Sjezdovky:
Lyžuje se na hlavní, asi 1,1 km dlouhé sjezdovce. Roky je tu jeden a ten
samý problém, světla jsou namířená tak, že přesně v nejprudším bodu
trati je v podstatě tma, ale sjezdovku znám nazpaměť a kdokoli jiný se ji
taky za pár jízd naučí, tak to není až tak velký problém. Čirá skla
jsou pojistkou kvalitního výhledu.
Sjezdovka není v horní polovině v provozu v plné šíři, ale cca ze dvou
třetin šířky. Při současném stavu, kdy polovina skiareálů kvůli
oblevě zavřela, slušný výkon.
Sněhové podmínky:
Nejedná se ale o náhodu, zde na žádný přírodní sníh nespoléhají a
tak se, jako tradičně v lednu, lyžuje na zhruba půl metru technického
sněhu, teď už hlavně toho ze Snowfactory. Teoreticky tedy v podstatě jedna
z momentálně nejvyšších pokrývek v Česku.
Snad nikdy zde nezažiju takový sníh, jaký očekávám, a ani tento den
nebyl výjimkou. V Praze přes den slunečno a zhruba deset stupňů nad nulou,
takže poměrně jasná volba nejširších lyží na měkký technický firn,
ale ejhle - přímo u nástupu u kasy je to tvrdé a zmrzlé jako při -20.
Naopak v celé horní půlce sjezdovky jde spíš o nespojenou zmrzlou krupici,
která, urolbovaná do manšestru, překvapí nejednoho lyžaře. Lyže se moc
zaříznout nedají, krupice ujíždí pod nimi a celá ta odletující zmrzlá
hmota navíc dělá hrozný hluk.
Postupem času si ale člověk vždy zvykne a
nakonec se v té zrovna aktuální hmotě dá i poměrně slušně jezdit. Jako
už nejednou byl skutečně nejlepší poslední úsek, cca 200 metrů před
nástupem na lanovku, kde to bylo opravdu tvrdé a zmrzlé. Sem se sníh ze
Snowfactory nehrne každý den, protože je to daleko, a tak je pěkně
propojený a drží. Po celou dobu probíhalo v horní polovině zasněžování
ze Snowfactory, ale dvě dotyčná místa se dala snadno objet.
Malou výtku bych měl k rolbařům, na pár místech se jim to úplně
slícovat nepodařilo, viděl jsem i jednu menší rýhu, která mohla způsobit
zranění. Po pár jízdách se ale svah "srovnal".
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Za lanovku míří tentokrát jedna vločka dolů. Že je neodpojitelná a
pomalá, jsme už zvyklí. Nicméně dnes jezdila ještě pomaleji než
obyčejně, a to proto, že v provozu nebyl pojízdný pás u nástupu. Důvod
neznám, ale místo standardních zhruba 10 minut potřebných pro jízdu
nahoru-dolů to zabralo asi 12 minut, tedy celkem asi o 3 jízdy méně za 3
hodiny. A to už je celkem znát, slabých nalyžovaných 17 km za 3 hodiny
opravdu není něco, za co třeba platit pomalu prémiové jízdné...
Koneckonců při nedávné návštěvě Rakouska jsem byl svědkem nabídky
večerka za cenu nižší než zde, kde se díky rychlé odpojitelné lanovce a
delšímu svahu dalo nalyžovat minimálně dvakrát tolik. A navíc v pro mě
přívětivějším čase 19 až 22 hodin. V provozu byla i kotva, ta jezdila
standardní rychlostí, tedy rychleji než lanovka.
Zalidněnost:
Ve špičce se zalidněnost vyšplhala asi ke 40 lyžařům, což už je v
podstatě maximum na jízdu bez omezení. Brzdit jsem musel asi jen při jedné
jízdě, jinak se dalo jezdit naplno. A že to opravdu frčelo, díky zmrzlému
sněhu jsem měl bez jakékoli snahy naměřenou maximální rychlost okolo 80
km/h. Běžně to zde bývá tak o 20 méně.
Občerstvení a aprés-ski:
Otevřena restaurace u nástupu, klasicky do 22 hod., možná i hotel, ale
tam jsem nedohlédl. Občerstvení u trati uzavřena. Po konci mrtvo, aprés-ski
jsem zde večer ještě nezažil. 
Doprava do střediska a parkování:
Doprava do areálu je jedním z mála pozitiv, nejen díky obchvatu
Olbramovic se jízda z Prahy zase o kousek zrychlila. To, co před lety trvalo
hodinu a deset minut, se dá rychlou jízdou v plném provozu zvládnout za 55
minut, kdyby to člověk drtil nadoraz, možná i za 50. Zpět v nulovém
provozu pohodlnou jízdou také za 55...
Parkovat šlo klasicky kousek pod schody ke kase, podél silnice či u
apartmánů. Kdo nezná, projde se z parkoviště. Pár aut stálo také u
kotvy, ale parkoviště není osvětlené.