Sella Ronda

Sella Ronda - lyžování

Okruh Sella Ronda je v první řadě výlet s nezapomenutelnými výhledy, nicméně lyžařsky není její hlavní trasa žádná velká atrakce – údolí jsou totiž často propojena dlouhými mírnými přejezdy. V okolí trasy se však větví zhruba 400 km sjezdovek, takže s dobře zvolenými odbočkami se dá přinejmenším část výletu plnohodnotně prolyžovat.

Na okružní safari se zvláště za slunečného počasí vydává denně více než deset tisíc lyžařů, a hlavní trasa pak připomíná „stěhování národů“. Sella Ronda byla v 70. letech jedním z prvních lyžařských okruhů v Alpách a vlastně dodnes ji žádná z lyžařských houpaček nepředčila – sjezdovky kolem dokola masivu Sella totiž tvoří opravdu výletní okruh, kde nejen že nemusíte jet žádnou sjezdovku dvakrát, ale projíždíte stále novou, a to dramaticky proměnlivou krajinou.

Trasa Sella Rondy prochází údolími Alta Badia, Val Gardena, Val di Fassa a Livinallongo, přičemž posledně jmenované je známé spíš pod „značkou“ letoviska Arabba. Okruh měří zhruba 40 km, z toho o něco víc než polovina připadá na sjezdovky. Celková délka propojených sjezdovek v pavučině všech těchto údolí přitom dosahuje 400 km, což činí z oblasti centrálních Dolomit jeden z největších lyžařských komplexů v Evropě. Zároveň je to vlastně jediné lyžařsky propojené rozsáhlé území v Itálii, což jen podtrhuje atraktivitu oblasti.

Absolvování Sella Rondy je nepsanou „povinností“ každého návštěvníka Dolomit – mnoha z nich stačí okruh projet jednou, a to nejčastěji v prvních dnech pobytu. Z toho vyplývá, že nejnabitěji bývá na okruhu zpravidla první slunečný den zkraje týdne a v dalších dnech provoz postupně slábne. Nejklidněji bývá na Sella Rondě o víkendu, kdy se mění týdenní turnusy a zácpy se přesunují spíš na příjezdové silnice do jednotlivých údolí, a také ve dnech s nepříznivým počasím. Náročnější lyžař však zpravidla trasu Sella Rondy využívá hlavně pro přejezd za atraktivními sjezdovkami v sousedních údolích.

Legenda Sella Rondy se přitom zrodila mnohem dříve než s nápadem propojit vleky v jednotlivých údolích mezi sebou – už v lednu 1912 údajně meranský lyžař Peter Böttl celý okruh na lyžích projel a vrátil se živ a zdráv. V tehdejší době nevídaný počin zvládl za dva dny.

Běžný rekreační lyžař zvládne okruh projet za 4 hodiny, nepočítají-li se zastávky a odbočky z trasy. Zdatný jezdec si vystačí s třemi hodinami, při výjimečně slabém provozu a non-stop tempu i méně. Doporučuje se vyrazit ráno do 10 hodin a nejpozději v 15.30 h přejet průsmyk do „svého“ výchozího údolí – zejména proto, aby zbývala časová rezerva a lyžař v obavě „nezabloudil“. Lanovky se přitom rozjíždějí v 8.30 až 9.00 h a ty páteřní jezdí do 16.30 (prosinec, leden) až 17.00 h (únor, březen), některé dokonce i o málo déle. Kdo se vrátit nestihne, nezbývá než zavolat si taxi.

Okruh má dvě hlavní trasy, v každém směru jednu – po směru hodinových ručiček, značenou oranžově, a proti směru hodiných ručiček, značenou zeleně. Obě jsou přibližně stejně dlouhé, stejně vybavené kapacitními expresními lanovkami a stejně vytížené, takže volba směru závisí spíš na výchozím místě a lyžařských plánech. Oranžový směr je vhodné zvolit při cestě z Alta Badie nebo z Wolkensteinu ve Val Gardeně, neboť jednak překoná (na jaře) problémové jižní svahy hned zpočátku a jednak se vyhne zdlouhavému výjezdu lanovkami na Passo Gardena v zeleném směru. Při startu v St. Christině ve Val Gardeně nebo v údolí Val di Fassa je naopak o něco ergonomičtější zelená trasa, která nechá zdlouhavé přestupy na později.

Nejpřirozenějšími, ale zároveň nejfrekventova­nějšími nástupními místy jsou Corvara v údolí Badia, Canazei v údolí Fassa a Wolkenstein v údolí Gardena – u všech přístupových lanovek jsou placená a kapacitně omezená parkoviště. Nastoupit se ale i dá – často bezplatně – i na mnoha místech podél trasy nebo dokonce mimo ni. Klidnějším nástupním bodem je Arabba, která má poměrně malou ubytovací kapacitu a je pro jednodenní návštěvníky z nejbližších měst hůře dostupná než okolní letoviska.

