Každé dítě chtělo být Spiderem
V americkém lyžování přelomu šedesátých a sedmdesátých let nebyl Vladimir „Spider“ Sabich nejúspěšnějším závodníkem. Ve Světovém poháru vyhrál jediný závod, v Heavenly Valley v roce 1968. Později přešel k profesionálům a stal se jednou z nejvýraznějších tváří amerického lyžování.
Byl rychlý, pohledný, společenský a výborně se hodil do doby, kdy se lyžování měnilo ze sportu horalů a bohatých rekreantů v součást moderního životního stylu. K2 měla sportovce, jehož tvář dokázala prodávat lyže stejně přesvědčivě jako jeho závodní úspěchy. Objevoval se v médiích, žil v Aspenu, znal se s celebritami a kolem jeho života vznikala aura, kterou výsledková listina zachytit neuměla.
Sabichův příběh jsme už podrobně vyprávěli (čtěte Lepší mrtvej frajer). Pro dnešní otázku je na něm důležitý hlavně nepoměr mezi sportovní bilancí a kulturním otiskem. Jeho někdejší šéf Nappy Neaman po letech vzpomínal, že každé dítě chtělo být Spiderem. Taková věta je možná cennější než počet vítězství.
Šampiona určují výsledky; hrdina však plní jinou úlohu. Dítě netouží mít jeho čísla ve statistikách – chce stát jako on, jezdit jako on, nosit stejné lyže a jednou žít podobný život. Sabich nebyl jediný, komu se něco takového podařilo.
Když lidé přicházeli na Tombu
Jean-Claude Killy vyhrál v Grenoblu v roce 1968 všechny tři tehdejší mužské olympijské disciplíny. Jeho sportovní životopis by k legendě stačil sám o sobě, Killy však měl ještě něco navíc: vzhled filmové hvězdy, schopnost fungovat před kamerou a správné načasování. Televize získávala stále větší moc, lyžování rostlo a sportovní marketing začínal chápat, jakou cenu může mít slavný člověk i mimo závodiště. Po kariéře Killy pracoval s IMG Marka McCormacka, objevil se ve filmu a jeho jméno prodávalo mnohem víc než lyžařské vybavení.
Franz Klammer představoval jiný typ hrdiny; v olympijském sjezdu v Innsbrucku 1976 nesl očekávání domácího Rakouska a svou riskantní vítěznou jízdu proměnil v jeden z obrazů, které přežily vlastní sportovní událost. Pro velkou část země nebylo potřeba vysvětlovat, kdo Klammer je. Viděli jeho jízdu.
Ještě dál dokázal zajít Alberto Tomba. Ital mohl vyhrávat závody a současně kolem sebe vytvářet představení – hlasitý, sebevědomý, vtipný, někdy přehnaný, obklopený médii a fanoušky. Když závodil Tomba, lidé nepřicházeli pouze na slalom – přišli na Tombu. Sám později vzpomínal na desetitisíce diváků u tratí a na život člověka, který byl permanentně na očích.
Tomba měl proti Sabichovi jednu zásadní výhodu: byl také jedním z nejlepších závodníků své doby. Vyhrával Světový pohár, olympijské závody i mistrovství světa. Sportovní velikost a celebrita se u něj dokonale překrývaly.
Sabich, Killy, Klammer a Tomba však měli něco společného. Jejich velikost nevznikala pouze na sněhu; spoluvytvářel ji také způsob, jakým tehdejší svět sport sledoval.
Všichni sledovali totéž
Tady se hledání ztraceného lyžařského hrdiny začíná komplikovat. Snadno bychom mohli dojít k závěru, že dnešním závodníkům chybí osobnost; že jsou příliš uhlazení, profesionální, opatrní před sponzory a médii. Tomba byl Tomba, zatímco dnešní šampion po závodě poděkuje servisu, trenérům a partnerům a odjede regenerovat.
Takové vysvětlení je příliš pohodlné. Killy, Klammer nebo Tomba měli výhodu, kterou dnešní sportovec nemůže natrénovat ani koupit – žili ve světě mnohem koncentrovanější pozornosti.
Televizních kanálů bylo málo, velké sportovní události sledovala obrovská část populace. Sportovní časopisy a noviny vybíraly omezený počet osobností, kterým věnovaly pozornost. Olympijské hry nebyly jednou položkou v nekonečném proudu obsahu; když televizní stanice odvysílala Klammerovu jízdu, miliony lidí ve stejnou chvíli sledovaly stejný obraz. Důležitý tedy nebyl pouze počet diváků, ale podíl na jejich pozornosti.
Dnešní sportovec může oslovit člověka na druhém konci planety jediným příspěvkem. Současně však soutěží o jeho pozornost s fotbalisty, influencery, hudebníky, streamery, herci a tisíci dalších tvůrců. Ani uvnitř lyžování už není publikum společné; jeden sleduje Světový pohár, druhý freeride, třetí skialpinismus, čtvrtý freestyle a pátý člověka, který na sociálních sítích skáče z útesů a nikdy nestál ve startovní bráně.
Máme nesrovnatelně větší výběr – a tím máme méně společného.
Co ještě má Odermatt udělat?
