Sjezdovky:
Ve spodní polovině areálu se nachází nadstandardně široké a
přehledné, převážně modré dálnice, zpestřené jen dvěma
načervenalými tratěmi pod lanovkou J. Když je rychlý sníh, dají se zde
vykrajovat parádní široké oblouky. Širokou plání se proplétá hned
několik variant sjezdů, včetně například takřka rovné lyžařské cesty,
která zároveň slouží i jako výstupová pro skialpinisty.
Sněhové podmínky:
Sněhu byl i zde dostatek, bahno vykouklo jen na pár místech, kameny
žádné. Dopoledne perfektní podmínky, hezky upravený prašan. Po obědě se
vlivem teplot a slunce jednalo už o klasické jarní lyžování. Potřeba by
byl bohužel už nějaký větší sklon svahu, aby se do toho člověk mohl na
širokých lyžích opřít a neztratil rychlost během pár oblouků.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Vysoký komfort zajišťují dvě přístupové kryté sedačkové lanovky,
každá startující z jedné strany kaskádovitého parkoviště, na ně
navazuje taktéž moderní kabinka, toho času bohužel z důvodu silného
větru mimo provoz. Kapacitu ve spodní části doplňuje ještě starší
kabinka, kterou jsem zde zažil v provozu před asi 10 roky v létě, ta v tento
den nebyla potřeba. Černý svah nad Skalnatým Plesem obsluhuje ještě
dvousedačka C. Poslední z lanových drah je starší čtyřsedačka vedoucí
do poloviny areálu na Čučoriedky. Ta byla v tento den nejvyšším
zprovozněným zařízením, avšak během dopoledne byla kvůli větru
několikrát zastavena a okolo oběda už bohužel úplně, takže jsme se na ni
stihli svézt jen dvakrát.
Toalety jsme navštívili ve stanici Štart, u spodních stanic sedačkových
LD se nenacházely, další byly ale třeba u nástupu na spodní kabinku.
Zalidněnost:
Pár školních kurzů a k tomu pár jednotlivců a rodin. Jezdilo se přímo
na sedačky. 
Občerstvení a aprés-ski:
Nezkoušeli jsme, ale najde se dostatek možností, například v restauraci
ve stanici Štart.
Doprava do střediska a parkování:
Cesta z Liptovského Jánu vedla většinou po dálnici D1, na velké části
bohužel v tento den pracovali silničáři a tak se jelo jen jedním pruhem. Ve
zbylých úsecích se zas povalovala celkem hustá mlha. Navzdory informacím na
webu bylo opět parkování pro držitele sezónky bez poplatku, kaskádovité
parkoviště nebylo zaplněno ani ze čtvrtiny. Výměna lyží v autě je
možná doslova pár kroků od sjezdovky, co víc si přát. Cestu zpět jsem
zvolil po Cestě Svobody, tedy jediné hlavní silnici, která propojuje známá
letoviska ve Vysokých Tatrách. Nápad to nebyl nejlepší, provoz sice nulový
a šlo by si i užít klikatou silnici, avšak na mnoha místech bylo namrzlo. V
národním parku se zřejmě solit nesmí a ani bohatá vrstva kamínků led ze
silnice neodstraní. Nakonec to opět završila mlha, ve které auto kousek
před námi ještě srazilo srnku, tak příště zas raději po dálnici. 