Sella Ronda v oranžovém směru
V údolí Alta Badia začíná oranžová trasa v městečku Corvara, odkud míří žlutá „vajíčková“ kabinka na dvoutisícový vrcholek Boe. Náruživější lyžaři „musí“ ještě povyjet dvousedačkou Vallon do dvou a půl tisíc metrů – ať už kvůli krásnému širokoúhlému panoramatu celé Alta Badie až po Marmoladu, nebo kvůli příjemně černé sjezdovce. Z Boe do průsmyku Campolongo pak vedou dvě varianty červené sjezdovky, na jaře trpící svou slunečnou orientací. Následuje výjezd expresní 4sedačkou na pahorek Bec de Roces, odkud stékají opět dvě varianty milých červených, ovšem opět jižně orientovaných sjezdovek do Arabby.
Po příjezdu do Arabby se dá ještě před přejezdem města tranzitní 6sedačkou Arabba Fly odskočit na vrcholek Burz, odkud se řítí prostorná a poměrně opomíjená černá trať i s širokou červenou variantou „okolo“. Na opačné straně města vyjíždějí z velké staniční budovy do strmého svahu Porta Vescovo s mnoha skalními bloky dvě lanovky – přímá, 80místná kabinová typu funifor, která je nahoře na dvouapůltisícovém hřebeni Porta Vescovo rychleji, a 20místná kabinková (s pár místy k sezení), která má mezistanici s odbočkou na Marmoladu. Z Porta Vescovo se po severním svahu s nejkvalitnějším sněhem v Dolomitech vydávají členitým terénem mezi skalami čtyři hlavní varianty tratí, jež mají společný úvodní „trychtýř“ – široký, ale velmi strmý a během dne často boulovatý či plotnovitý. Méně zdatní, kteří se náročnému „trychtýři“ z Porta Vescovo chtějí vyhnout, mohou z Arabby vyjet moderní a pohodlnou 8místnou kabinkou Portados a sjet po přehledné dálniční červené trati k 6sedačce Carpazza, jejiž horní stanice se nachází těsně pod obávaným úsekem. Kdo má rád dlouhé, červené a černé sjezdovky, jistě neodolá v Arabbě pár jízd „přidat“. Trasa Sella Rondy přitom od „trychtýře“ z Porta Vescovo traverzuje k západu a později se lomí do „červena“, aby vyústila poblíž silnice z Arabby na průsmyk Pordoi – dlouhá 10místná kabinka vás pod průsmykem vysadí a po krátkém mírném sjezdu vyjedete na vrchol Belvedere, jež je zároveň hranicí údolí Val di Fassa.
Belvedere je mimořádně atraktivní vyhlídkou na protější skalní „zuby“ Sasso Piatto a Sasso Lungo, hradbu Selly i Marmoladu. Ti nejnáročnější milovníci vyhlídek mohou do trasy zařadit ještě téměř třítisícový vrcholek Sass Pordoi, odkud sice nevede žádná sjezdovka, zato nezapomenutelný freeride dramaticky vyhlížejícím, ale prostorným kuloárem s krásnými výhledy na Marmoladu. Z Belvederu stéká prostorná, zpočátku prudší, pak mírná červená dálnice po bezlesém svahu. Níže se noří do lesa, zužuje se a více méně traverzuje až do Pian Frataces ke kabinkové lanovce, která míří pod průsmyk Passo Sella s neméně atraktivními výhledy.
Ze sedla se dlouhá přejezdová trať líně proplétá kamenným městem a lesem směrem do Val Gardeny – nejméně záživný úsek celé trasy si můžete zpestřit alternativní trasou „vrchem“ přes Piz Sella a Ciampinoi, kde si náročnější lyžaři mohou „střihnout“ i závodní černou trať Saslong do St. Christiny a následně černou „tréninkovou“ do Wolkensteinu. Méně zdatní přitom nemusí vyjet až na vrcholek Piz Sella, ale dlouhou panoramatickou oklikou přes Val Tramans se vyhnou nepříjemně strmé vrcholové pasáži. Z Ciampinoi vede do Wolkensteinu kromě černé i hubenější červená, zato velmi málo frekventovaná sjezdovka.
Zdlouhavý a místy plochý sjezd z Passo Sella po hlavní oranžové trase „spodem“ do Wolkensteinu je nenáročný, nicméně přerušený dvěma výjezdy vlekem a jednou ultrakrátkou sedačkou. Z městečka Wolkenstein vedou první kroky do schodů ke krátké sedačkové lanovce, která povyjíždí jen kousek nad město. Po krátkém sjezdu nastoupíte do moderní a pohodlné oranžové kabinkové lanovky Dantercepies, která vás vyveze na stejnojmenný dvoutisícový vrcholek nad průsmykem Gardena s výhledem na Sasso Lungo, připomínající z tohoto pohledu „kamennou hroudu“, a na opačnou stranu do Alta Badie i na skalní hradbu masivu Sella. Náročnějším lyžařům se vyplatí z Dantercepies „navíc“ jedna jízda zpět po černě značené, ale spíše „červené“ sjezdovce Cir se zajížďkou do postranního údolí Langental, kam zatéká velmi málo ježděná černá varianta této trati (zpět sedačkou Val a kabinkou Dantercepies).
Dlouhý sjezd, zprvu příjemně červený, později modrající až plochý vás přivede zpět do údolí Badia. U Colfosca se necháte „vcucnout“ obousměrnou kabinkovou lanovkou, která překoná v podstatě bez převýšení vzdálenost do cílového městečka Corvara – jde zároveň o jediný nelyžařský úsek celé trasy Sella Rondy.

