá mnoho pro to, abychom podobných setkání vůbec nepotřebovali. Skipas koupíme večer na internetu. Kartu už máme doma nebo si lístek vyzvedneme z automatu. Přijedeme na parkoviště, obujeme lyžáky a zamíříme k turniketu. RFID systém přečte kartu v kapse a brána se otevře. U moderní odpojitelné sedačky už personál nemusí běžně přidržovat každý přijíždějící sedák a do kabiny většinou nastoupíme sami. „Z auta rovnou na sjezdovku“ je dnes docela oprávněný prodejní argument; znamená méně front, méně čekání a více času na lyžování.
Bylo by zvláštní chtít to obracet. Fronta u pokladny neměla sama o sobě žádnou společenskou hodnotu; papírový skipas nebyl lepší proto, že ho musel někdo prodat. A kdo někdy dostal při nástupu na starou pevnou sedačku pořádnou ránu pod kolena, nebude zřejmě požadovat návrat této zkušenosti kvůli možnosti poděkovat člověku, který sedačku přidržoval.
Spolu s těmito drobnými nepohodlími však mizí také situace, v nichž kontakt s jiným člověkem býval přirozenou součástí lyžařského dne.
Už před řádkou let jeden účastník americké lyžařské diskuse napsal, že doufá, že RFID technologie jednou neodstraní lidi kontrolující skipasy. Krátké žertování s nimi považoval za nedílnou součást svého dne na lyžích. Technologie od té doby v tomto směru výrazně pokročila – dnes lze v mnoha areálech koupit skipas, projít turniketem a strávit hodiny na lanovkách, aniž bychom potřebovali s jediným zaměstnancem promluvit.
Moderní areál tím nemusí být anonymní; ani velké alpské resorty nejsou továrnami bez lidského kontaktu a při jejich hodnocení se stále sleduje ochota personálu zdravit, pomáhat při nástupu nebo prohodit s hostem pár slov. Technologie pouze odstranila část okamžiků, kdy jsme se s lidmi potkat museli.
Kopec, kde vás někdo pozná
K vytvoření vztahu k místu není potřeba nosit vlekařům vánoční cukroví ani se s nimi přátelit; většina setkání zůstane u pozdravu, krátké poznámky nebo kývnutí hlavou. Možná nikdy nezjistíme, jak se člověk u naší oblíbené lanovky jmenuje.
Přesto se něco změnilo. První den je to zaměstnanec střediska, po několika návštěvách už známá tvář. Jednou pozdravíme první my, jindy on. A jednoho rána přijedeme k lanovce a podle pohledu člověka na druhé straně poznáme, že už nejsme úplně anonymní ani pro něj.
Mezi areálem, který dobře známe, a kopcem, kde lyžujeme doma, možná vede tahle nenápadná hranice. Na tom druhém už nepoznáváme jen sjezdovky – někdo tam poznává také nás.
