Sjezdovky:
Sjezdovek je výběr spousta, my máme nejraději modrou Superturistickou (1
350 m) – té nemůžu vytknout vůbec nic, výborně upravená. Bohužel pro
její absolvování bylo nutné vystát výše uvedenou frontu. Pak dlouhou
Prdeckou magistrálu (1 600 m) – ráno na internetu u ní však byl křížek,
že není v provozu. Těšili jsme se tedy na červenou Víťovu s příjemným
carvingovým sklonem (1 250 m). Tady jsme však zažili zklamání. Jednak zde
byla puštěná celý den děla, která na krásný prašan foukala hnusný
umělý sníh (vzhledem k mrazivé předpovědi počasí na další dny si
myslím, že by stačilo nechat děla v provozu pouze přes noc). Když jsme
poprvé jeli po této sjezdovce vlevo (bráno pohledem shora), překvapila nás
v zhruba uprostřed neupravená oranice, jejíž překonání bylo i dost
nebezpečné. Pro další jízdy jsme tedy volili jako naprostá většina
lyžařů úzké hrdlo mezi chalupami; tam to bylo nebezpečné rovněž,
protože se tam zas pod náporem lyžařů tvořily vyježděné plotny. Ani
dolní část sjezdovky nebyla úplně na jedničku. Odjezdili jsme pár jízd a
už už jsme kolem poledne chtěli skončit a jít raději na běžky, když
jsme si všimli, že se po Prdecké někdo jezdí! Zkusili jsme se tedy na ní
vydat – a světě div se – byla upravená! Zůstali jsme tady nakonec s
malou přestávkou jezdit až do dvou hodin. Bylo tu málo lidí a protože
není uměle zasněžovaná, jezdilo se jen po přírodním prašanu.
Sněhové podmínky:
Krakonoš naštěstí v týdnu nasypal pár centimetrů prašanu, které
výrazně vylepšily sněhové podmínky. Na prostřední sjezdovce jsme si ho
ale bohužel díky dělům moc neužili, zato Prdecká byla jeden prašanový
ráj. Protože bylo celý den pod nulou, sníh byl rychlý a nenahrnoval se do
muld.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
V části Pizár jezdí celkem svižná čtyřmístná sedačka, brzy se
však začaly tvořit fronty. Co je však horší než samotná fronta, je
příjezd do ní – na mírném kopečku po uhlazené ledové plotně vám
ujíždějí lyže, takže se občas zastavíte o jiného lyžaře. V obecní
části areálu je dlouhá kotva a rychlopoma. Nemyslím si však, že by bylo
dobré tyto vleky nahradit sedačkou. Obávám se, že by tento areál tak
ztratil na svém „kouzlu“. Ty staré vleky sem, mezi chaloupky, tak nějak
patří. V areálu je ještě několik dětských vleků, půjčoven a
školiček. Určitě by chtělo modernizovat sociální zařízení.
Zalidněnost:
Zalidněnost – nedělní. A navíc svítilo sluníčko. Vražedná
kombinace. Kdo nebyl líný a jezdil na vlecích a ne na sedačce, si zas tak
dlouhých front neužil. Na pomě a kotvě tak asi 5 až 7 min.
Občerstvení a aprés-ski:
Dostatečný výběr - od stylové hospůdky Hermíny, vnitřního bufetu u
spodní stanice kotvy, kde je vždy nádherně teplo a kde mají zde vafle s
čokoládou, kterými můžu uplatit syna, aby se mnou ještě jezdil... Nebo
několik venkovních občerstvení.
Doprava do střediska a parkování:
Dojet do Pasek vyžaduje trochu odvahy. Prvních několik kilometrů (k
Turnovu) jezdím po dálnici, což je paráda. Pak přes Železný Brod -
většinou bez problémů. V Plavech odbočím doprava a pár už je to
adrenalinová 12 km dlouhá silnička se spoustou zatáček. Ale teprve odbočka
za Sklenařicemi stojí opravdu za to! Vždycky když tudy jedu, modlím se –
ať nejede proti mě žádné auto... No nejelo - byl tam autobus. V té
nejhorší zatáčce... Zásek na dobrých 5 minut. Chvilku jsem couvala já,
chvilku autobus. No, nějak jsme se vyhnuli. Ale stát úplně na kraji vozovky
nad propastí nebyl fakt příjemný zážitek. Dojet na horní parkoviště k
Hermíně už byla brnkačka.