Sella Ronda v zeleném směru
Ze St. Christiny v údolí Val Gardena vyjíždí starší a poněkud nepohodlná červená kabinka do mezistanice Sochers, odkud pokračuje 6sedačka s bublinou na ostrý vrcholek Ciampinoi – zdatné lyžaře nejspíš zláká sjezd černé závodní trati Saslong po ranním manšestru. Z Ciampinoi se sjíždí po velmi strmém, avšak „jen“ červeně značeném jižním svahu směrem na Plan de Gralba – ten se pod náporem lyžařů za teplého počasí brzy mění v náročné oraniště, a je tedy vhodné jej zdolat hned po ránu (alternativní trasa po okružní červené sjezdovce je mírnější, zato užší, takže ani tam se nevyhnete „zoraným“ pasážím). Z Plan de Gralba vyráží luxusní 10místná kabinka na pahorek Piz Seteur, odkud se lze spustit k expresní 4sedačce Citta dei Sassi nebo k novější, ale frekventovanější 8sedačce Gran Paradiso – obě lyžaře vypustí nad „skalním městem“, kterým se líně prosmýká přejezdová cesta. Navazující 6sedačka Sasso Levante již vyjíždí nad průsmyk Sella, kde se otevírá výhled na údolí Val di Fassa a na obzoru i nejvyšší horu Marmoladu.
Sjezd z Passo Sella po jižním svahu je zprvu vyhlídkový, jinak má ale spíš parametry široké přejezdové cesty – příjemně jezdivý je jen zpočátku a ke konci, kdy se rozdělí na přímou strmější a okružní lehkou variantu. Na závěr se podjíždí tunelem silnice, za nímž stojí v protisvahu stanice kabinky Pian Frataces. Ta vyjíždí do půli svahu Belvedere, odkud je nutné pokračovat velmi vytíženou 6sedačkou Sass Bece. Široké červené sjezdovky Belvederu nejspíš zlákají k odbočce z hlavní trasy okruhu milovníky přehledných dálnic – pro výjezd je pak vhodnější využít sousední a mnohem méně frekventovanou 4sedačku Kristiania.
Z Belvederu se směrem do Arabby spouštějí dvě červené sjezdovky – levá při pohledu shora je přímější, příjemně zvlněná, pravá zase utváří širokánský trychtýř se strmými i mírnými variantami sjezdu. Obě tratě se poté spojí a již mírně doklesají na Pont de Vauz, odkud lyžaře vynese 6sedačka Alpenrose na úpatí svahu Porta Vescovo. Od výstupu se lze spustit přímo dolů do Arabby po převážně přejezdové cestě, nebo vyjet ještě 6sedačkou Carpazza a vybrat si některou z atraktivnějších červených či černých tratí, které se provlékají mezi skalními bloky. Město překonává tranzitní 6sedačka Arabba Fly. Na protilehlý vrcholek Burz vyjíždí expresní 4sedačka, odkud se krátce sjede k další 4sedačce Bec de Roces. Sjezd do průsmyku Campolongo má dvě varianty – přímější a užší červenou Rutort a mírnější okružní Campolongo.
Z Camplonga stoupá do protisvahu pomalá 4sedačka Costoratta, od níž pokračuje do Corvary zprvu široká a svižně červená, později užší a mírnější dojezdová trať. Kdo se chce vytížené sjezdovce vyhnout, může odbočit na mírnější, užší, zato liduprázdnou modrou objížďku. Ještě klidnější, ale mnohem zdlouhavější alternativou je výjezd stranou na vrcholek Cherz a průjezd příjemnou modrou pavučinou sjezdovek přes Pralongii. V Corvaře se nastoupí do tranzitní kabinky Borest směrem na Colfosco a odtud pak zdlouhavě s několika přestupy a krátkými přejezdy sedačkou Sodlisia, kabinkou Plans Frara, krátkou sedačkou Val Setus a nakonec Cir na vrcholek Dantercepies, odkud se otevírá panorama údolí Val Gardena s obří „kamennou hroudou“ Sasso Lunga. Sjezd z Dantercepies do Wolkensteinu má dvě příjemně červené a jednu (méně náročnou) černou variantu, kterou si lze prodloužit odbočkou do postranního údolí k 2sedačce Val. Pak už zbývá jen mezi hotelovou zástavbou Wolkensteinu sjet k hlavní silnici a popojít ke stanici kabinkové lanovky na Ciampinoi a odtamtud se vrátit zpět do St. Christiny.