Marco Odermatt je pro tenhle problém téměř ideální pokus. Kdybychom hledali sportovní předpoklady pro vznik velkého lyžařského hrdiny, těžko bychom si mohli objednat víc – vyhrává závody a křišťálové glóby, stal se olympijským vítězem a několik sezón určuje podobu mužského Světového poháru. Ve Švýcarsku je sportovní celebritou a na sociálních sítích ho sledují statisíce lidí z mnoha zemí.
Pokud tedy dnešní lyžování postrádá svého Tombu, těžko můžeme svalit vinu na nedostatek šampionů. Co by měl Odermatt ještě udělat?
Vyhrát víc závodů? Další glóbus? Další olympiádu? Začít se před kamerou chovat hlučněji?
Poslední možnost svádí k jednoduchému vysvětlení, že Tomba měl větší charisma. Jenže ani charisma nelze oddělit od prostředí, které je zesiluje. Tomba mohl mít kolem sebe desetitisíce lidí a několik velkých médií, která stejný obraz poslala milionům dalších. Odermatt může mít mnohem dokonalejší vlastní komunikační kanály a současně zabírat menší část celkové sportovní pozornosti. Nemusí tedy být menší hvězdou proto, že je méně zajímavý člověk.
Může být velkou hvězdou v době, která už společné hvězdy vytváří mnohem obtížněji. Dnešní lyžování však nabízí ještě zajímavější experiment.
Co kdybychom si nového Tombu objednali?
Kdyby někdo v laboratoři skládal lyžaře podle receptu na moderní sportovní celebritu, Lucas Pinheiro Braathen by vypadal podezřele podobně výslednému výrobku.
Je výborný závodník a olympijský vítěz. Má výrazný vzhled. Zajímá se o módu, pracuje jako model, hraje jako DJ a vlastní image rozhodně nenechává náhodě. Narodil se norskému otci a brazilské matce, závodil za Norsko, po konfliktu s norským svazem ukončil kariéru a vrátil se pod brazilskou vlajkou. Na svah přinesl barvy, hudbu a příběh, který lze sledovat i bez znalosti rozdílu mezi slalomem a obřím slalomem. Navíc se netají obdivem k Tombovi.
Když se tedy před nějakým časem na sociálním internetu objevil postesk, že lyžování potřebuje moderního Spidera Sabiche, současnost nabízí pozoruhodnou odpověď. Tady je člověk s velkým sportovním talentem, výraznou osobností, módou, hudbou, konfliktem, návratem pod jinou vlajkou a schopností přitahovat pozornost mimo výsledkovou listinu.
Tak dobře, máme ho. A přesto z Braathena nevznikl nový Tomba.
Neznamená to, že selhal; ukazuje, jak úspěšně lze dnes vybudovat sportovní osobnost jiným způsobem. Má vlastní publikum, vlastní obraz a mnohem větší kontrolu nad tím, jaký příběh o sobě vypráví. Jen už neexistuje důvod, proč by stejný příběh museli sledovat všichni ostatní.
Dřív hrdinu vysílali, dnes si buduje publikum
Tomba potřeboval televizi, noviny a časopisy. Když se jejich pozornost obrátila k němu, získal přístup k publiku, ke kterému se jinak dostat nemohl.
Braathen může televizi obejít. Může vzít telefon a během několika sekund mluvit přímo ke statisícům lidí. Nemusí čekat, co z jeho rozhovoru vybere novinář, nemusí přesvědčovat televizního dramaturga, že jeho příběh stojí za vysílací čas. Dnešní sportovec se může stát vlastním médiem.
Získal tím svobodu, o níž se Sabichovi nebo Tombovi nemohlo zdát. Současně však přišel o jejich monopol.
Stejný telefon, kterým Braathen oslovuje své fanoušky, nabízí jeho fanouškovi během následující minuty stovky jiných lidí. Algoritmus nerozlišuje podle sportovní velikosti mezi olympijským vítězem, freeriderem a člověkem, který umí natočit působivé video. Sportovní výsledek zůstává důležitý pro sport; pro získání pozornosti už automatickou vstupenkou není.
Dřív hrdinu vysílali k publiku. Dnes si hrdina publikum buduje.
Rozdíl může vypadat drobně, jenže mění samotný význam sportovní slávy. Když existovalo několik hlavních cest, kterými k nám sport přicházel, mohly stejného člověka poznat miliony lidí, kteří si ho sami nevybrali. Dnes si každý může vybrat svého.
Lyžařští hrdinové tedy nezmizeli. Rozdělili se.
Moderní Spider už možná existuje
Když se před časem objevila výzva, že lyžování potřebuje moderního Spidera Sabiche, vycházela z pochopitelného pocitu. Sport potřebuje osobnosti, které dokážou překročit výsledkové listiny a přitáhnout lidi i k samotnému lyžování.
Od té doby zazářil Braathen. Odermatt mezitím ukázal, jak dominantní může být současný šampion. Vedle nich existují freerideři, freestyleři, influenceři a další lyžaři, které různé části publika považují za své hrdiny. Možná jsme tedy hledali špatnou chybějící součástku.
Není nutné čekat na člověka s lepšími výsledky, větším charismatem nebo divočejším životem – takoví lidé mohou přicházet dál. Změnilo se prostředí, které kdysi dovolilo jednomu z nich obsadit mimořádně velkou část společné pozornosti. Dnešní hvězda má vlastní kanál k celému světu, ale svět už se kvůli ní nemusí sejít na jednom místě.
Moderní Spider Sabich možná existovat může. Nemůže už však dostat Spiderův svět.
