Konkurence se ale zostřila, zákazník zpohodlněl a zvýšil nároky, sněhově patří ledovec Weisseeferner ke slabším a jeho úbytkem po roce 2003 se možnosti lyžování zhoršily. Sice vyrostl kvalitní snowpark, ale tato freestylová atrakce je sama o sobě prodělečná. Není tak divu, že malý skorozapadákov stagnuje. Už pět let se zásadně nezvýšila obsazenost ubytovacích kapacit: poslední dobou v zimě 79, v létě 56, v celoroku 136 dobře vytížených dnů. To je na středisko s celoročním provozem (lyžování bylo donedávna až do července, resp. dokud byl sníh, a od září) málo, konstatují kaunertalští. Spolu s relativně nízkými cenami ubytování to podnikatelům neposkytuje dostatek kapitálu pro modernizaci a další investice, upozorňují. Zabývali se dokonce úvahou, zda vůbec v mezisezonách vše nezavřít. Zneklidňuje je i vylidňování údolí, odcházejí především mladí lidé. Letos například zbyl na celou oblast dole v Prutzu (odbočka u silnice na Reschenpass) jediný lékař. V materiálu, o němž se zmiňuji dále, se dokonce píše „einen Kollaps verhindern“, zabránit kolapsu kaunertalského turismu.
Innovationsprojekt Kaunertal
Výsledkem úvah a analýz je tento nejnovější projekt. Považuji ho za velmi zajímavý tím, jak se snaží spojit těžko slučitelné: přírodu a průmysl. A přijde mi takřka jako případová studie.
„Průmyslem“ myslím plánované vybudování druhé přehradní nádrže s elektrárnou. Měla by stát o kus výše než nádrž současná, v místě zvaném Fernergriess. Hráz vysoká 160 metrů, 70 milionů kubíků vody, tedy polovina čtyřkilometrové nádrže nynější. Stavba je plánovaná na pět let a ubytovat bude třeba až 500 pracovníků.
Z takového „bince“ a monstra chtějí samozřejmě místní vytěžit co nejvíce. Stavitel TIWAG by tak měl spolufinancovat řadu novinek.
Na samotný ledovec by se postupně mělo přestat jezdit auty. Vyjíždět nahoru novou nejspodnější lanovkou (1 370/220 m) by se mělo právě od nového centrálního parkoviště Fernergriess ke stávající Ochsenalmbahn. Dopravu od mýta v údolí by měly obstarávat bezplatně autobusy. Údolí by mělo být lanovkami spojené s kilometry vzdáleným Fendelsem, který by se rovněž měl zmodernizovat. Na ledovci se stále počítá s lanovkou (Funiforem) na Weissseespitze a „znesvěcením“ horního ledovce dvěma vleky (2 050/435 m a 820/200 m). Obnovit by se měl provoz na bývalé černé sjezdovka Wieseejagl (té, která vedla přes silnici).
Schizofrenie
A ta schizofrenie? Celým projektem totiž prostupuje především image Kaunertalu coby pohodového místa autentické přírody, vhodného pro rodiny. Dokonce se přiznává, že z marketingového hlediska by byl nejvhodnější tzv. positioning Kaunertalu právě prostřednictvím tamějšího Naturparku Kaunergrat coby zdejší USP, jedinečnou konkurenční výhodou. Naštěstí pro nás lyžaře ale také přiznávají, že bez lyžování být nemohou, a tak prý bude stále tím hlavním. (Což je zřejmé i laikovi, jen to neumí vyjádřit tak učeně.) Mělo by ale dojít k jasnějšímu vymezení hlavní, vedlejší a přechodné sezony. Za poslední se označuje i květen, takže se možná dočkáme další „pitztalizace“ v podobě už květnového konce lyžování. Vlastně se tak potvrdily dohady, že za zkracováním jarního lyžování stojí především ubytovatelé, jimž trénující oddíly sotva zaplatily náklady na personál. (Co jim ale brání dohodnout se, kdo z nich si nechá který rok otevřeno?)
Celý projekt je poučnou sondou do myšlení a probíhajících procesů. Nový důraz na nelyžařské vyžití je už takřka běžný, zde bude zajímavé sledovat, jak a zda se podaří skloubit image přírody s provozem „těžkého“ střediska, možná s nejvýše položeným lyžováním v Rakousku, a s přehradami doslova v lůně hor. Dostat tohle všechno pod jeden klobouk, jak se říká německy, bude asi dost obtížné.
Je ale dobře možné, že horoucí skloňování „přírody“ je také či především úlitbou zelené lobby. Právě Pitztalu a Kaunertalu s jejich expanzivními projekty jde nejvíc po krku vlivný Alpenverein. Možná i proto se výrazná konkureční výhoda v podobě nejvýše položeného letního lyžování ve střední Evropě nijak nezdůrazňuje, spíše naopak.
O všem nakonec stejně rozhodne zákazník. Na něj by měla zaútočit dokonalejší propagace včetně jednotné nové korporátní identity (mimochodem, snad se na ní nebude podílet ten, kdo před lety změnil tamější logo z veselého barevného sluníčka na zlého kozorožce). Myslím si, že nová nejvyšší lanovka by byla hitem, ovšem lyžařsky přidá jen dva vleky zajímavé v době, kdy většinový zákazník už stejně nelyžuje. Je otázkou, zda bez možnosti dojet si až ke sněhu by zdlouhavá cesta - 13 km údolím, pak 17 km skibusem a navrch dvěma lanovkami na ledovec – byla dostatečně atraktivní.
Je to všechno vůbec nutné?
Na závěr ještě podnět k zamyšlení. Projekt se nese v duchu „je třeba jít dopředu“, zvýšit ubytovací kapacitu z nynějších asi 2 300 o 500 lůžek (nepsalo se, že obsazenost je nedostatečná?), rozšířit, zmodernizovat. Nejde tady ale, řečeno s ekonomy, o určitý druh „růstového fetiše“, kdy cokoliv rostoucího, co se zdánlivě týká konkurenceschopnosti, se apriorně bere jako její důkaz? Chce to zákazník doopravdy? Neocenil by i nadále rustikální půvab údolí, jistotu, že najde to, nač je zvyklý? Nebylo by snad právě toto onou zásadní komparativní výhodou, ideálně slučitelnou s konceptem Naturparku?
Že nemají místní kapitál na další investice? Možná to vidím naivně a možná je hrozba zmíněného „kolapsu“ větší, než co vidí zvnějšku oko návštěvníkovo: nemají se špatně, pěkné domy, slušná auta. Opravdu i oni chtějí pořád dopředu? A co klasické dilema Easterlinova paradoxu: i když se budou mít lépe, budou taky šťastnější? Určitě by nemohlo fungovat „good enough is good enough“, tedy dost dobré stačí?
Ale možná chce Kaunertal jen „podojit“ mocný TIWAG, když už mu v jeho katastru bude pět let kazit stavbou byznys. Byli by nakonec hloupí, kdyby toho nevyužili.
Ty otázky ale přinejmeším pro mě zůstávají. A vlastně se netýkají zdaleka jenom Kaunertalu a lyžování.